Moji cestu mu určil Bůh


"Nejvyšším základem léku je láska"Paracelsus     

paní KamenickáJsou jména, která jako nesmazatelné milníky lemují klikatou cestu českého léčitelství a bylinářství. Mezi ně patřila i paní Božena Kamenická (1898-1996). Říkali jí různě, též paní doktorko, národ ji ale znal ponejvíc jako «bábu z  Radnic», městečka nedaleko Plzně, v němž po léta žila a působila. Její jméno se stalo symbolem nejenom českého léčitelství, ale i moudrosti, skromnosti a  pokory.

Mohli bychom se vrátit k samým začátkům vaší léčitelské praxe?
         Já o sobě dost nerada mluvím. Možná, že by bylo lepší, kdybyste se zeptali lidí, kteří mě znají, lidí odtud z okolí.

Zkuste alespoň pro tentokrát mluvit chvíli o  sobě
          Těžko se mi o tom mluví, já sama se domnívám, že mezi lidi s léčitelskými schopnostmi snad ani nepatřím. Já prostě jen pomáhám lidem, těžce nemocným... Léčivé byliny mám v srdci a duši. S tím jsem se narodila. Stává se mi třeba, že přijde pacient a ptá se mě, zda má jít na tu či onu operaci. Já sama nevím jak a  proč, ale hned vím odpověď. Poradím - nechoďte na operaci, vždy~ tu budete ještě deset let. Vzpomínám si na jeden konkrétní případ, ta paní tu ještě deset let byla.

Můžete nějak popsat myšlenku, která vám přijde?
         Ta myšlenka přichází sama, prostě to najednou vím. Uvedu vám ještě jeden příklad: Přišel za mnou pacient, že má zápal plic. Nemohl dýchat a upadal do klinické smrti. Já jsem ale za ním viděla tři malé děti a chtěla jsem ho za každou cenu zachránit. V tom okamžiku jsem přestala existovat, nebyla jsem. Přivedla jsem ho zpět k vědomí a začala ho léčit. Léčila jsem ho vřelou, čistou duchovní láskou. Kvůli těm dětem. Stal se zázrak. Měli ještě rodinu. Pak za mnou přišli, že už další dítě nechtějí, vždyť měli tři kluky. Já jsem ho vyslechla a řekla jim, že to bude holčička a ta že jim na stará kolena bude moc prospěšná. A holčička to skutečně byla a já se dočkala i toho, že se vdala. On se později z té záduchy uzdravil a žil až do sedmdesáti let.
        Nebo jiný případ: Před kostelem bylá hospoda a tam v autě čekal pacient s těžkou záduchou. Znenadání vrazilo do jeho stojícího vozu nákladní auto. Jeho z osobního auta vyprostili a  já jsem najednou pochopila, že ten člověk neumře. Bylo mi ho hrozně líto.
          Bylo to vnitřní vědomí a vnitřní jistota. Po delší době přišel ten člověk za mnou, ale já ho nepoznala. Ptala jsem se ho co si přeje, a on mi řekl, že mi přišel poděkovat, že jsem ho uzdravila ze záduchy. A že nemá ani následky po té srážce. Děkoval mi, že jsem se za něho modlila. Víte, po těchto zážitcích mám obrovskou radost. Ne peníze nebo dary, to mi nepomáhá.

Jak dlouho vlastně praktikujete?
        Absolvovala jsem kurs přírodního léčení v České Lípě. To bylo v roce 1926 a od té doby pmktikuji. Tehdy mi bylo dvacet osm roků, takže už šedesát osm let pomáhám lidem.

Jak vypadalo studium v České Lípě?
         To byla léčba podle bylin, podle Kneippa, studium této léčby. Ale já jsem ty knihy nepotřebovala, ani jediný recept jsem nikdy neopsala, ani žádnou bylinku jsem nemusela kopírovat. Všechny receptury jsou moje a snad to dělám dobře, když to lidem tak pomáhá.

Proč jste se nezačala přírodní medicíně věnovat dříve nebo naopak později?
         Nevím. Ty schopnosti, řekněme ten dar, i se musel připravit na dobu určité zralosti, kdy jsem byla schopna svou myslí, duší srdcem. Musela jsem uzrát tak, jako člověk, který studuje na lékaře nebo inženýra, musí prodělávat školu. Já jsem také prodělávala jakousi školu zrání. Nemohu to říci přesněji. Je to něco mezi nebem a zemí. Dnes je ze mě člověk, o kterém nemohu říct o nic víc, protože se bojím říct něco, co by nebyla pravda. Ale zná mě celý svět. Byli tu z Kanady, Austrálie, Anglie, z Ameriky sem poslali šestiletou holčičku. Naložili ji do letadla. Já jsem ji uzdravila a zase ji poslali zpět do Ameriky. O tom se tehdy dost mluvilo.

Během své praxe jste ale jistě měla případy, které tak radostné nebyly...
        Přišla ke mně jednou jedna lékařka. Prý jí celé konsilium řeklo, že nebude mít děti. Nejdříve jsem nevěděla, že je to lékařka. Seděly jsme proti sobě a já jí řekla, že dítě mít bude a že bude krásné. A víc jsem s ní nehovořila. Dala jsem jí léky. Jaké, to ví jen Bůh. Ona má dnes dvě děti - holčičku a chlapečka.
        Později měli sezení právě ti lékaři, kteří jí řekli, že žádné děti mít nebude. A ona musela jít na prohlídku, aby doložila, že skutečně rodila. Já jsem jí řekla, že toto bych nikdy neudělala, že se k tomu nikdy neměla propůjčit. Že má děti od Pána Boha a to stačí. Tak se podívejte - tato krabice je plná fotografií dětí, kterým jsem pomohla k  životu. Toto je z Německa, tohle z Anglie. Třeba tady: Ve třiceti šesti letech porodila krásné, zdravé dítě. Přišli jí dokonce nafilmovat. Nebo tohle je rodina bohatého člověka z Kanady, který vlastní leteckou společnost. Nemohli mít asi dvacet let dítě. A tady mám fotografii chlapečka. Jeho matce jsem dala nějaké léky, ale to dítě jsem jí já nedala, ona ho hledala, až se s ním takto setkala. Tady to jsou trojčátka.

Tři holky?
         Ano. Ovšem kdybych vám měla všechno vyprávět a ukazovat, to byste tu museli spát. Lidi mi píšou, jak jsou šťastni. Ted poslouchejte. Ode mne se nenarodilo žádné dítě vadné, všechny jsou krásné, čilé, zdravé, inteligentní. Děti mám u nás, v Německu, v Kanadě, v Americe...

To je vaše hlavní doména?
         To je jenom část. Jen co jsem v Plzni. To všechno jsou pacientky, které přišly proto, že nemohou mít děti. Mimoto sem chodí pacienti s vnitřními chorobami. Ale nedá se říct, že by toto byla nějaká specializace. Pokud nestačí léčba bylinami, léčím čaji a mastmi. Někdy sem za mnou přijedou i známé osobnosti, třeba herci. Moc velkou radost . . mi udělal pan Kemr a taky Jiří Bartoška. Ten vám tak báječně umí zadělat na knedlíky...

Nemůžeme nevzpomenout na presidenta Svobodu...
         Ano, mezi moje pacienty patřil i Ludvík Svoboda. Předepsala jsem mu tehdy čaj, který on skutečně pravidelně a svědomitě pil. Jeho tajemmlc mi potom vzkázal, že můj čaj ho držel mnoho let při životě.

Tenhle recept koluje mezi lidmi pod názvem Presidentova směs a řada lidí jej běžně užívá. Bylo by možné předat touto cestou i jiné recepty, třeba do rukou jiných léčitelů nebo lékařů a zdravotnictví. Některé vaše receptury by jistě bylo možno použít všeobecně...
         To je těžké. Jeden člověk má nemoc , a druhý má tutéž nemoc a každý ten pacient musí dostat docela jiný lék.

Úplně jiný lék? Neplatí nějaké pravidlo?
        To je různé, léčba musí být stanovena individuálně, není to tak jednoduché, i když platí určitá obecná pravidla. Já také přímo na pacientovi vidím vliv své léčby. Vzpomínám se na případ, kdy přišel pacient s vyrážkou na rukou. Hned jsem pochopila, že léčba je nedostatečná, jeho nemoc by se nelepšila a nakonec by mu vypadalo maso. Ruce byly špatně prokrvené a bolavé. V duchu jsem si říkala, že by to netrvalo dlouho. Vzala jsem dvě čisté plenky a jednu ručičku a druhou ručičku, řekla jsem, že odedneška si bude dělat všechno sám a zanedlouho bude mít ručičky zhojené.

Vy pracujete prostřednictvím vlasu nebo zkumavky moči?
         Ano. Já se podívám a toho člověka vidím i nevidím. Okamžitě jsem schopna stanovit diagnózu. Člověka, kterého jsem v životě neviděla. Nedávno jsem se dívala do zkumavky a říkala, že to dítě je krásné , má světlé vlásky, popisovala jsem jednomu muži jeho dítě. A on řekl tomu druhému - to jsem blázen, jak to ta žena může vědět? Já to dítě neviděla, ale popisovala jsem ho, jako kdybych ho právě viděla. To je pro vás asi nepochopitelné.

A pro vás?
          Ne, pro mě to není problém. Diagnózy mohu sypat z rukávu, i takové, které se stanovují jinde několik měsíců po vyšetřování. Nedávno tady byl jeden lékař. Kompletně jsem stanovila jeho diagnózu a navíc jsem mu řekla i to, co nevěděl. Sdělila jsem mu; že má bludnou ledvinu. On si to ověřil v Praze ve Střešovické nemocnici a tam se skutečně zjistilo, že bludnou ledvinu má a celý život o tom vůbec nevěděl. Tuto diagnózu jsem stanovila na dálku.
         Jindy přišel pacient se dvěma lahvičkami moče, které vytáhl z kapsy. Z jedné vytáhl lahvičku, o které řekl; že je v ní jeho moč, a ze druhé vytáhl lahvičku s  močí, o které řekl, že je jeho švagra. Seděla jsem proti němu a řekla mu, že to popletl, že toto je jeho moč a ta druhá je jeho švagra. On ale tvrdil, že si přesně pamatuje, do které kapsy dal moč svoji a do které moč svého švagra. Řekla jsem mu: Ty troubo jeden, ty máš ledviny a on páteř. On sklapnul a řekl, že mám pravdu.
         Víte, někdy je toho až příliš. Lidé mě budí i v noci, nemám klid. Jednou přišly dvě pacientky. Jedna byla u dveří a ta přivedla tu druhou. Když odešly, řekla jsem, že ta pacientka, která stála u dveří, ještě do konce roku zemře. A ona měla pohřeb na Silvestra. Přitom sama přivedla pacienta, ona byla jen doprovod. Ten pacient se uzdravil a ona sama zemřela. Jsou to pro mě nepříjemné okamžiky. Zdánlivě byla plná života. Zemřela na urémii. Skončilo to tak, jak jsem řekla.
        Jindy přišla za mnou pacientka. které bylo dvacet osm let. Léčili ji na bolesti v kříži. Těm, kteří ji přivedli, jsem řekla, že jí nepomůžu, aby ji odvezli do nemocnice. Odvezli ji, tam diagnózu. kterou já jsem vyslovila - také urémii - potvrdili a ona brzy zemřela.

Můžete připomenout tu příhodu, jak vás chtěli nachytat studenti zdejší medicíny?
    



Poslali mi psí moč a mysleli si, kdovíjak mě nenapálili. Poslala jsem jim jí zpátky se vzkazem, že zvířata neléčím.

Lze říct, že některé případy vám utkvěly v paměti lépe, nežli ostatní?
        Ano, vzpomínám si ještě na jeden případ. Jeden pacient měl mozkový nádor. Řekla jsem mu, že mu nepomůžu, ale že má nádor jsem mu neřekla: Řekla jsem mu, aby hledal pomoc u lékaře a dala jsem mu na papírku napsanou diagnózu. On šel tedv k lékaři. Strašně ho bolela hlava.
         Ten lékař ho ale vykázal, že nemá teplotu. Opakovaně ho z ordinace vykázali. Já jsem byla toho názoru, že pacient musí být operován. Ten lékař na mé naléhání toho pacienta poslal do nemocnice. V nemocnici se tato diagnóza potvrdila. Toho muže operovali, ale přesto zemřel. Víte, prožila jsem hodně bolestného.

Paní Kamenická, stává se, že pacient, který přichází od lékaře a užívá nějaké léky, dostává od vás doporučení, že by měl nějaké léky vysadit?
         Já vysazuji léky, které pacientovi škodí.

Jak to poznáte?
          To vám nedokážu vysvětlit, to přijde samo. Nebo mu vezmu všechny léky. Když je předávkovaný. Ale to musím mít jistotu.

Jenomže ten lékař má důvod k tomu, proč ten který lék nasadí.
         On neumí nasadit jiný lék než ten, který se naučil, o němž je přesvědčen, že tomu pacientovi pomáhá. Třeba ty léky předávkuje a nemoc pacienta trvá. Já mu léky vysadím, i když je to určité riziko. Ten lékař se s tím musí smířit.

Myslíte, že se s tím musí smířit?
          Často ke mně posílají pacienty sami lékaři.Jindy řekne pacient sám, že byl u mne a ten lékař se zeptá, co že jsem mu poradila. Většinou s tím souhlasí. Pokud cítím, že pacient zemře, neřeknu mu to, jen napíšu lékaři, že pacient potřebuje stálý dozor. Snažím se pacienta psychicky nenarušit.

Setkala jste se s  oponenty? Skutečně všichni lékaři s vámi souhlasí?
         Dosud jsem žádný odpor nebo něco takového nezažila.

Je nějaký rozdíl mezi vaším praktikováním za první republiky a  teď?
          Já jsem velké problémy nemívala. Nedělala jsem nic, z čeho by měl nějaký problém vzniknout. Když jsem u pacienta našla chorobu, kterou jsem neuměla léčit, vždycky jsem ho předala do péče lékařů. To se už ví, že posílám pacienta do nemocnice v případě, že už mu není pomoci. Čas od času možná problémy byly.

Jakého druhu?
          Magistr v lékárně mi zakázal používat byliny. Podle mne na to neměl právo, protože jsem na to byla školena. Jindy si vzpomněl ředitel OÚNZu a rozjel kampaň, která mi měla uškodit.

Praktikujete šedesát osm let. Mohla byste říct, jestli se mění názory lékařů za těch osmašedesát let na vaši činnost?
         Trochu se mění k lepšímu. Ke mně chodí lékaři a já léčím jejich děti. V  posledních letech se to zlepšilo v prospěch těchto lidí obecně. Velká většina lékařů uznává diagnózu, kterou stanovím. Dokonce se vyskytují lékaři, kteří přijíždějí, když si nevědí rady.

Co myslíte, jak bychom mohli naše povídání uzavřít. Co byste našim čtenářům vzkázala?
         Střídmost a kázeň v životě. Něco jiného je ale mluvit o lékařství a něco jiného o filosofii, o hluboké, duchovní filosofii. Myslím, že cesta střídmosti prodlužuje život. Já tak žiji, snažím se tak žít a dnes je mi devadesát šest let. Už jsem si zvykla tak žít.

Můžete nám něco říci o své filosofii?
         To bychom museli mluvit dva roky. Prostudovala jsem spoustu knih, nejvíce jsem studovala mystiku a přírodní lékařství a postupy. Přírodní projevy, které mě zajímaly, jsem prozkoumala svým duševním stavem. Mohla jsem je použít pro lidi. Četla jsem Vivekanandu, zajímal mne Budha z důvodu mé duševní sounáležitosti.

Ke kterému směru byste se přihlásila? Existuje takové učení?
           Ne. Já jsem šla svou vlastní cestou. Takovou, jakou mi určil osud. Nebo Bůh. O  tom všem Vám ale povídat nebudu, protože ta víra, která mě mým životem provází, je pří1iš posvátná, pro vás nepochopitelná a o tom s vámi mluvit nemohu.
připravil Jiří KUCHAŘ,1994 Tento rozhovor je převzat z měsíčníku Regenerace, zvěřejněno se souhlasem autora

Na úvodní stránku