Je třeba se smát

         Začátek roku je těkavý. Příliš mnoho nejistoty, příliš mnoho očekávaných změn, neodbytné tušení změn neočekávaných. Jako bychom byli podobni spadanému listí, které proud řeky unáší neznámo kam. Listy kloužou hladce po hladině, točí se bláznivě ve vírech, zachycují se podél břehů 0 naplavené překážky, zahnívají ve stojatých zákoutích. Pevný bod jistot je ukrytý v množině neznámých možností. Přivykáme. Učíme se žít spíš v očekávání toho, že budeme zmítáni událostmi, které číhají jak nájemní vrazi ze zálohy, než že nám bude dopřáno bezpečně kormidlovat loď vlastního života.

         To se to pak těžko usmívá a vtipkuje. Vůbec vtipy, frky, fóry, různé žerty, legrace a veselí stále méně provázejí naše spíš k truchlivění náchylné dny. Každou chvíli slyším údiv nad tím, že jev poslední době tak málo anekdot. Tak málo smíchu. A přitom ze všech živočichů je to jen člověk, který se umí smát, ač k tomu má vlastně nejmíň důvodů, jak napsal Hemingway. Jenomže ne každý smích je smíchem vytrysklým z uvolněné veselosti, napájený z čiré radosti a tryskající do okolí jako nakažlivá životodárná síla. Ne každé lechtání bránice je způsobeno rozkoší z moudrosti rozumu, citlivosti srdce a lze ho přirovnat k opojení z chuti skvělého vína. Smích je i hořký, který balancuje nad propastí výsměchu, jímž dokáže člověk zraňovat sám sebe i své okolí. Smích bolavý, koště, jímž vymetáme zoufalství, abychom nezešíleli. Smích vyzývavý, řinčící pýchou, výzva do tváře osudu. A lze dát i za pravdu moudrému Śalamounovi, že také i v smíchu bolí srdce, a cíl veselí j e vždy zármutek. Možná je to tím, že v tom zadýchaném poskakování podle píšťalky ďáblovy už nemáme ani čas ani sílu zabývat se neúčelným vymýšlením žertů a šprýmů a společným usedáním kolem velké mísy, z níž lze nabírat s rozkoší labužníků plné lžíce okořeněného veselí. Raději usedáme k televizním přístrojům a necháváme se bavit baviči. A baviči vědí, že bavit musí, koneckonců jsou za to placeni, a tak se pitvoří, řehtají, říhají, oplácávají lascivnostmi, prostě tlačí na pilu až k sebezničení. Hrůza I veselost na tom ďáblově hřišti pobíhají v jednom dresu. Stále víc krve, stále větší škleb.

         Už to slovo bavič. Poválejte ho chvíli v ústech. Je kluzké, jako by rozpláclé. Bez chuti, bez vůně. Bavič nemůže být jako klaun smutný a inteligentní, jako šašek posmívat se sám sobě a s rutinou žongléra si pohazovat s našimi vlastními slabostmi. Bavič musí bavit. Kalhoty dolů a zadek ven. Umíte si představit, že by se třeba o pánech Werichovi, Horníčkovi, Menšíkovi, Sovákovi, Šlitrovi -dej jim Pánbůh věčnou slávu - mluvilo a psalo jako o bavičích? Že by dnes někdo řekl: Přijede bavič Suchý? A v jakých lázních osvobozujícího smíchu jsme se koupali, sotva některému z nich zajiskřilo v očích. Nepovažovali totiž ty, s nimiž se dělili o svůj pohled na svět kolébaný na vlnkách humorného odlehčení, za blbce, jejichž pozornost lze přitáhnout jen metáním kobylinců do jejich tváří. Vážili si sebe, a proto si uměli vážit svých diváků a posluchačů.

         Humor je stav duše. Filozofický názor. Podoba vztahu ke světu. Humor je pohár z křehkého skla, ze kterého můžeme pít nektar životní síly a moudrosti. Pitvoření a sprostota jsou zastíraná nicota. Strach z vlastní bezradnosti. Výkřik do tmy, z níž nepřichází ozvěna. A tak se křičí stále hlasitěji. Anebo je to všechno jinak. A je to jen logická cesta k naplnění vizí profesora Warwicka o lidech, kteří budou otroky inteligentnějších strojů. O lidech přeměněných na kyborgy - kybernetické organismy, zčásti stroje, zčásti lidi. A potom takový naprogramovaný kyborg-bavič bude bavit kyborga-konzumního, tzv. chechtáče. Ale na druhou stranu, nebuďme z toho všeho smutní. Lidová moudrost nám připomíná, že si nemáme dělat starost s tím, co bude zítra, protože nevíme, co nás potká ještě dnes. A že ánžto žijeme, tak je třeba nezapomínat se smát. Až budeme umírat, leda si škytnem.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, leden 2004, deník Metro

Na úvodní stránku