Pochodeň zloděje Prométhea dnes třímá Socha svobody


* Jste ředitelem technického muzea a přitom rád kritizujete industriální civilizaci. To je paradox, ne?

Nevedu žádnou filipiku proti technice, ostatně mám na třicet patentů. Bojuji proti zbytnělému užívání techniky a přemýšlím třeba o ekologických hrozbách naší civilizace. Cítím se být trochu filosofem a snažím se přemýšlet hlubším způsobem. Mnozí třeba vnímají globální oteplování, znečištění ovzduší a podobné problémy jako bezprostřední otázku dneška. Ti s historickým vzděláním poukazují na začátek průmyslové revoluce a odvíjejí příčiny ekologických hrozeb od rostoucí industrializace, případně morálního úpadku s ní spojeného, tedy asi od počátku 19. století. To říká Adorno, Lyotard či mnozí historikové techniky. Ale ono je to daleko hlubší, vědomí industriální éry vzniká mnohem dříve a já si troufám říci přesně kdy: naše evropské myšlení, a tedy i myšlení lidí ve Spojených státech, kteří jsou lídry technologického rozvoje, vyrůstá ze středověké scholastiky, jež v už dávno zapomenutém myšlenkovém boji kdysi porazila jinou interpretaci křesťanství. Tehdy někdy se stal, nechci říci omyl, ale proběhla volba, zvítězila víra v rozum člověka, víra, že Bůh stvořil člověka, aby vydoloval ze Země, co se dá, neboť Země je mu dána jako pokladnice, základna, kterou má ke svému prospěchu a slávě Boží rozvinout. Byla však i jiná alternativa: v té době, ve 12. až 13. století, došlo v evropském myšlení ke schizmatu, jehož symboly byli dva velikáni, kteří vedle sebe nežili, ale jejichž názory spolu soupeřily o budoucí podobu křesťanské civilizace - František z Assisi a právě scholastik Tomáš Akvinský. Každý ví, že františkáni chodí naboso v prostých hnědých hábitech opásáni provázkem, že jsou to lidé, kteří se snaží žít v pravém slova smyslu ekologicky, podle hesla Co ze Země odeberu, to jí zase vrátím. Vedle této životní filosofie však vyvstal jiný velikán, racionalista Tomáš Akvinský, a ten narýsoval cestu k exploatování Země ve prospěch člověka. Církevní soud tehdy rozhodl v jeho prospěch, ačkoli nezničil Františka, a tím přehodil výhybku vývoje. A na té tehdy zvolené koleji ten náš rychlík stále jede, a stále rychleji. A místo abychom se snažili přibrzdit, tak zrychlujeme, či spíše, ono to tak nějak zrychluje samo. Nejhorší je, že se nám stále posouvá horizont. Jak dopředu, tak dozadu. To znamená, že ztrácíme schopnost reflexe počátečního bodu, nahlédnutí svého počátku. Tím ztrácíme to, čemu se lidově říká "půda pod nohama". Najednou mluvíme o chaosu, protože nemáme onen archimédovský pevný bod, s jehož pomocí lze hýbat světem, místo toho svět hýbe s námi, vládne nám a vláčí nás. Vzdálili jsme se kořenům a najednou nám uniká podstata problémů. Mnohdy bývá až úsměvné počínání lidí odpovědných třeba za životní prostředí. Jsem z Ostravska a každý rok trávím dovolenou v Beskydech. A tam se překyselení půdy následně řeší tak, že létají letadla a rozhazují drcený vápenec, aby kyselost neutralizoval. To je jednoduchá stechiometrická rovnice, ale s těmi svět v celku napravit nelze. Ovšem můžeme jít ještě hlouběji. Kdysi jsem byl pozván na úžasné diskusní setkání. V centru Kodaně na Akademii jsem byl uzavřen s takovými lidmi jako dalajláma, Karl Pribram, matka Tereza a dalšími a radili jsme se, co se světem. Kromě dalajlámy tam byli i dva duchovní vůdci z Indie a těm jsme na závěr položili otázku, jak to vidí oni. A začali jsme s tím, jak to bylo zajímavé, když v šedesátých letech nastoupil hudební proud east-west, který se snažil propojit ty dva kulturní okruhy, a jestli by nešlo takto propojit i obě naše civilizace a vzájemně se obohatit. Jeden z těch Indů se jen usmál a řekl, že to nejde. A my na něj západním agresívním stylem, proč by to jako nešlo, načež on použil nádhernou metaforu. Řekl: podívejte, evropská civilizace je založená na starém Řecku a vědomě či nevědomě stojí na jeho prvopočátečních vyprávěních-mýtech. Zakladatelským civilizačním mýtem je příběh o Prométheovi, on je váš první lidský hrdina. Proč? Protože vzal bohům oheň proti jejich vůli a přinesl ho člověku. Za to je potrestán a chudák přikován ke skále, kde mu každý den orlové vyklovou játra. A pro vás je to pořád hrdina a děti se o něm dodnes učí ve školách. Bohové se zlobí, ale člověk vítězí. Pro nás je Prométheus sprostý zloděj, ničema, podlý a padlý člověk, který ohrozil božský princip, porušil Řád. Oheň, to je parní stroj, Energie. Prométheus je hlavní symbol novověkého pokroku. On té přírodě něco vyrval a exploatoval, on symbolicky založil cestu civilizace, která se odvíjí od rozvoje vědy a techniky. Tu Prométheovu pochodeň dnes třímá Socha svobody v New Yorku.

* Možná je ošidné v této době příliš kritizovat vlastní civilizaci.

Ano, já vím, žijeme v takzvané "epoše po 11. září". Jenže ona základní rovnice, kterou jsme si právě rozvrhli, je dle mého soudu úzce spjatá i s takovými jevy, jako je globální terorismus. Chraň bůh, že bych chtěl nahrávat teroristům, ale celý svět od onoho dne usilovně přemýšlí, kde se stala chyba, a s podstatou se podle mě míjí. Mohli jsme sledovat všechny ty odborníky, kteří se náhle vyrojili, včetně fascinace a diskuse o tom, jak funguje Tomahawk. I hlubší pohledy však ukázaly, že přemýšlíme jen s ohledem na pár dekád dozadu, a zapomínáme, že sklízíme výsledky dlouhé cesty postupné transformace vědomí člověka. Mluví se o válce civilizací či náboženství. Avšak ta tři velká monoteistická náboženství, která tvoří planetární establishment, přeci mají stejný pramen a jde v nich o totéž. Ona nemožnost si porozumět s druhou stranou je založena na tom, že bod odklonu dvou životních přístupů nenastal odvratem Evropy od náboženství, sekularizací, ale právě odvratem Evropy od "františkánského" modelu života k "tomášovské" exploataci. Celý ten náboženský aspekt zastírá jádro problému: naši hlubokou civilizační krizi. Nezaznamenal jsem v celé reflexi dnešní situace, že by někdo poukázal třeba na Husserlovu Krizi evropských věd nebo na Heideggerovo "neblahé zapomínaní bytí", téma, jež u nás rozvíjel Jan Patočka. A přitom zde vidím jádro problému, hlubší vrstvy dnešního stavu. My jenom tak mlhavě cítíme, že s námi samotnými něco není v pořádku, ale nemáme na přemýšlení o sobě čas, cítíme, že by to mohlo být i nebezpečné ponořit se hlouběji do problému, že by se to mohlo obrátit proti nám, že bychom se museli třeba zříct spousty pohodlných vymožeností, jako je jízda autem a podobně. Ale pokud toho nedosáhneme, jsme ztraceni. Člověk vzešel z lůna přírody. Postupem času s ní zpřetrhal vazby, a zpřetrhal si tak ikontakt s "přirozeným" myšlením, vzděláváním, způsobem prožívání. Ztratil to, čemu já říkám integrita vědomí. Západní civilizace se vzdálila od této integrity, od hlubokého duchovního prožívání světa. Od toho, co já jindy nazývám generální syntax, co Řekové nazývali logos, co známe jako Vyšší princip či jako nejrůznější označení Boha, tedy nejen Stvořitele, ale i Boha jako Řádu. Kapacita našeho bytí a vědomí je strhávána směrem k blahobytu, jsme manipulováni k masové a stále se zrychlující spotřebě. Já si pamatuji dobu, kdy se auto udržovalo dvacet až třicet let, dnes jsou lidé, kteří musí mít každý rok nový model. A nejhorší je, že se nám kdosi snaží namluvit, že právě a jen tohle je západní civilizace, a kdo ji kritizuje, je terorista. Já věřím, že Západ představuje víc, a proto má ještě šanci. Musíme však najít korektiv, mezi jiným i technického rozvoje. Zatím se nemůžeme divit, že proti této naší nepřirozenosti vyvstává fanatismus, a to ve snaze navrátit svět k původním kořenům, k původnímu pojímání Veškerenstva. Pro nás Evropany to může znít tvrdě, ale my se potřebujeme vrátit k integritě, k chápání Jednoty či Řádu, asi tak jak ho třeba chápe i islám. Řešení bych viděl v důkladné reformě školství. Ale ne v tom smyslu, jak o tom mluví politici, ale právě ve smyslu integrálního pohledu na svět. Vychováváme specialisty, strojní inženýry, lékaře, malíře, ale nikoho, kdo by uměl chápat svět jako celek, kdo by viděl širší souvislosti. Jde o to, že když přijdu studovat na techniku, abych jen neskočil od malé násobilky k integrálnímu počtu, ale abych se seznámil s jakousi syntézou směřující k jádru všech oborů, abych nahlédl logos, základní princip, přijmete-li, i "princip Koránu". Staří Řekové měli kromě logu, který můžeme chápat v podstatě jako syntaktickou strukturu, ještě jeden podobný pojem - nús, což bylo takové prozářené pole, jakási světelná verze božství. Tímto principem je nesen i islám. Naším problémem je, že jsme si navykli předávat poznání ve formalizované podobě, a tím i předávat pouze to poznání, které lze ve formalizované podobě vyjádřit. Já sám bych chtěl žít nový život, abych se mohl třeba ponořit do světa Tóry, kabaly, nebo i toho Koránu. Každé duchovní vzdělávání je dlouhé a spočívá zhruba na principu zenu. V zen-buddhismu žák položí svému guru konkrétní otázku a on mu zdánlivě odpoví zcela odtažitě. Ale tato odtažitost vytvoří takzvané "mu", což v doslovném překladu znamená "kopnutí oslem do hlavy". To je moment, který věda popisuje třeba při analýze katastrof jako přeskok v singulárním bodě, vstup do úplně nové úrovně, prozření. Některé věci v životě se můžeme naučit, jiné musíme prožít, prohlédnout - třeba partnerské vztahy, mateřství... "Americký" formalizovaný systém vzdělávání spočívá v tom, že se naučím, jak funguje dieselový motor, naučím se ho využívat, případně dokonce zdokonalovat. Avšak třeba stále diskutovaný Tálibán je v původním významu student, který podobně jako lámaističtí adepti v Tibetu projde školou, která mu ukáže, že svět je vlastně balast. Z tohoto pocitu nazření vzniká integrita člověka, který není frustrovaný, že nemá na auto, ale který opravdu ví, že ho nepotřebuje. A opětovně upozorňuji, že pod označením Tálibán myslím původní obrodné hnutí, ne již dále vzniklý fundamentalismus a z něho vyvstávající fanatismus vedoucí k terorismu.

* Tím jako byste vyzýval k dialogu s druhou stranou, což je činnost, kterou Miloš Zeman ve svém vpravdě historickém projevu připsal levicovým extrémistům.

Koncem 60. let byl v naší kultuře nastolen princip plurality, kterému neříkáme levicový extremismus, ale nejčastěji postmodernismus. Rád bych připomenul jednoho z otců této plurality, který mně osobně otevřel oči - fyzika a filosofa Davida Böhma. Ten v jednom svém díle uvádí nádherný příklad: dva diváci pozorují akvárium s rybičkami na televizní obrazovce, přičemž jeden sleduje čelní pohled kamery a druhý boční pohled. Oba se shodnou, že vidí akvárium s rybičkami, ale jeden říká: hele, já vidím rybičku, jak plave zleva doprava a ten druhý: kdepak, nemáš pravdu, ta rybička plave zezadu dopředu. Pokud si nebudou chtít porozumět, nebudou si věřit. Přitom, kdyby se poslouchali, tak si velice pomohou. Já mohu vidět rybičku plující zezadu dopředu, ale nevím, jak daleko je od přední stěny. Ten můj kolega mi to poví: asi 5 centimetrů. To je cenné, pokud ho ovšem nepovažuji za zaslepeného fanatika. Současná situace je kritický bod, který lze přirovnat k začátku třicetileté války. Přičemž tam šlo možná o srozumitelnější problém, "akvárium" byla bible a její protichůdné výklady byly pohledy z odvrácených stran. Její "čtenáři" si nerozuměli, protože si nechtěli rozumět. My jsme dnes patrně na počátku konfliktu, kde míra neochoty si porozumět je podobná. Věřím, že dnešní papež bude prohlášen za svatého díky svému deklarativnímu přiblížení k judaismu i islámu. To je totiž ta možná cesta návratu, možnost spojení se na původních základech. Krok, který kdysi naše civilizace učinila prostřednictvím Tomáše Akvinského, nás bohužel rovněž oddělil od onoho původního jednolitého počátku a vzdálil naše myšlení Jednotě, možnosti sjednocení. Musíme se tedy pokusit v myšlení putovat zpět. Už proto, abychom nahlédli všechny chyby, kterých se stalo strašně moc. Ten původní, "přirozený svět" nebyl světem techniky. Technika je vždycky něčí vlastnictví. Opravdu společné může být jen něco vyššího, Řád, logos. V téhle souvislosti je zajímavé se zamyslet nad objevem filosofa a lingvisty Gabriela Marcela. Nejprve zjistil, že stará hebrejština, která už dnes není srozumitelná, vůbec neznala slovíčko "mít". Podobný princip se zachoval dodnes třeba v ruštině: Rus neřekne, "mám knihu", ale "u meňa kniga". Jinak dnes slovo "mít" patří k nejfrekventovanějším. Od toho Marcel vyšel a nakonec zjistil, že čím je jazyk starší, tím větší frekvenci v něm má sloveso "být", zatímco u mladších převažuje "mít". Mentalita moderní civilizace je utvořena z "mít", o tom píše třeba Erich Fromm ve své slavné knize Být či mít. "Mít" - to je americký pohled. Islám lpí na slovíčku "být" - ale v pravém slova smyslu, nikoli ve smyslu "žít", ale skutečně "být". Čeština to cítí třeba tehdy, když přesně rozlišuje, že někdo "má" vědomosti, na rozdíl od toho, když někdo "je" geniální. "Být" je spjato s Řádem, genialita je dar čehosi vyššího. Moderní společnost tyto dary často odmítá, což je právě ono Heideggerovo neblahé zapomínání bytí.

* Hovořit ale o střetu "být" a "mít" ve světě, který dnes charakterizují ponejvíce souboje speciálních komand s dlouhovousými milovníky kalašnikova, je však přinejmenším trochu abstraktní.

Jistě, já tím přeci ani nehájím, ani nevysvětluji žádné konkrétní vojenské kroky kterékoli strany. Mně jde o to, abychom pochopili my sami, kdo jsme a že jsme v krizi. Vzdálili jsme se od počátečního bodu, od centra bytí a jsme ztraceni na periferii zaplavené technickými prostředky. A co bylo v tom centru, co jsme to vlastně ztratili, z čeho kdysi vyvstal náš intelekt? Z vyprávění. Ztratili jsme schopnost vyprávět o světě příběhy. Narativita byla tím, čemu Řekové říkali étos. Étos je kořen dvou klíčových slov - na jedné straně estetiky, na druhé etiky. Zapomínáme na etiku v pravém slova smyslu - společnosti vůči sobě, společnosti vůči přírodě, vůči Veškerenstvu. Ale důležitým symptomem je i ztráta estetiky. Na tom setkání v Kodani, o němž jsem se zmínil, dokonce světoznámá výtvarná umělkyně Marina Abramovič řekla, že tak, jako je svět znečištěn chemicky, je znečištěn i současným uměním. Ztráta estetiky je ovšem mnohovrstevnější téma. Zdánlivě odbočím: vezměte si problém Temelínu. Musíme mít energii, jinak nepřežijeme, říkají nám. Možná však, že Temelín ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme. Já nepodezírám lidi, jako je ministr Grégr, že lžou, že demagogicky vědomě zavádějí. Ne. Jejich myšlení zkrátka zkolabovalo, protože se pohybuje v úzkém rámci, a ztratilo veškerý kontakt s vědomím Celku. Oni neumějí nazřít ten problém z více úhlů. Rybičky plují zezadu dopředu. A jsme metaforicky opět u estetiky. V sochařství je plastika plastikou, protože je trojrozměrná, a má se instalovat tak, aby se mohla obejít. Abychom viděli, že ta hezká nahatá holka má nejen krásná ňadra, ale i zadeček. To dělá krásu: Celek. Musím plastiku obejít, abych ji integrálně pochopil, abych přes celostní vidění formy proniknul k duchu, k podstatě, která je v té formě zakletá. To je to velké tajemství světa. Když tam žádné tajemství není, nejde o krásu, o umění, ale o pouhou konstrukci.

* Nastolil jste dva obrazy, u nichž si nejsem jistý, zda jsou slučitelné: sedíme ve stále se zrychlujícím rychlíku a přitom máme putovat zpět k nějaké Jednotě. Je to vůbec možné skloubit?

Je to možné. Člověk má jednu velkou výhodu. Je obdařen intelektem. Věda dnes nahlíží, že má svá omezení. Nejde jen o Heisenbergův princip neurčitosti. My víme, že hmota na mínus třicátou třetí přestává být hmotou. Teoretická fyzika ví, že svět není jen čtyřdimenzionální - tři geometrické rozměry plus čas - ale zná teorie fluktuujících vesmírů, stringvektorů a rozlišuje třiadvacet dimenzí. A my přitom umíme vnímat jen ty čtyři rozměry a ten čtvrtý ještě jen, jak jde dopředu. Víme tedy, že je omezeno naše poznání, jeho přímý náhled, ale přesto je ohromující, že k tomu intelekt vůbec došel. Když jsem přednášel na technice subvědy kybernetiky, ukazoval jsem studentům, že lze pracovat v n-rozměrném vektorovém prostoru, který si sice nedovedeme představit, ale intelekt s jeho pomocí dokáže třeba optimalizovat složitý mnohaparametrový proces. Intelekt překonává naši bezprostřední představivost. Ano, sedíme v rychlíku, který se stále zrychluje, nedovedeme si představit návrat a jsme v pasti času. Jenže intelekt ví, že stejně jako máme šanci se pohybovat v n-rozměrném prostoru, dovedeme jít i po ose času zpátky. A na to máme podle mě filosofii, to je náš n-rozměrný prostor, který řeší nepředstavitelné. Jazyk filosofie dokáže alespoň částečně uchopit neuchopitelné, je to náš nejvyšší deskriptivní jazyk. Gödl říká: Žádný systém není popsatelný sám sebou, a filosofie je geniálním vystoupením ze světa, odstoupením od problému, abychom ho mohli nahlédnout. Filosofie umí jít po ose času zpět nikoli po jednotlivých dokumentech jako historie, ale způsobem, který bych nazval hermeneutický trychtýř. Novodobá hermeneutika nám říká: poznání celku není možné bez poznání jednotlivostí, poznání jednotlivostí není možné bez poznání celku. Filosofie dokáže pronikat nazpět časem narozdíl od historie neustálou oscilací mezi jednotlivostí a Celkem. To je schéma původního poznávání světa. Poznání vždy probíhalo tak, že jsem se podíval před sebe a viděl jsem horizont. Jak poznám, co je za horizontem? Podívám se tam a vrátím se zpět. To je typ poznání krajánků, kteří doma vyprávěli, co viděli ve Vídni. Jenže naše civilizace řízená dychtivou vědou, když překročí horizont, chce zase hned vidět za ten další horizont. Takže ten rychlík letí a letí. Tím, jak jsme si už řekli, posouváme i ten horizont za sebou. A když se otočíme, už nevíme, odkud jsme vyšli. A tedy ani kde jsme. Ač vzniká dezorientace, panuje mínění, jako by už filosofie byla zbytečná. Již Hegel napsal Dějiny filosofie s tím, že on je ten poslední filosof, který dějiny lidské myšlenky uzavírá. Od 60. let se pak hovoří o konci dějin a dnes to slyšíme také stále: máme postpostmodernismus, vše se bude už jen opakovat, nic nového nebude. To je omyl. My jsme přeci vždycky v nové životní situaci. Ta základní filosofická trojotázka Kdo jsme, odkud jdeme, kam směřujeme? je věčná. Ta trojotázka má v každé situaci jinou odpověď a je naší povinností na ni stále znovu odpovídat. Technika nás zavlekla k tomu, že na tyto otázky odpovídáme v redukované formě: My jsme evropská civilizace, my jsme Amerika, říkáme. A kam jdeme? No, stále dál. Nedostatečnost té druhé odpovědi tkví v tom, že se zapomínáme zeptat, odkud přicházíme. Tušíme nějakou krizi, ale bez odpovědi na tuhle otázku ji nikdy úplně nepochopíme. Amerika žije otázkou Kam jdeme?, druhá strana trvá na otázce Odkud přicházíme?. A existuje možnost názorového sblížení: snahou o vzájemné porozumění idejí, vůlí k mezilidské toleranci; tolerance se ovšem netýká terorismu.

* Ale za horizont nechvátá jen věda, překotně se tam ženeme všichni, celá společnost. Kdo nám brání se zastavit a ohlédnout? Jsou to masová média, o kterých také přednášíte?

Pravda, začíná se vážně mluvit o informačním znečištění. Protože nás zaplavuje balast. Všimněte si toho nástupu barevných časopisů, bulváru, porna. Denně se musí přijít s něčím novým, šokujícím, ale přitom se jen opakuje to staré s větším titulkem. Pornočasopisy jsou v tomto symbolické a nejlepší pro pochopení principu: přinášejí "stále nové dívky", ale přitom jsou ty holky všechny stejné, dělají pořád to samé. A na tomže principu funguje i zpravodajství. Nepodceňoval bych to, jak technologie a média formují společnost. Technická civilizace totiž opravdu formuje náš "software", naše vědomí, naše hodnoty. Dneska všichni přijdeme domů a zapneme televizi. Každý to umí, už batole to umí, i babička to umí. Málokdo už ví, jak ten televizor vůbec funguje, ačkoli jsme prý racionální civilizace, ale to by ještě nebylo to nejhorší. Díváme se, co se děje ve světě, sledujeme třeba v přímém přenosu teroristický útok na obchodní centrum v New Yorku, ale když jsme přicházeli domů, potkali jsme někoho na chodbě a vůbec nevíme, že je to náš soused. Co je horší, my to ani nechceme vědět, protože kdybychom to věděli a pozdravili ho, tak bychom vůči němu měli závazky. A na to my nemáme. Co hůře, z podobných důvodů mnohdy ani nevíme, co dělají naše děti. Technika rozbila přirozené vztahy a vzápětí je začíná substituovat. Kolik dnes máme dětí, kteří propadají hrám na počítači. Ten počítač je pro ně partnerem, živou bytostí, s níž si rozumějí více než s rodiči. Tím chci prostě říci, že společenská struktura je zpětněvazebný systém. Systém si nás formuje tak, jak potřebuje. Tak jako je internet síť nad sítí, která se řídí sama, a nikdo neovlivní, kterou cestu po pavučině vybere pro poslání informace, tak i náš sociální systém je takovou sítí nad sítí. Málem už nemáme přístup ke změně a tahle neprostupná síť vede k pozvolnému, pomalému, nenápadnému a neodvratitelnému formování celé struktury lidské osobnosti. Formuje i to, čemu říkáme etika. A tahle naše etika teď naráží na etiku jinou. Když se podíváme na klasické řecké drama, nalezneme tam úžasný klíč k dnešní situaci. Mám na mysli příběh Antigony. V čem spočívá její dilema? Její bratr se provinil proti řádu Polis a podle řádu Polis nesmí být pohřben, což je nejvyšší forma zhanobení. Jenže Antigona ctí etiku rodiny a musí bratra pohřbít. Přirozeně, rodinná filosofie a právo jsou daleko starší a hlubší než právo Polis. Musí proto nastat konflikt. Tato Sofoklova tragédie je dobrou metaforou současného střetu. My jsme ta Polis, která se diví, jak to, že někdo nerespektuje vyspělost, blahobyt, lidská práva. My jsme přeci vítězové, co ovládají svět, co mají samozřejmě pravdu. Jenže samozřejmost není hodnota dramatu. Ta druhá strana dnes stojí v pozici Antigony. Její filosofický rámec, prostší a fundamentálnější, není kompatibilní s naším, ovšem mohl by být naší velkou inspirací. Třeba se hluboce mýlím, ale já to tak cítím.

* A politika? Věříte, že by mohli klíč k civilizační krizi najít politici?

Odpovím příběhem. Potkal jsem se kdysi s jedním Čechoameričanem a on mi nabídl účast na jakémsi společenském setkání. Řekl jsem Proč ne? a po čase mi přišla pozvánka na nějakou recepci. Já tam přišel a divil se: několikanásobná policejní kontrola, všude samí tajní. Ale pořád jsem nevěděl, o co jde. Vstoupil jsem do sálu, obhlídl obložené stoly a zkoprněl. Nelžu vám: v rohu tiše hrál stočlenný symfonický orchestr z Kostariky. Preludoval jemně Schuberta, aby nikoho nerušil. A najednou to začalo: přišel Dienstbier, Henry Kissinger s o hlavu vyšší manželkou, prezident Chirac... Já na to zíral a nevěřil svým očím. Všichni si tiskli ruce, dali si pusinku, já se ohlédl a najednou byli všichni pryč. A tak jsem viděl poprvé na vlastní oči jet-společnost. Přiletěli na skok do Prahy, aby zhlédli, jestli to Československo vůbec zařadit do civilizovaného světa. Každý přiletěl svým vlastním letadlem, rozhlédl se a nechal se vidět, recepce nikoho nezajímala, a zase každý svým letadlem odletěl domů. Orchestr zabalil fidlátka a odešel. Později jsem se dozvěděl, že byl poslán kostarickým prezidentem speciálně pro tuhle příležitost, aby se Kostarika ukázala. Aby se zviditelnila... Politika se dostala do jakýchsi mimikry, celá společnost žije ze zviditelňování, Václav Klaus si věčně stěžuje, že si ho média málo všímají... On už za to ani nemůže, prostě je stržen celým tím civilizačním vývojem. Když se člověk nezastaví, nenahlédne sám sebe a neuvědomí si, kam ho doba posunula, tak je beznadějně ztracen. Ztracen jako Václav Klaus. On si nemůže rozumět s Havlem, který ještě pořád má snahu kritického nahlížení na svět. Spor Havel versus Klaus je na mikroúrovni velice podobný sporu, o němž se dnes neustále bavíme - tedy přírodní řád versus civilizace či třeba i Tálibán versus Západ. Jak vidíte, ta dělící čára civilizačního zápasu vede jinudy, než vnucují média, a vznikají při tom podivuhodné filiace.


* * *
IVO JANOUŠEK (1938) - kybernetik, vynálezce, filosof, sběratel umění, současný ředitel Národního technického muzea v Praze. Vystudoval technickou kybernetiku na elektrotechnické fakultě ČVUT a filosofii na Univerzitě Karlově. V minulosti působil na Vysoké škole báňské, na ostravské konzervatoři, Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, dnes přednáší gnoseologii a logiku na Fakultě sociálních věd UK. Pracoval ve Vítkovických železárnách, v ČKD, ředitelem Národního technického muzea se stal roku 1990. Patentoval 29 vynálezů a napsal řadu odborných publikací a vysokoškolských skript. Před listopadem 1989 organizoval neoficiální výstavy a vydával samizdatové publikace o výtvarném umění. Vlastní rozsáhlou sbírku moderního výtvarného umění, kterou hodlá předat veřejnosti. Do práce chodí pěšky. Ve své funkci odmítl služební vůz.
zdroj: Hospodářské noviny,25.05.02, s Ivo Janouškem hovořil J.Štern

Na úvodní stránku