Když vidím baviče, obchází mě hrůza.
Legendární postava českého humoru o úpadku dnešního diváka a zábavě
ve stylu McDonalds
Dvaaosmdesátiletý Miroslav Horníček dnes
chodí o francouzských holích, špatně vidí, občas ho zradí paměť či
řeč. Ale vtipnost a břitký úsudek, kvůli nimž si ho kdysi vybral za
partnera Werich, kvůli kterým se za komunistů stávaly fronty na jeho
knížky a masově se koukalo na televizní Hovory H, ho ani s
přibývajícími lety neopustily. Strávit odpoledne v jeho přítomnosti
u skleničky červeného je i dnes, přes všechny neduhy stáří, velký
zážitek.
Zabýváte se humorem celý život. Řekněte - smějí se dnes lidé stejným
věcem jako v době vašeho mládí?
To vlastně nevím. Ale humoru určitě ubývá. A přibývá ˝dělání
legrace˝, v tom je ovšem podstatný rozdíl. Když dneska vidím komika,
takzvaného baviče, obchází mě hrůza. Humor jako myšlení, myšlenka,
pomalu mizí. Nechci tvrdit, že zmizí úplně - to bych byl
dědeček-pesimista. A já jsem dědeček-optimista.
Čím myslíte, že to je?
Je to krize, která zavládla na jevišti i v hledišti. Baviči se
podbízejí a podceňují publikum. A publikum jím to ochotně vrací - ve
stejné kvalitě. Naaranžovaný, vypocený smích. Dokonce se někdy v
televizi dodatečně doplňuje umělý smích, pouhý zvuk smíchu lidí,
kteří tam ani nejsou! To nesnáším vůbec, okamžitě vypínám.
Werich,
Voskovec i vy jste byli představitelé typicky české legrace, často
založené na hře s jazykem.
Není to, co se dnes děje s humorem,
vlastně globalizačním jevem?
Nezlobte se, ale slovu globalizace
nerozumím. Musím vás předem upozornit, že já jsem na takové úrovni,
že si pletu billboard s bodyguardem.
Na globalizaci existuje
jednoduchá mnemotechnická pomůcka. Prostě si pod ní představíte
McDonalds...
Ano, to máte pravdu. Dnešní baviči vyrábějí vlastně
takové karbanátky. To je přesné přirovnání.
Je to jen smutné. že se vytrácí český humor, nebo i nebezpečné?
Je to především smutné, ale taky nebezpečné. Protože to strašně
tlačí vkus k zemi. To podbízení se, šklebení, komolení hlasu... Já
si ale myslím, že je to jen část veškeré soudobé krize kultury,
která vrcholí tím, že se dělá muzikál i ze Shakespeara.
Byl jste se podívat na nějakém muzikálu?
Ne. Viděl jsem muzikál naposled před mnoha lety v Moskvě, americké
představení My fair lady. Na muzikál z Hamleta nebo z Rusalky bych
nešel. Neodsuzuju to, prosím, je to taková módní vlna. Ale ten, kdo
zná Hamleta jen z muzikálu, o něm neví nic.
Je vám některý současný český komik blízký?
Výborný je třeba Marek Eben. To je můj velice oblíbenej, nechci říct
bavič, ale herec. Dobrý je taky Jiří Krampol, rád se dívám na jeho
pořad Nikdo není dokonalý. Nepitvoří se, je věcný to mám rád. Ale
třeba na Tele tele jsem se nikdy nedíval. Byl jsem včas varován.
Když jsme u té televize, přijal byste nabídku na účinkování v
reklamě?
Ne. Jednou mi volali, že by chtěli, abych dělal reklamu na
formana. A já jim řek˝: Na Formana? To už je světovej režisér, ten
přece reklamu nepotřebuje...
Sledujete reklamu?
Musím. Já někdy koukám na film a najednou tam chválej kečup. A já si
říkám, kde se to tam vzalo? Film skončí a já: A co se stalo s
kečupem? Ale za vyslovený horor, thriller, jak říkáme my vzdělanci,
považuje reklamu, kdy se v nádherným baru tančí, lidi pijou a
najednou vejde vrchní a skolí je všechny jedinou větou: Mattoni už
není! V baru! Z toho jsem se nervově zhroutil.
Umíte se vypořádat s
některými novými společenskými jevy, třeba s vytrvalou pozorností
bulváru? Nedopřáli vám klid, ani když zemřela vaše paní...
Jsem tomu
velice nerad. Já jsem už i prosil redakci Blesku, aby o mně nikdy
nepsali. Ale nevyhověli mi. Naposled sdělili čtenářům, že jsem upadl
na jevišti při vystoupení, že byla zjištěna zlomenina nohy, obávali
se zlomeného krčku, tak přivolali lékaře a dali mě převézt do
nemocnice v Liberci. Jediná věta v tom nebyla pravdivá!
Jste skoro stejně starý jako tahle republika, zažil jste několik
společenských zvratů. Dá se třeba porovnat poválečné nadšení s tím
polistopadovým?
Víte, já už tolik pamatuje, že když někdo říká, to bylo ještě před
revolucí, tak já se ptám: Před kterou? Revolucí bylo několik a já
nevím, před kterou je myšleno. A k tomu nadšení - tak ono nadšení se
poměrně snadno vyvolá. A lidi podlehnou iluzím a oslavují. To
nadšení po válce i po listopadu bylo místy oprávněné, místy přehnané
a místy nedostatečné.
V čem bylo třeba přehnané?
Že se, tehdy i teď, podcenila nějaká událost nebo nějaký jedinec.
Například Stalin.
Jak vlastně vnímáte dnešní společnost? Co jí chybí nejvíc?
Především a hlavně chybí tolerance. To je něco, co jako by úplně
vymizelo ze světa. I z rodin zmizela shovívavost a už ve škole máme
malé diktátory. Jenže tolerance znamená taky trošku uhnout ze svého a
vyslechnout druhého. Nemám rád, když dnes i v politice narážím na
posměch jednoho o druhém, nebo dokonce na urážející tón. Rozhodně
bych se toho nerad zúčastnil. Jakkoli a kdekoli.
Který z těch režimů, co jste zažil, byl pro humor vlastně
nejúrodněiší?
Za totality jsou lidé k humoru vnímavější. Dokonce převnímaví. Často
se nám s Werichem stávalo, že padla nenápadná věta a v hledišti se
ozval smích. Werich dokonce několikrát přerušil představení a řekl:
Tak tohle je reakční smích! Okřikl je. To jste si odesmáli, konec!
Býval i předčasný smích. Začal fór a lidi už řvali. Werich byl na
tohle obrovsky háklivej.
Než jste se ale dostal k Werichovi, začínal
jste jako úředník...
...ano, v nemocnici. Já byl ale velice špatný
úředník, protože už v šuplíku svého úřednického stolu jsem měl
divadelní hry. Táhlo mě to od začátku k divadlu A můj tatínek mi
řekl: Hele, já vím, že bys chtěl k divadlu, ale já tady dlouho
nebudu a ty budeš muset živit maminku, tak na to pamatuj. On pak
opravdu zemřel, bylo mu jen dvaapadesát a mně asi dvaadvacet. Když
jsem za rok chtěl nastoupit k divadlu, plzeňský ředitel Zítek se mě
zeptal: Kolik byste chtěl? - Já říkám: Pane řediteli, já živím
maminku a v nemocnici mám dvanáct set měsíčně. Takže kdybyste mi je
dal, beru to. A potom jsem byl pět let v angažmá v plzeňském
divadle.
Za tím úřednickým stolem v nemocnici jste snil, že budete hrát
Hamleta?
To bylo v době, kdy jsem psal povídky do plzeňských novin, ale
styděl jsem se před kýmkoli říct, že bych chtěl být hercem. Doma
jsem si recitoval monolog Marka Amonia z Julia Caesara, ovšem když
nebyl na doslech živý člověk. Po Hamletovi jsem toužil, každej
mladej kluk, kterej jde k divadlu, má toužit po Hamletovi. Ale nikdy
jsem se k němu nedopracoval, to není moje prkno. A teď už bych moh
hrát tak jedině krále Leara.
Vzpomenete si ještě na svoji první lásku?
Moje první, ještě dětská láska byla Věruška Fučíková, sestra Julia
Fučíka. To nám bylo tak deset a já ji miloval k zbláznění. Hrála v
plzeňském divadle Malého lorda. Já propad takový lásce a trémě
současně, že když jsem ji měl potkat, radši jsem obešel dva bloky.
Kdybych vytrval, mohl jsem mít za švagra národního hrdinu.
Po válce jste dokonce zdramatizoval Fučíkovu Reportáž psanou na
oprátce. Znal jste se osobně s Fučíkem?
Ne, bohužel jsme se nikdy nesetkali. Mám ale jeho fotku, na které
stojí s Werichem a Jaroslavem Ježkem na Rudém náměstí.
Vy sám jste
hrál v Národním divadle dokonce v Zápotockého Vstanou noví
bojovníci...
Ano, hrál jsem tam buřiče Slámu. Ještě v druhým jednání
jsem měl obě ruce, ve třetím už jen jednu, protože mi tu jednu
uřízla parní pila. To byly neuvěřitelný věci.
Odmítl jste za komunistů někdy nějakou roli?
Jednou. Byla to hra o bojujícím Vietnamu a já měl dělat americkýho
vojáka, černocha, a tudíž pokrokovýho, který vzdoroval americké
agresi. Režisér po mně pořád chtěl, abych chodil vztyčeně, rovně, po
americku. A já mu říkal: Pane režisére, já nemůže. Jestli jste si
všiml, jsem trošku hrbatej - To nevadí, narovnejte se! Když jsem si
představil, že se budu černit, chodit vzpřímeně a proklamovat
svobodu, vyhledal jsem doktora, vymyslel si, co mi je, a on to
uznal. A mezitím rob dostal kolega Doležal, kterej stejně hrál
vzpřímeně všecko.
Jak je vám, když dneska vidíte ve filmové pohádce Byl jednou leden
král svého ˝krásného prince˝?
Já bych spálil všechny své filmy, kromě seriálu Byli jednou dva
písaři. Nesnáším je, nesnáším sám sebe na plátně. Všichni ostatní
jsou tam dobrý kdežto já jsem mizernej, špatnej, nesnesitelnej.
Vždycky jsem přehrával, to považuje za svoji vadu. Taky není náhoda,
že jsem dál už nic netočil, režiséři věděli, že jsem nemehlo.
Proč potom berete na milost Písaře?
Protože jsme se v tom našli s Jiřím Sovákem. Celé jsme to vlastně
improvizovali, to nám dovolil dokonce autor Jaroslav Dietl. Řekl:
Kluci, já vám postavil takovou psí boudu a v té si dělejte, co
chcete. Pak to prý ocenil.
S Jiřím Sovákem jste si jistě notovali i
mimo kameru...
To ano. My jsme to třeba jezdili točit za Roztoky, do
takzvaného Tichého údolí, kde je hotel Maxmiliánka. Jezdili jsme tam
denně: režisér Roháč, Sovák, já a řidič z Barrandova. A vždycky když
jsme projížděli po ránu tím Tichým údolím, tak někdo v autě navrhl:
Hele, kluci, co takhle dát si v hotelu vestoje tři malá piva? A
řidič už tam zajížděl, přišel vrchní a někdo z nás řekl: Tři piva.
Už ne malá. A když už jsme tam byli asi popátý tak ten vrchní
povídá: Pane Horníčku, my se známe, naši tatínkové seděli v jedné
kanceláři ve Škodovce a společně jsme jezdívali na rybník Bolevák za
Plzeň. Jemu tenkrát byly dva roky a mně čtyři. A já mu druhý den
přinesl fotku, jak jsme s rodiči na Boleváku. On byl úplně nadšenej,
dojatej a tu fotku pořád prohlížel. Nalil nám tři koňaky, které si
nenechal zaplatit. Tak jsme zaplatili jen ta piva a vyšli ven. A
Jirka Sovák mi dal herdu do zad a povídá: Hledej, ty blbče, dyť těch
fotek musíš mít doma víc!
Které období svého života považujete za nejšťastnější?
Jednak skoro šestileté období s Janem Werichem. A pak to natáčení se
Sovákem. Je zajímavé, že on, kterej toho filmově měl za sebou daleko
víc než já, na své benefici prohlásil, že i on to považoval za své
životní štěstí. Jiří Sovák byla moje velká herecká láska. Možná
největší. K Werichovi jsem měl úctu, byl jsem šťastnej, že s takovým
mistrem můžu dělat, ale měl o třináct let víc než já. Kdežto se
Sovákem jsme byli vrstevníci.
Co naopak považujete za nejtěžší chvíle svého života?
Nejtěžší? Snad nástup komunismu, i přes mé skoro tříleté členství ve
straně. Víte, já jsem byl kdysi, už za první republiky, přesvědčením
komunista. Ale nikdy jsem to nezveřejňoval a do strany jsem vstoupit
až v pětačtyřicátým. Rovnou z filmu Ivan Hrozný jsem šel na partajní
sekretariát a požádal o přihlášku. Netuše, co ta strana s režisérem
Ejzenštejnem udělala... Člověk byl neinformován, romantický.
Jak se vám pak podařilo ze strany zase vystoupit?
My jsme byli vyškrtnuti, nikoli vyhozeni, společně s Milošem
Kopeckým. On měl tehdy nádherný výrok. Soudruzi mu říkali: Poslyš,
soudruhu Kopecký, četl jsi vůbec někdy Dějiny VKSb? Bééé (přehrává).
A on odvětil: Zatím jenom Dějiny VKSáááá. V tý chvíli jsme byli oba
venku.
K nejtěžšímu ve vašem životě určitě patřilo, když jste přišel o
syna, studenta FAMU. Představoval jste si někdy, jaké by dnes asi
točil filmy?
Patrně veselohry protože po mně, myslím, zdědil humor. Měl obrovskej
smysl pro humor, často jsem spolu vedli debaty ve stylu Voskovce s
Werichem. Do dneška toho moc lituju.
Několikrát jste řekl, že nejste věřící. Co vám tehdy pomohlo?
Upínal jsem se na divadlo, na film. To mi pomohlo. Náboženství ne.
Jako dítě jsem sice chodil povinně do náboženství a upřímně věřil,
ale v šestnácti mě to pustilo. Ale mám-li říct pravdu, v podstatě
jsem věřící dosud. A můj přítel páter Kánský který nás s mou ženou
kdysi oddával, říká: Ty nejsi nevěřící. Ty věříš, ale jinak než my,
katolíci. Já mám taková tři kréda: Úžas, že vůbec jsme. A že se na
této kouli držíme a letíme s ní vesmírem. To druhé je pokora. A z
pokory roste láska. Ke všemu - já miluju keř, potok, havrana.
Milovat, milovat, milovat - to je moje hlavní zásada.
Říká se, že každý věc má svá kouzla. Je něco pěkného na stáří?
Je. Nadhled, shovívavost, tolerance. Já už jsem většinou shovívavej,
ale i dneska mívám okamžiky strašnýho vzteku. To i paní Jiřinka,
která je mou pečovatelkou, andělem strážným a přítelkyní, i když
nikoli v milostném smyslu! (směje se), říká, že jsem strašně
vzteklej. Upadne mi třeba hůl a já dostanu takovej vztek, že bych
tou holí něco rozbil.
Máte nějaké nové plánu?
Dávám teď dohromady, a paní Jiřina mi velice pomáhá, knížku svých
fotek, tedy na kterých jsem já od prvního roku až dodnes, kdy už
sotva stojím na nohou. A k tomu píšu texty, které ba měly být
humorné, ale nevím. Já mám vzor v dramatikovi Vratislavu Blažkovi.
Do Divadla satiry jsme si jednou všichni donesli své dětské fotky a
on k fotografii toporně stojícího Jeníka Mašky napsal: Jan Maška v
době, kdy jeho rodiče uvažovali, nemá-li být utracen.
Troufl byste si ještě na nějakou televizní talk show?
Klidně. Já vždycky říkám, když mě někam dopravíte, tak můžu mluvit
dvě tři hodiny o čemkoli. Ted˝ se bude v televizi promítat
vzpomínkový pořad o seriálu Byli jednou dva písaři a já k tomu mám
komentář. Končí to tím, že já, v klobouku z Písařů, s nalepeným
knírem, beru takovej ten ruční telefon... ano, mobil (vyslovuje to
slovo s opovržením) a říkám, pane Bouvarde, dneska byste se divil,
jaký jsou nový vynálezy...
Řekl jste to slovo mobil s takovým odporem - vy ho ještě nemáte?
Ne. Mám takovej přenosnej aparát, neumím s ním moc zacházet, než
najdu na té číselnici trojku, sedmičku, tak mám chuť to vyhodit
oknem, a to zavřeným.
Kdybyste měl mobil, stačilo by zmáčknout jedno
tlačítko...
A jak by věděl, kam chci volat? To přece není možný! Vy
to víte taky? (obrací se na fotografa, který ho zdeptá sdělením, že
svůj mobil dokonce vytáčí hlasem) Ježíšmarjájosef!
Zkoušel jste někdy psát na počítači?
Jednou. Tím to skončilo. Bylo to v liberecké nemocnici, kde mě k
němu posadil jeden doktor. Já se pokusil psát jako na stroji, což
prý je báječné. Ne! Mně je to cizí, já se toho bojím, já čekal, že
mi to začne nadávat, nebo že mi uprostřed rozepsané povídky dojde
petrolej. Svět se absolutně změnil. To říkám i na konci toho
televizního pořadu o Písařích. A ukazuju do kamery ten mobil: Pane
Bouvarde, tohle například je telefon, to je neuvěřitelný, že! Pak
pokládám mobil na stůl a loučím se. Brzy na shledanou, pane
Bouvarde! A smekám ten klobouk, odlepím knír a dodám: Na shledanou,
Jiříku. (chvěje se mu hlas) Tím to celé končí. .
zdroj: Lidové noviny
PRAHA, 21. září 2001, rozmlouvala Alena Plavcová
Na úvodní stránku