Chvála letní zahálky


         Před několika dny odhodily děti batůžky s učením do nejvzdálenějšího kouta a s osvobozujícím křikem se vyřítily někam ven. Ven z celoroční odpovědnosti, napětí, pryč ze šněrovačky povinností do otevřené náruče dvouměsíční zahálky. Nastal prostě čas, kdy by se nic výjimečného nemělo udát. Čas léta. Čas prázdnin. Čas dovolených. Čas sladké zahálky. Pro mě je léto především časem omamných vzpomínek na dětství. Z jakési už neskutečné minulosti ke mně znovu zavane vůně posečené trávy, nasbíraných hub, v nose se usadí dráždivý prach, který přináší vítr z polí, na nichž začaly žně, zaslechnu praskot větviček a jehličí v rozpáleném lese, připomenu si chuť maminčina borůvkového koláče. Vzpomínky vyskakují z minulosti jak rybky nad hladinu, aby vzápětí nenávratně zmizely. Vzpomínky na koupání v rybníce za deště až do poslední chvíle, kdy už blesky nebezpečně šlehaly kolem věží hradu Trosky, na tu nádherně mazlavě teplou vodu hned po dešti. Vzpomínky na večerní koupání, kdy teprve za tmy stud dovolil odložit kraťasy a trička, a my, děti jsme s jakousi těkavou cudností naskákaly rychle z hráze do vody. A ještě stačily zahlédnout na opálených tělech děvčat sotva patrné koláčky bílých ňader. To bušení krve ve spáncích, ta závrať z dotýkání se tajemství dospělosti, ta úžasná magie probouzející se lásky.

         Lituji všechny ty dnešní pragmatické hlasatele sexuální osvěty a ještě více lituji všechny děti, jimž je v nejútlejším věku vysvětlena funkce pohlavních orgánů a obnažená těla si mohou prohlédnout třeba při koupi školního sešitu. Jako děti jsme nevěděly nic, ale toužily jsme. Prodíraly jsme se houštím poznávání, bičovaly fantazii, snily jsme a  sny probouzely cit. Netrpěly jsme žádnými komplexy z nevědění. Matička příroda nikdy své děti nenechala nepoučené. Pyšnily jsme se krvavými šrámy, které zanechávalo na našem těle ostružinové houští, jímž bylo nutné prodrat se za poodhaleným poznáním.

         Jako by to všechno nebyla pravda. Copak bylo skutečné to letní nebe plné hvězd? A tolik přání, kolik padajících hvězd? Ty nádherné východy slunce, které jsme v dětském úžasu sledovaly, když jsme se vyhrabaly z celtového jehlanu napnutého kolem jasanové tyče, se slámou místo podlážky? Vůně buřtů napíchaných na dřevěných prutech uříznutých z nejbližšího houští a otáčených nad praskajícím ohněm - a k tomu ptačí usínání? Asi to všechno nebyla pravda. Byly to zázraky a nám bylo dovoleno, abychom se na nich podílely. Milovaly jsme prázdniny. Byl to čas, kdy jsme se ve zcela jiné škole učily poslouchat cvrčky, žáby v rybníce, ochutnávat šťavnaté třešně, lézt po skalách, a kdoví, co ještě, anebo jen tak ležely s prázdnou hlavou v trávě a nechaly se spalovat sluncem. Učily jsme se snít a toužit. Někam hluboko do našeho podvědomí vnikala úcta k tomu největšímu tajemství, které provází celý nám vyměřený čas, k tajemství života. Života ptáků, ryb, užovek, čmeláků, života ostružiní, hřibů, malin. Našeho vlastního života, na jehož počátku jsme teprve stály.

         Tu zem jsme nestvořili. Byla nám jen svěřena do opatrování. Je to nevýslovný dar. A je mi jedno, zda je dílem Božím, či dílem jakési evoluce. Obojí je něco úžasného a přesahuje rámec schopností mého vnímání. Zkusme se aspoň v tom čase požehnaného léta vrátit do dětství, zapomenout na starosti, na hluk, na reklamy, na prázdnotu všeho, co nás účelově zbavuje vlastní vůle, a tiše podlehněme vznešenosti moří, nostalgii rybníků, dovádivosti řek. Zahálejme. Nechejme do sebe vtékat vůně tak odlišné od vůní cigaretového kouře a automobilových výfuků, poslouchejme zvuky, které nemají nic společného s řevem motorů, primitivní hudbou na každém kroku, s hlukem, který má zaplnit naši vlastní prázdnotu. Zahálejme, zapomínejme, nemysleme, radujme se z věcí úplně prostých, a  zkusme být jen tak obyčejně šťastni. Jako by naboso. A buďme vděčni, že ještě máme kde.
zdroj: Metro 9.7.2002, Sloupek, autor © Otakar Kosek

Na úvodní stránku