Když vidím baviče, obchází mě hrůza. Legendární postava českého humoru o úpadku dnešního diváka a zábavě ve stylu McDonalds


Horníček Dvaaosmdesátiletý Miroslav Horníček dnes chodí o francouzských holích, špatně vidí, občas ho zradí paměť či řeč. Ale vtipnost a břitký úsudek, kvůli nimž si ho kdysi vybral za partnera Werich, kvůli kterým se za komunistů stávaly fronty na jeho knížky a masově se koukalo na televizní Hovory H, ho ani s  přibývajícími lety neopustily. Strávit odpoledne v jeho přítomnosti u skleničky červeného je i dnes, přes všechny neduhy stáří, velký zážitek.

Zabýváte se humorem celý život. Řekněte - smějí se dnes lidé stejným věcem jako v době vašeho mládí?
         To vlastně nevím. Ale humoru určitě ubývá. A přibývá ˝dělání legrace˝, v tom je ovšem podstatný rozdíl. Když dneska vidím komika, takzvaného baviče, obchází mě hrůza. Humor jako myšlení, myšlenka, pomalu mizí. Nechci tvrdit, že zmizí úplně - to bych byl dědeček-pesimista. A já jsem dědeček-optimista.

Čím myslíte, že to je?
          Je to krize, která zavládla na jevišti i v hledišti. Baviči se podbízejí a podceňují publikum. A publikum jím to ochotně vrací - ve stejné kvalitě. Naaranžovaný, vypocený smích. Dokonce se někdy v  televizi dodatečně doplňuje umělý smích, pouhý zvuk smíchu lidí, kteří tam ani nejsou! To nesnáším vůbec, okamžitě vypínám.

Werich, Voskovec i vy jste byli představitelé typicky české legrace, často založené na hře s jazykem. Není to, co se dnes děje s humorem, vlastně globalizačním jevem?
         Nezlobte se, ale slovu globalizace nerozumím. Musím vás předem upozornit, že já jsem na takové úrovni, že si pletu billboard s bodyguardem.

Na globalizaci existuje jednoduchá mnemotechnická pomůcka. Prostě si pod ní představíte McDonalds...
         Ano, to máte pravdu. Dnešní baviči vyrábějí vlastně takové karbanátky. To je přesné přirovnání.

Je to jen smutné. že se vytrácí český humor, nebo i nebezpečné?
         Je to především smutné, ale taky nebezpečné. Protože to strašně tlačí vkus k zemi. To podbízení se, šklebení, komolení hlasu... Já si ale myslím, že je to jen část veškeré soudobé krize kultury, která vrcholí tím, že se dělá muzikál i ze Shakespeara.

Byl jste se podívat na nějakém muzikálu?
         Ne. Viděl jsem muzikál naposled před mnoha lety v Moskvě, americké představení My fair lady. Na muzikál z Hamleta nebo z Rusalky bych nešel. Neodsuzuju to, prosím, je to taková módní vlna. Ale ten, kdo zná Hamleta jen z muzikálu, o něm neví nic.

Je vám některý současný český komik blízký?
         Výborný je třeba Marek Eben. To je můj velice oblíbenej, nechci říct bavič, ale herec. Dobrý je taky Jiří Krampol, rád se dívám na jeho pořad Nikdo není dokonalý. Nepitvoří se, je věcný to mám rád. Ale třeba na Tele tele jsem se nikdy nedíval. Byl jsem včas varován.

Když jsme u té televize, přijal byste nabídku na účinkování v  reklamě?
        Ne. Jednou mi volali, že by chtěli, abych dělal reklamu na formana. A já jim řek˝: Na Formana? To už je světovej režisér, ten přece reklamu nepotřebuje...

Sledujete reklamu?
         Musím. Já někdy koukám na film a najednou tam chválej kečup. A já si říkám, kde se to tam vzalo? Film skončí a já: A co se stalo s  kečupem? Ale za vyslovený horor, thriller, jak říkáme my vzdělanci, považuje reklamu, kdy se v nádherným baru tančí, lidi pijou a  najednou vejde vrchní a skolí je všechny jedinou větou: Mattoni už není! V baru! Z toho jsem se nervově zhroutil.

Umíte se vypořádat s  některými novými společenskými jevy, třeba s vytrvalou pozorností bulváru? Nedopřáli vám klid, ani když zemřela vaše paní...
         Jsem tomu velice nerad. Já jsem už i prosil redakci Blesku, aby o mně nikdy nepsali. Ale nevyhověli mi. Naposled sdělili čtenářům, že jsem upadl na jevišti při vystoupení, že byla zjištěna zlomenina nohy, obávali se zlomeného krčku, tak přivolali lékaře a dali mě převézt do nemocnice v Liberci. Jediná věta v tom nebyla pravdivá!

Jste skoro stejně starý jako tahle republika, zažil jste několik společenských zvratů. Dá se třeba porovnat poválečné nadšení s tím polistopadovým?
         Víte, já už tolik pamatuje, že když někdo říká, to bylo ještě před revolucí, tak já se ptám: Před kterou? Revolucí bylo několik a já nevím, před kterou je myšleno. A k tomu nadšení - tak ono nadšení se poměrně snadno vyvolá. A lidi podlehnou iluzím a oslavují. To nadšení po válce i po listopadu bylo místy oprávněné, místy přehnané a místy nedostatečné.

V čem bylo třeba přehnané?
         Že se, tehdy i teď, podcenila nějaká událost nebo nějaký jedinec. Například Stalin.

Jak vlastně vnímáte dnešní společnost? Co jí chybí nejvíc?
         Především a hlavně chybí tolerance. To je něco, co jako by úplně vymizelo ze světa. I z rodin zmizela shovívavost a už ve škole máme malé diktátory. Jenže tolerance znamená taky trošku uhnout ze svého a  vyslechnout druhého. Nemám rád, když dnes i v politice narážím na posměch jednoho o druhém, nebo dokonce na urážející tón. Rozhodně bych se toho nerad zúčastnil. Jakkoli a kdekoli.

Který z těch režimů, co jste zažil, byl pro humor vlastně nejúrodněiší?
         Za totality jsou lidé k humoru vnímavější. Dokonce převnímaví. Často se nám s Werichem stávalo, že padla nenápadná věta a v hledišti se ozval smích. Werich dokonce několikrát přerušil představení a řekl: Tak tohle je reakční smích! Okřikl je. To jste si odesmáli, konec! Býval i předčasný smích. Začal fór a lidi už řvali. Werich byl na tohle obrovsky háklivej.

Než jste se ale dostal k Werichovi, začínal jste jako úředník...
         ...ano, v nemocnici. Já byl ale velice špatný úředník, protože už v šuplíku svého úřednického stolu jsem měl divadelní hry. Táhlo mě to od začátku k divadlu A můj tatínek mi řekl: Hele, já vím, že bys chtěl k divadlu, ale já tady dlouho nebudu a ty budeš muset živit maminku, tak na to pamatuj. On pak opravdu zemřel, bylo mu jen dvaapadesát a mně asi dvaadvacet. Když jsem za rok chtěl nastoupit k divadlu, plzeňský ředitel Zítek se mě zeptal: Kolik byste chtěl? - Já říkám: Pane řediteli, já živím maminku a v nemocnici mám dvanáct set měsíčně. Takže kdybyste mi je dal, beru to. A potom jsem byl pět let v angažmá v plzeňském divadle.

Za tím úřednickým stolem v nemocnici jste snil, že budete hrát Hamleta?
         To bylo v době, kdy jsem psal povídky do plzeňských novin, ale styděl jsem se před kýmkoli říct, že bych chtěl být hercem. Doma jsem si recitoval monolog Marka Amonia z Julia Caesara, ovšem když nebyl na doslech živý člověk. Po Hamletovi jsem toužil, každej mladej kluk, kterej jde k divadlu, má toužit po Hamletovi. Ale nikdy jsem se k němu nedopracoval, to není moje prkno. A teď už bych moh hrát tak jedině krále Leara.

Vzpomenete si ještě na svoji první lásku?
         Moje první, ještě dětská láska byla Věruška Fučíková, sestra Julia Fučíka. To nám bylo tak deset a já ji miloval k zbláznění. Hrála v  plzeňském divadle Malého lorda. Já propad takový lásce a trémě současně, že když jsem ji měl potkat, radši jsem obešel dva bloky. Kdybych vytrval, mohl jsem mít za švagra národního hrdinu.

Po válce jste dokonce zdramatizoval Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Znal jste se osobně s Fučíkem?
          Ne, bohužel jsme se nikdy nesetkali. Mám ale jeho fotku, na které stojí s Werichem a Jaroslavem Ježkem na Rudém náměstí.

Vy sám jste hrál v Národním divadle dokonce v Zápotockého Vstanou noví bojovníci...
         Ano, hrál jsem tam buřiče Slámu. Ještě v druhým jednání jsem měl obě ruce, ve třetím už jen jednu, protože mi tu jednu uřízla parní pila. To byly neuvěřitelný věci.

Odmítl jste za komunistů někdy nějakou roli?
         Jednou. Byla to hra o bojujícím Vietnamu a já měl dělat americkýho vojáka, černocha, a tudíž pokrokovýho, který vzdoroval americké agresi. Režisér po mně pořád chtěl, abych chodil vztyčeně, rovně, po americku. A já mu říkal: Pane režisére, já nemůže. Jestli jste si všiml, jsem trošku hrbatej - To nevadí, narovnejte se! Když jsem si představil, že se budu černit, chodit vzpřímeně a proklamovat svobodu, vyhledal jsem doktora, vymyslel si, co mi je, a on to uznal. A mezitím rob dostal kolega Doležal, kterej stejně hrál vzpřímeně všecko.

Jak je vám, když dneska vidíte ve filmové pohádce Byl jednou leden král svého ˝krásného prince˝?
         Já bych spálil všechny své filmy, kromě seriálu Byli jednou dva písaři. Nesnáším je, nesnáším sám sebe na plátně. Všichni ostatní jsou tam dobrý kdežto já jsem mizernej, špatnej, nesnesitelnej. Vždycky jsem přehrával, to považuje za svoji vadu. Taky není náhoda, že jsem dál už nic netočil, režiséři věděli, že jsem nemehlo.

Proč potom berete na milost Písaře?
         Protože jsme se v tom našli s Jiřím Sovákem. Celé jsme to vlastně improvizovali, to nám dovolil dokonce autor Jaroslav Dietl. Řekl: Kluci, já vám postavil takovou psí boudu a v té si dělejte, co chcete. Pak to prý ocenil.

S Jiřím Sovákem jste si jistě notovali i  mimo kameru...
         To ano. My jsme to třeba jezdili točit za Roztoky, do takzvaného Tichého údolí, kde je hotel Maxmiliánka. Jezdili jsme tam denně: režisér Roháč, Sovák, já a řidič z Barrandova. A vždycky když jsme projížděli po ránu tím Tichým údolím, tak někdo v autě navrhl: Hele, kluci, co takhle dát si v hotelu vestoje tři malá piva? A  řidič už tam zajížděl, přišel vrchní a někdo z nás řekl: Tři piva. Už ne malá. A když už jsme tam byli asi popátý tak ten vrchní povídá: Pane Horníčku, my se známe, naši tatínkové seděli v jedné kanceláři ve Škodovce a společně jsme jezdívali na rybník Bolevák za Plzeň. Jemu tenkrát byly dva roky a mně čtyři. A já mu druhý den přinesl fotku, jak jsme s rodiči na Boleváku. On byl úplně nadšenej, dojatej a tu fotku pořád prohlížel. Nalil nám tři koňaky, které si nenechal zaplatit. Tak jsme zaplatili jen ta piva a vyšli ven. A  Jirka Sovák mi dal herdu do zad a povídá: Hledej, ty blbče, dyť těch fotek musíš mít doma víc!

Které období svého života považujete za nejšťastnější?
        Jednak skoro šestileté období s Janem Werichem. A pak to natáčení se Sovákem. Je zajímavé, že on, kterej toho filmově měl za sebou daleko víc než já, na své benefici prohlásil, že i on to považoval za své životní štěstí. Jiří Sovák byla moje velká herecká láska. Možná největší. K Werichovi jsem měl úctu, byl jsem šťastnej, že s takovým mistrem můžu dělat, ale měl o třináct let víc než já. Kdežto se Sovákem jsme byli vrstevníci.

Co naopak považujete za nejtěžší chvíle svého života?
         Nejtěžší? Snad nástup komunismu, i přes mé skoro tříleté členství ve straně. Víte, já jsem byl kdysi, už za první republiky, přesvědčením komunista. Ale nikdy jsem to nezveřejňoval a do strany jsem vstoupit až v pětačtyřicátým. Rovnou z filmu Ivan Hrozný jsem šel na partajní sekretariát a požádal o přihlášku. Netuše, co ta strana s režisérem Ejzenštejnem udělala... Člověk byl neinformován, romantický.

Jak se vám pak podařilo ze strany zase vystoupit?
         My jsme byli vyškrtnuti, nikoli vyhozeni, společně s Milošem Kopeckým. On měl tehdy nádherný výrok. Soudruzi mu říkali: Poslyš, soudruhu Kopecký, četl jsi vůbec někdy Dějiny VKSb? Bééé (přehrává). A on odvětil: Zatím jenom Dějiny VKSáááá. V tý chvíli jsme byli oba venku.

K nejtěžšímu ve vašem životě určitě patřilo, když jste přišel o  syna, studenta FAMU. Představoval jste si někdy, jaké by dnes asi točil filmy?
         Patrně veselohry protože po mně, myslím, zdědil humor. Měl obrovskej smysl pro humor, často jsem spolu vedli debaty ve stylu Voskovce s  Werichem. Do dneška toho moc lituju.

Několikrát jste řekl, že nejste věřící. Co vám tehdy pomohlo?
         Upínal jsem se na divadlo, na film. To mi pomohlo. Náboženství ne. Jako dítě jsem sice chodil povinně do náboženství a upřímně věřil, ale v šestnácti mě to pustilo. Ale mám-li říct pravdu, v podstatě jsem věřící dosud. A můj přítel páter Kánský který nás s mou ženou kdysi oddával, říká: Ty nejsi nevěřící. Ty věříš, ale jinak než my, katolíci. Já mám taková tři kréda: Úžas, že vůbec jsme. A že se na této kouli držíme a letíme s ní vesmírem. To druhé je pokora. A z  pokory roste láska. Ke všemu - já miluju keř, potok, havrana. Milovat, milovat, milovat - to je moje hlavní zásada.

Říká se, že každý věc má svá kouzla. Je něco pěkného na stáří?
         Je. Nadhled, shovívavost, tolerance. Já už jsem většinou shovívavej, ale i dneska mívám okamžiky strašnýho vzteku. To i paní Jiřinka, která je mou pečovatelkou, andělem strážným a přítelkyní, i když nikoli v milostném smyslu! (směje se), říká, že jsem strašně vzteklej. Upadne mi třeba hůl a já dostanu takovej vztek, že bych tou holí něco rozbil.

Máte nějaké nové plánu?
         Dávám teď dohromady, a paní Jiřina mi velice pomáhá, knížku svých fotek, tedy na kterých jsem já od prvního roku až dodnes, kdy už sotva stojím na nohou. A k tomu píšu texty, které ba měly být humorné, ale nevím. Já mám vzor v dramatikovi Vratislavu Blažkovi. Do Divadla satiry jsme si jednou všichni donesli své dětské fotky a  on k fotografii toporně stojícího Jeníka Mašky napsal: Jan Maška v  době, kdy jeho rodiče uvažovali, nemá-li být utracen.

Troufl byste si ještě na nějakou televizní talk show?
         Klidně. Já vždycky říkám, když mě někam dopravíte, tak můžu mluvit dvě tři hodiny o čemkoli. Ted˝ se bude v televizi promítat vzpomínkový pořad o seriálu Byli jednou dva písaři a já k tomu mám komentář. Končí to tím, že já, v klobouku z Písařů, s nalepeným knírem, beru takovej ten ruční telefon... ano, mobil (vyslovuje to slovo s opovržením) a říkám, pane Bouvarde, dneska byste se divil, jaký jsou nový vynálezy...

Řekl jste to slovo mobil s takovým odporem - vy ho ještě nemáte?
         Ne. Mám takovej přenosnej aparát, neumím s ním moc zacházet, než najdu na té číselnici trojku, sedmičku, tak mám chuť to vyhodit oknem, a to zavřeným.

Kdybyste měl mobil, stačilo by zmáčknout jedno tlačítko...
        A jak by věděl, kam chci volat? To přece není možný! Vy to víte taky? (obrací se na fotografa, který ho zdeptá sdělením, že svůj mobil dokonce vytáčí hlasem) Ježíšmarjájosef!

Zkoušel jste někdy psát na počítači?
         Jednou. Tím to skončilo. Bylo to v liberecké nemocnici, kde mě k  němu posadil jeden doktor. Já se pokusil psát jako na stroji, což prý je báječné. Ne! Mně je to cizí, já se toho bojím, já čekal, že mi to začne nadávat, nebo že mi uprostřed rozepsané povídky dojde petrolej. Svět se absolutně změnil. To říkám i na konci toho televizního pořadu o Písařích. A ukazuju do kamery ten mobil: Pane Bouvarde, tohle například je telefon, to je neuvěřitelný, že! Pak pokládám mobil na stůl a loučím se. Brzy na shledanou, pane Bouvarde! A smekám ten klobouk, odlepím knír a dodám: Na shledanou, Jiříku. (chvěje se mu hlas) Tím to celé končí. .

zdroj: Lidové noviny PRAHA, 21. září 2001, rozmlouvala Alena Plavcová

Na úvodní stránku