Chtěl bych být hrdý

         Nemám politiku rád. Je to svět, ve kterém se koketuje s mocí, ctižádost cudně přidržuje sukně, aby zakryla špinavé prádlo, ješitnost přehání šminky, kterými si denně pomalovává tváře, malost tluče hlasitě pěstičkou do stolu, mopslíci jsou zakousnuti do nohavic těch větších, aby je buď ze zloby pokousali, nebo aby se na nich nechali vytáhnout výš. Je to svět, ve kterém stále platí heslo Filipa II. Španělského vyjádřené slovesem disimilar, znamenajícím předstírat nebo podvádět. Je to svět bez Boha, a tudíž bez víry a bez důvěry. Málokde se na výsluní vyhřívá tolik nicotných lidí, tolik hloupých myšlenek a tak mnoho jistě nechtěné komičnosti klaunů, kteří nerozesmívají ani sentimentálně nerozplakávají. Kteří děsí. Ale je to svět, který patří neodmyslitelně do řádu věcí, jenž se po staletí utvářel a v jehož pokryteckém předstírání účelnosti je důmyslně ukryté přesvědčení, že se ta lidská sebranka nedokáže postarat sama o sebe, že by se povraždila a uvedla svět v chaos, kdyby ji ti nejlepší nedrželi na uzdě a neukazovali jí cestu.

         Pravda, vzhledem k tomu, že ke každé přítomnosti má budoucnost své rozmanité podoby, a že ji letmým pohledem do minulosti můžeme povětšinou odhalit jako změť válek, nenávisti, hladu, katastrof, pýchy, nesnášenlivosti, beznaděje a ztrát lidské důstojnosti, nabízejí se o účinnosti hesel politiků značné pochybnosti. Vždy se nejvíc mluvilo o míru, když byla válka za dveřmi. Nejčastěji se slibovala prosperita a plné stoly, když hlad a existenční nejistota vlhkými čumáky očichávaly dveře domácností. Všechno dobré, co se rodilo z vnitřního přesvědčení jednotlivců, z jejich víry v činy, které mohou měnit svět, z jejich iluzí - zaplať pánbůh za ně - nadějí, všechno se vždycky v tom velkém kotli velké politiky rozmíchalo a rozbředlo na kaši s nakyslou příchutí. Neboť při tom míchání přestalo jít o chuť obsahu. Důležitější bylo míchání samo. Boj o výsadu držet vařečku.

         A tak jako občan - i přesto, že se skřípěním zubů překonávám nechuť k tomuto světu řalešných pomád, jemuž se mnozí obžerně oddávají - stále s nadějí hledám osobnost, která si zaslouží bez uzardění označení politik. Osobnost -nikoli světce; člověka klidně chybujícího, tápajícího, jemuž hledání je víc než proklamování každý měsíc měnících se pravd, člověka vzdělaného natolik, aby dohlédl ve svých úvahách nad okraj hrnce s volebním gulášem a dokázal občanům dát aspoA náznak víry v základní mravní zákony. Naději, že nelze svět spasit, ale denně se pokoušet činit ho lepším. Také nasloucháním. Také pokorou. Také službou. Je to nepochybně těžký náklad a takový člověk musí umět sám dokázat zvážit, zda zná míru svých sil a skutečné odpovědnosti.

         Neboť vstupovat do politiky může člověk jako příživník a kariérista střední cesty, který se nechá občany vyživovat, aniž by pro ně cokoli pozitivního udělal, a ještě se odvolává na to, že byl právě jimi zvolen. Takový pseudopolitik se do ničeho moc nemíchá, a když se blíží odněkud nebezpečí odpovědnosti, rychle se vytratí. Občas si zaintrikuje. V parlamentních lavicích většinou zestárne. A nebo se do politiky vstupuje předními dveřmi jako na kolbiště. Touha po moci se s vizemi spojuje k nutkání nechávat vytrysknout představy, bít se za ně, přizpůsobovat je realitě, umět s klidem prohrávat a velkoryse vítězit. Musí to být osobnost idejí, vizí, plánů. Člověk s osobní statečností. Ne fňukálek. Nevidí svět jen v horizontální rovině svého nosu. Ať chce či nechce, podvědomě cítí rozměr mezi Bohem a ďáblem. Takový odchází z politiky na štítě nebo se štítem. Toto téma mě pronásleduje nějak naléhavěji před naším vstupem do společenství evropských zemí. Protože jako občan této země bych už zase byl rád hrdý na něco či někoho jiného než jen na fotbalisty a Neumannovou. I když je mám rád.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, únor 2004, deník Metro

Na úvodní stránku