Odpor proti globalizaci je legitimní, globalizace také
Je zajímavé, že zatímco prezident Světové banky je nápadem Václava Havla uspořádat "komorní setkání" zastánců a odpůrců globalizace nadšen, pana Václava Klause zmíněný záměr vyděsil. V žádném případě se prý nemůže smířit s tím, že účastníci demonstrací proti roli Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v procesu globalizace by mohli být "legitimizováni prezidentským majestátem" a jejich pozvání na Hrad že by "zvýšilo jejich status". Rozdíl mezi reakcí prezidenta mocné finanční instituce a reakcí lokálního politika bude pravděpodobně dán tím, že zatímco Světová banka nemůže přehlédnout legitimní opozici s vysokým statusem a má zájem se v diskusi se svými odpůrci sama legitimizovat a získat u veřejnosti lepší status, náš politik si vystačí s vlastním názorem a institut diskuse vnímá jako cosi, k čemu není přípustné se snížit. Proto ovšem bere místo na jedné barikádě s radikálním křídlem aktivistů, kteří také nemají potřebu argumentovat. Rozdíl je pouze estetický: jedna strana si vystačí s dobře vyžehlenou kravatou a druhá s dlažební kostkou. O důsledcích globalizace se může hovořit (a hovoří se) pouze mezi lidmi, kteří jsou schopni nejen mluvit, ale také naslouchat, jakkoli jsou jejich výchozí pozice propastně vzdálené a obtížně smiřitelné. Podstatná je ochota k diskusi, tedy respekt k demokracii (v duchu Masarykova hesla "Demokracie jest diskuse"). Není totiž možné před závorkou rozhodnout, zda Světová banka a Mezinárodní měnový fond pomáhají či škodí. Jistě pomáhají, ale zcela jistě je smyslem pomoci chudým především zájem těch, kdo pomáhají, tedy bohatých, a až ve druhém plánu zájem těch, kterým se pomáhá. Finanční instituce prostě nelžou, když tvrdí, že něco dělají pro chudé a jejich odpůrci mají pravdu, když poukazují na to, že SB a MMF slouží nadnárodním korporacím. Pozice Václava Klause je, zdá se, zcela výjimečná. Na rozdíl od představitelů SB a MMF, prezidenta, vlády, ale i primátora Prahy se domnívá, že odpor proti negativním důsledkům globalizace lze zesměšnit, bagatelizovat, demonstranty onálepkovat a strčit všechny do jednoho pytle jako výtržníky. Po Seattlu je ovšem každému odpovědnému politikovi jasné, že tudy cesta nevede. Obě strany konfliktu se učí znát a diferencovat své soupeře, hledá se společný jazyk, který by umožnil dosažení alespoň dílčích kompromisů, a to s vědomím, že obě strany musí být ve sporu úspěšné. To, že případné rozbíječe výloh bude honit policie, nic nemění na tom, že spor o globalizaci lze vést pouze demokraticky. Povýšený despekt je k ničemu, protože otázka rozevírajících se nůžek mezi bohatstvím bohatých a bídou chudých z povahy věci nemůže být exkluzivně svěřena klubu finančníků. Nejde pouze o peníze, ale také o svědomí. Proto ty legitimní vášně a proto také ta snaha finančníků a odpovědných politiků o dialog s nevládními organizacemi, snaha o dialog který by, mimochodem, nezachránil pouze pražské výlohy, ale třeba i nějaké hladem umírající děti. Pokud jde o Václava Klause, dost možná se svou reakcí připravil o zcela výjimečnou možnost získat místo u stolu, kde budou nejvlivnější bankéři planety obhajovat svou lidskou i profesionální pozici. Zvláštní, takhle se diskvalifikovat.
autor Ivan Hoffman, publicista
Psáno 5.června 2000
Na úvodní stránku