Vážený pane prezidente
Vážený pane prezidente, k nástupu do nejvyššího úřadu této země vám přeji hodně zdraví a štěsti. To jsou hodnoty, které vám musí být dány shůry, všechno ostatní je ve vašich rukou. Hlásím se vám jako jeden z těch "všech občanů", jimž jste slíbil být prezidentem. Moje jméno vám snad není tak docela neznámé, neboť 10. února 1999 jste mi adresoval dopis uveřejněný v tomto listě. Ten dopis začínal slovy: "Vážený pane Ješi, docela rád si čítám vaše komentáře a rád čtu i deník Metro." Samozřejmě že toto bylo jen captatio bene-volentiae (tedy zalichocení adresátovi), ale i tak jsem byl potěšen. Hlavním účelem vašeho dopisu ovšem bylo zapolemizovat si s tím, co jsem den předtím napsal ve svém sloupku "O pravidlech hry na našem plácku". Ocitoval jsem v něm také pasáž z knihy Budování kapitalismu v Čechách, kde váš někdejší přítel Tomáš Ježek vyprávěl autorovi Petru Husákovi, jak jste se kdysi postavil za pověstnou Maradonovu ruku, kterou rozhodčí přehlédl. Podle Ježka jste prý řekl: "Klamání rozhodčího je součástí hry, a to, že ten gól takhle padl, je potřeba vytknout rozhodčímu." Dále jste pak uvedl příklad, kdy vy sám jste analogicky postupoval ve finálovém zápase nějaké volejbalové univerziády, kdy se hrál mečbol, vy jste se octl v síti, věděl jste o tom, všichni spoluhráči vás vyzývali, abyste se přiznal, ovšem vy jste tak neučinil a zápas skončil výhrou vašeho týmu.
Podle Tomáše Ježka jste prý řekl, že to považujete za normální a správné, protože kdybyste to byl přiznal, tak byste byli možná nevyhráli. No a já jsem pak k tomu dodal, že na našem politickém hřišti by měl rozhodčí - tedy voličská veřejnost - dávat pozor, aby u "hráče" Klause nic nepřehlédl. Vy jste pak hned druhý den reagoval těmito slovy: "Já dělím hry na hry s rozhodčím a na hry bez rozhodčího. Rozhoduje-li ve fotbale rozhodčí, má - podle pravidel této hry - pravdu, respektive pravdu mít nemusí, ale jeho verdikt platí." Vaše argumentace zní logicky jako mnohé jiné věci, které od vás slýcháváme. Zdá se mi však, že přesně zde je ten bod, v němž se rozcházejí lidé ve vás věřící s námi, kteří se k vaší životní filozofii stavíme kriticky.
Jedním z mužů, kteří po vašem zvolení napsali o vás oslavný článek, byl patriarcha církve československé husitské Jan Schwarz. Připomněl, že s ním občas rozmlouváte o věcech mravních a duchovních. I já jsem absolvoval - také na Vinohradech jako vy - hodiny katechetů této církve a k jednomu z nich, pozdějšímu biskupu dr. Miroslavu Novákovi, jsem pojal velkou úctu a obdiv. Tím větší bylo moje zklamání, když o Husově svátku 6. července 1950, pouhých několik dnů po zavraždění hluboce evangelicky věřící Milady Horákové, tento nejvyšší představitel československé církve pronášel obludně kolaborantskou řeč, v níž se nadšeně přihlašoval ke Gottwaldovu režimu. Zatím jsem nezaregistroval, že by se představitelé církve od tohoto selhání svého předchůdce distancovali.
Vy jste sice nepožádal o nástupní Te Deum, ale bylo by dobré, abyste k rozmluvám s vaším panem patriarchou nepřestal docházet i ve vaší nové funkci, kterou jste symbolicky nastoupil v den narozenin Tomáše Garriqua Masaryka. Mohli byste se zamyslet i nad tím, co Masaryk soudil o nejvyšším soudci, jímž je naše svědomí. Třeba se nakonec shodnete, že člověk ani celý národ by neměl dosahovat úspěchu faulem, a pokud ho už udělá a včas nepřizná, měl by se umět aspoň dodatečně omluvit. Kdybyste, pane prezidente, toto uznal, bylo by to vaše největší vítězství a přehrady mezi námi by padly. Držím vám i nám všechny palce.
zdroj: deník Metro , 11.03.2003 autor © Jiří Ješ
Na úvodní stránku