Podívejme se na duchovní rozměr jedné dámy
Jmenovala se Emilie Urbancová a říkali o ní, že je jednoduchá jak sáňky. Nečetla knihy. Nechodila do divadla. Neposlouchala vážnou hudbu. O filozofii a historii nevěděla nic a české myslitele si pletla. Zato čítala prospekty cestovních kanceláří, obchodních domů, listovala módními katalogy a snažila se přesvědčit svého muže, aby vydělal na to či ono. Když ji jednou vzal do opery, nudila se. Když přišla někam na návštěvu, kde se táhly kolem zdí knihovny, podivovala se, proč tolik knih. A divila se, proč někteří vyhazují peníze za lístky do divadel a proč jdou na přednášky. Nedivila se drahým róbám, plným špajzům a novým autům, nedivila se dalekým cestám. Jen tomu, co patří k duchovnu, se podivovala.
Když se nedávno vrátil český premiér z Bruselu do Prahy, poslouchal jsem, co všechno se dojednalo, a něco mi vrtalo hlavou. A pak jsem si najednou vzpomněl na Urbancovou a na její duchovní rozměr nula krát nic. A na to, o čem nikdy hlavní vyjednavač pan Telička nehovořil, ani žádný z bývalých či jsoucích premiérů, ani pan prezident, ani páni ministři kultury, školství a osvěty. Za celá ta léta, kdy naše vlády a politické strany lákají obyvatelstvo do EU, kdy nás všechny přesvědčují, že jiná cesta neexistuje, neřekl nikdo jediné slovo o tom, jaký duchovní rozměr by unie měla mít. Nikdo si při jednání o EU nevzpomněl na to, co Evropa světu dala, každý jen hledí, co z ní vyždímat a jak podojit, každý kouká, aby druhý nevyždímal a nenadojil víc.
Nikdo nepřemýšlí o tom, co EU dáváme my. A přece jsme kdysi Evropě něco opravdu podstatného dali. Dva myslitele skutečně evropského formátu, Jana Amose Komenského a pražského maharala neboli rabbi Löwa Jehudu ben Becalel. Dali jsme Evropě Šímu a Coubina, Kunderu a Muchu, Dvořáka a Janáčka a desítky dalších. A Evropa sama se obdařila Erasmem Rotterdamským, Moše ben Maimonem, Baruchem Spinozou, Kantem a Hegelem, svatým Augustinem, obdařila se malíři, básníky, spisovateli a dramatiky, filozofy, velkými mysliteli, sama sebe obdařila duchovním rozměrem, na který mohla být hrdá. Teď sama sebe a nás chce obdařit kvótami na kus flákoty, na mléko, na pracovní síly a samé kdesi a cosi. Místo spříznění duchovního, spříznění hovězí.
Umřela snad Evropa spolu s filozofií? Umřela se zrodem masové kultury, se supermarkety a superekonomickým pohledem na sebe samu? Hloupá otázka, jak by mohla Evropa zemřít? Když bude dost mléka a masa a když to všechno někdo koupí a hezky sní, Evropa nezemře. Inu ano, nezemře, ale bude jednoduchá jak sáňky. Dobře najedení, dobře zaopatření, pěkně zcestovalí zajdeme. Nic po nás nezbude. Po našich evropských předcích zbylo myšlení, literatura, umění a duchovno. Po nás možná zůstane Evropa pěkně placatá jako v dobách, kdy se mělo za to, že svět placatý je. Že má jen jeden jediný rozměr. Nač věci komplikovat nějakým duchovnem. Náš český problém je navíc v tom, že v nouzi nejvyšší spoléháme na blanické rytíře, jenomže v oné slavné hoře krom bájného vojska nevyčkává žádný myslitel, aby nám přispěchal na pomoc, když budeme s myšlením v koncích. A v tom bude nejspíš ten háček. Kdybyste o tom chtěli mluvit s Emilií Urbancovou, podívala by se na vás naprosto udiveně: K čemu vám jsou myslitelé, k čemu duchovní rozměr? Jíst se to nedá, postavit doma na kredenc se to nedá, výhodně prodat také ne, tak jaképak copak. Vyhlídka na rozměr nula krát nic. A z počtů z obecné školy každý bluma ví, že nula od nuly pojde.
Zdroj: MF dnes, 06.01.2003, DAVID JAN NOVOTNÝ
Na úvodní stránku