Milan Machovec-zamyšlení k roku 2000

          "Byl bych rád, kdybych mohl říci, že rok 2000 část lidí přivede k hlubšímu zamyšlení. Bohužel tomu nemohu věřit. Je možné, že ti, kteří mají sklon k filozofování nebo náboženskému rozjímání, budou trochu vážněji přemýšlet. Ale ti by přemýšleli stejně, i kdyby se psal rok 2053... Čekání na osmičky nebo na přechod ze století do století, to je způsob klamání sama sebe. Kdyby si lidé byli skutečně vědomi, že jejich vlastní život, vlastní práce, úsilí v rodině mají opravdu nějaký smysl, nehledali by kolem sebe magické nuly nebo osmičky. Řekl bych, že hledání senzací někde okolo je příznakem toho, že lidstvo dost dobře nerozumí samo sobě. Lidé nejasně pociťují jakousi absurditu vlastního života, ale nejsou ochotni léta pracovat na tom, aby se propracovali k nějakému významu, smyslu, lásce, obětavosti, skutečnému úspěchu... Pak si vymýšlejí podobná šidítka.
UČÍME SE PRACOVAT, ZAPLAŤPÁNBŮH ZA TO

         V létě jste si v rozhovoru pro Právo položil otázku: Jsou lidé - respektive průměr populace - schopni jiné, vyšší motivace než finanční? Jaká je tedy odpověď? A co z ní plyne?
         Samozřejmě, filozof se musí snažit na otázky odpovídat, ale to neznamená, že musí něco, co ho zrovna napadne, vydávat za dokonalou odpověď. Takže musím říci, že tohle prostě nevím. Že bych si přál, aby byli schopni, ale že to nevím. To by byla odpověď dosti smutná a stručná. Kdybych to chtěl říci podrobněji, dodal bych, že vždycky se našel někdo, kdo ohromné dílo vykonal bez finanční motivace. Když Beethoven psal Appassionatu nebo pátý klavírní koncert, věci, které patří k vrcholům umění, musel být v takovém opojení, že otázka peněz vůbec nepřicházela v úvahu.
         A co "průměr", ne-géniové?
         Maminka, která má dvě tři děti a pečuje o ně... Jeptiška, která jde dělat ošetřovatelku mezi duševně postižené nebo sirotky... Jejich motivace jistě není finanční. Teoreticky je představitelné, že lidé jednou pochopí, že řekněme víc než patnáct deka bůčku není zapotřebí sníst. A že i když na to všichni budou mít, nebudou chtít dvakrát tolik.
         Není však civilizace už definitivně nastavena tak, že se všechno prostě musí točit kolem peněz?
         Ano, ale přinejmenším u nás bych dnes rozhodně veřejně nekázal ideál typu "nežijte pro peníze, ale pro mravnost, čestnost, lidskou důstojnost, pravdivost". I když v něj věřím. Ale nekázal bych ho proto, že jsme teprve deset let po pádu pseudosocialismu. (On to žádný socialismus, jak po něm toužili utopisté nebo Karel Marx, nebyl, byla to směs státního kapitalismu a orientálního despotismu.) Lidé si totiž odvykli pracovat a často brali peníze zadarmo. Ať dělá vedení státu po roce 1989 chyby (a situace byla taková, že bez chyb by si nepočínal ani Einstein), fakt je, že se postupně učíme pracovat. Zatím jsme tedy motivováni finančně. Potrvá to dvacet čtyřicet let nebo ještě déle, ale je to krok vpřed. Myslím, že ještě tak deset let budeme muset ze všech sil podporovat především obnovení pracovitosti.
         A za těch dvacet čtyřicet let? Že by pro nás tou dobou peníze už tolik neznamenaly?
         Stále víc z nás bude chápat, že jsou i jiné motivace. Patrně to nepůjde rychle; takových lidí jsou teď možná řádově desetitisíce, za dvacet nebo padesát let jich budou dejme tomu statisíce.
         Nebude mezitím pozdě?
         Ne, pokud budou vlády jen trochu moudře pracovat. Zatím si myslím, že nejen česká, ale většina světových vlád pořád podceňuje ekologickou hrozbu. Ta se musí ovšem řešit celoplanetárně, nestačí vyčistit Labe nebo Rýn. Jak kdysi říkali svobodní zednáři: "Bohatí, mocní a moudří celého světa, spojte se! " Moudří typu Konrada Lorenze, kteří pochopili celou hrůzu ekologické katastrofy. Lorenz ukázal, že svým způsobem života neničíme jen přírodu kolem sebe, ale i přírodu v nás, to znamená svou genetickou substanci. Jinými slovy, budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější, impotentnější. Ničíme nejen zvířata, rostlinstvo, ale i člověka jako přírodní bytost.
         Politici ovšem chtějí být zvoleni zas a udržet si moc. Kdyby voličům říkali, že se musí uskrovňovat ("jíst jen patnáct deka bůčku"), asi by to pro ně nebyla zrovna jistá cesta k úspěchu.
         Chápu, že politikové jsou zvyklí myslet tak od kongresu ke kongresu, maximálně v dimenzích pěti až deseti let. Ale kdybychom se s tím smířili, smíříme se s tím, že během jednoho až dvou staletí jako lidstvo zahyneme. Vy jako žurnalisté máte obrovskou možnost získávat desetitisíce a statisíce, aby si zvolily politiky, kteří už budou tyhle věci brát vážně. George Bush o sobě kdysi řekl, že bude prvním ekologickým prezidentem Spojených států. Nevím, do jaké míry se to pak potvrdilo, ale významné už bylo, že něco takového prohlásil. Když v Helsinkách Husák a jiní komunističtí státníci podepsali pakt o lidských právech, samozřejmě to nemysleli vážně. Ale byl to přece jen pokrok. Umožnilo to vznik Charty 77, která vlastně chtěla, jen aby Husákův režim plnil, co slíbil. Úder režimu byl tvrdý, ale popravovat si již netroufli. A ohlas se ukázal roku 1989.
ANI MOUDŘÍ, ANI ŠŤASTNÍ

        Kdo tedy má ukazovat cestu, když na politiky není spolehnutí? Filozofové?
         Patřím mezi menšinu filozofů, kterým knihy vycházejí v relativně velkém nákladě. Z hlediska normálního profesora filozofické fakulty to vypadá jako něco velkolepého. Ale je to jako plivnout do moře. Kolik lidí si přečte takovou knížku a kolik se zajímá jenom o fotbal, o hokej, o módy? Nemám nic proti sportu, ani proti tomu, když si někdo zařádí na Spartě nebo Slavii, ale jde o to, aby se na to neredukoval celý život. Filozofy nelze přeceňovat, protože nás čtou v podstatě intelektuálové podobného zaměření. Knihu Filosofie tváří v tvář zániku, kde píšu o ekologickém nebezpečí, si koupí zase především ti, kteří už o tom nebezpečí vědí. Ne ti, kdo odhazují v lese pneumatiky. Tuhle jsem jel kolem Kocáby a viděl jsem, jak tam takový normální, průměrný český chlápek myje auto. Kolik ryb v této nádherné říčce zahyne, to je mu úplně jedno. On má své auto, on si tam přijede "svým" autem do "své" chaty, on si ho tam umyje a nechápe, jaký je ubožák.
         Pochopí to později?
         Tomu člověku mohlo být mezi padesáti a šedesáti a díval se na svoje auto asi tak jako někteří katolíci na obraz Panenky Marie. Snad se mu zdálo, že to je bůžek, kterého obsluhuje a omývá. S takovými lidmi se asi nedá nic dělat. Ale jde hlavně o ty mladé; o to, aby si uvědomili, že lidé, kteří vidí vrchol života v automobilu, v penězích, nejsou ani moudří, ani opravdu šťastní. Vždyť podobně vznikla celá revoluce roku 1989. První dny tam bylo 99 procent mladých, nás starších nepatrně. To byla revoluce dětí, zatímco dospělí byli doma, chvěli se hrůzou a čekali, jestli nepřijde protiúder. Od sedmdesátých let rodiče dětem - z jakési primitivní lásky - říkali: Ve škole radši mlč, o tomhle nemluv... Děti se podrobovaly, ale cítily, že něco není v pořádku. Dítěti se přece může líbit jen rodič, který má určitou mravní autoritu. Mladí šli v roce 1989 demonstrovat mimo jiné proto, že se jim rodiče a ti ustrašení učitelé nelíbili.
          V knize Filosofie tváří v tvář zániku píšete o tom, že je zapotřebí, aby člověk obnovil svou osobní odpovědnost. Protože tím, jak na správu všeho možného vytvořil instituce, se odpovědnost ztratila. Jak se může obnovit?
         Jednou z nejtragičtějších chyb snah o socialismus u nás bylo přesvědčení, že všechno jde institucionalizovat. Že ženské půjdou do továren a o děti se budou starat jesle a mateřské školky... Ale ono se nedá institucionalizovat lidské srdce. Větu "mateřské mléko a mateřské srdce jsou nenahraditelné" jsem ve dvaceti letech považoval za projev sentimentální naivity. Ale je to pravda. Je prokázáno, že dítě, které nepozná v prvním roce láskyplný pohled matčiných očí (nemusí to být biologická matka), které nemá zážitek mateřské lásky, zůstane po celý život částečně citově a mravně ochromeno. Může existovat civilizace bez techniky, matematiky, bez bank, bez peněz. Ale nikoli civilizace, kde by nebyla mateřská láska.
TEČE TO V ŘECE, NA ČTYŘI PÍSMENA

         Zmínil jste se o přesycení informacemi. Co to s námi udělá?
         Člověk nebude přemýšlet o tom nejzávažnějším, tedy sám o sobě jako o jedinci a jako o rodu. Změní se v diváka. Žena bude nejvýš uvažovat, co udělat zítra k obědu a kde co lacině nakoupit, a muž přijde domů, navečeří se, zapne televizi a přitom usne.
         To jste popsal všední dny mnoha občanů.
         Už ve Starém zákoně to je světit sedmý den. U starých Židů sobota, u křesťanů neděle, to je celkem jedno, třeba středa, ale jeden den v týdnu je třeba dát si volno od normálního života. Nemít žádné přednášky, žádné akce, ale taky žádné rande a ten den věnovat sám sobě. Nejde o to vidět za dovolené co nejvíc památek, to se pak člověku stejně všechno plete. Nýbrž jde o to, umět se dostat z toho věčného chvatu. Teď před vánočními svátky vidím ženské tahat nákupy, musí dělat dvojitého kapra, zázvorkové pečivo, musí a musí a musí... A slyším, jak si úplně ubité říkají: Paní, už aby to bylo za náma! Dřív se o svátcích - to byl jejich smysl zastavil život, lidé začali přemýšlet o sobě, o národě, o dětech, o lásce, o dějinách. Dostali se z té všednosti ne k zábavě, ale nějak nad sebe... A tohle lidem chybí. Když se vrací před večerem domů, televize jim nabízí zábavu. Jako by se život redukoval jen na práci a na zábavu. Ale ono je taky něco jako koncentrace, zamyšlení. A kde tohle chybí, nemůžete čekat žádnou velkou mravní obrodu. Člověk musí umět ten blázinec opustit. A ne že když z něho přijde z práce, pustí si televizi a najde tam nový blázinec. Soutěže s otázkami typu: "Teče to v řece, na čtyři písmena. Voda. Výborně, vyhrála jste deset tisíc!"
          Lidé vždycky chtěli a chtějí "chléb a hry".
          Chtěli to dva tisíce let a jsou na pokraji zkázy. Dnes už by se měli zamyslet nad tím, zda by neměli chtít také něco jiného, totiž to elementární: abychom měli pravnuky, aby ti pravnuci měli co dýchat. Aby člověk neredukoval svůj egoismus jenom na sebe, eventuálně na manželku nebo na "moje děti". Ale aby taky dal těm svým dětem možnost prožít lásku k jejich dětem a vnukům k jejich vnukům. To přece snad není nic tak těžkého. Obnovit smysl pro lidský rod. Chápat, že když stárneme, tak mladí půjdou po nás. Chápat to jako něco přirozeného.
          Naučili jsme se ovšem myslet hlavně na "jednoduché" věci, kdežto ty "složité" nebo "abstraktní" odsouvat.
         Když se s někým potkám na ulici a jen tak řeknu "no tak, už tady asi dlouho nebudu", téměř vždycky dostávám stereotypní odpověď: "Pane profesore, na tohle radši nemyslet, o tom nemluvit!" Lidé mají sklon o nepříjemných věcech - ať je to ekologická hrozba, těžká nemoc, nebo třeba vlastní smrt, prostě nepřemýšlet. Bláhově se domnívají, že když na něco nebudou myslet, tak ono to jakoby nebude. Zanedbání určitého zamyšlení ovšem může vést k tragédii. Například spousta žen umírá zcela zbytečně na rakovinu jen proto, že nechodí pravidelně na lékařské kontroly.
         Věříte, že to s námi dobře dopadne? Myslíte, že se lidstvo obrodí, nebo nás brzo čeká zánik?
         Co mi zbývá než věřit? Věřit mohu, jenže sama víra nás nespasí. Vzpomínám, jak Konrad Lorenz před deseti lety v rozhovoru pro německý týdeník Spiegel řekl, že možná vyhyneme z docela prostinkého důvodu: nemáme v genech zakódovanou péči o přírodu. Neboť lidstvo se vyvíjelo z malé skupiny na relativně ohromné planetě a teď je nás šest miliard na maličké planetě. Zvykli jsme si pečovat o děti, udržovat oheň, zvykli jsme si rvát se se zvířaty, obtížně přežít zimu, ale nezvykli jsme si včas pečovat o přírodu. Je třeba se to naučit, a ono je to velice těžké... Ti redaktoři tehdy Lorenzovi říkali: Takže vy jste pesimista? A on jim na to krásně odpověděl: Kdybych byl pesimista, tak bych s vámi vůbec nemluvil. I když jste na okraji propasti, musíte bojovat.

        MILAN MACHOVEC se narodil 23. srpna 1925 v Praze. Vystudoval filozofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1968 habilitoval jako profesor filozofie. Dva roky nato byl z politických důvodů propuštěn, když neodvolal svůj protest proti sovětské okupaci. Jeho žákem byl například Václav Bělohradský, ale také Jan Palach. Od poloviny sedmdesátých let přednášel na takzvaných bytových univerzitách, kde působili vzdělanci vypuzení režimem z vysokých škol. Hrál na varhany v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí v Praze. Podepsal Chartu 77. Od roku 1990 znovu učí na Univerzitě Karlově. O jeho přednášky bývá velký zájem. Napsal víc než deset filozofických knih, některé vyšly ve zhruba patnácti jazycích. Mezi nejvíc ceněné patří Ježíš pro moderního člověka, T. G. Masaryk nebo Filosofie tváří v tvář zániku. Ta končí větou: "Bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen." Milan Machovec bydlí v činžáku v Praze-Holešovicích, blízko rušné magistrály. Je vdovec, otec dospělého syna a dospělé dcery. Rád cituje Masarykovu myšlenku "neuznávám filozofii, která se nezajímá o chleba". "Filozofie, jako hledání moudré orientace ve světě, je buď současná, nebo žádná," říká.

Na úvodní stránku