Kdeže je všechen ten čas
Tak už máme zase konec ledna. Jako bychom teprve včera procitli z novoročních oslav. A už je jeden měsíc roku za námi. Lístek z kalendáře zmizí zmačkaný v koši, pak v popelnici, odtud poputuje v popelářském voze do velkého společenství odpadků všeho druhu. Díl z času života každého z nás. Máme ovšem naději, že přijde jaro, ale nemáme jistotu, co nám přinese. Máme toho vůbec hodně, mnozí dokonce všechno, pravda mnozí zase téměř nic, ale chybí nám všem stále víc jakási úplně obyčejná radost. Máme svobodu, ale nemáme návod co s ní. Máme demokracii, ale nemáme prezidenta. Máme mnoho mluvků, a nemáme myslitele. Řítíme se jak čarodějnice na koštěti, které jsme si sami s patřičnou pýchou vyrobili, a nevíme kam. Zrychlujeme. Zrychlujeme v denním shonu, štveme se za vidinami věcí, protože jenom na ně se dá sáhnout, jejich množstvím v ranci lze poměřit člověka, byť ne jeho ducha. Ale ten je na trhu stejně bez ceny. Vyčerpáváme se. Všelijací šamani včetně vydavatelů různých exkluzivních i tristních časopisů si mnou ruce. Čím víc duchem nemocných, tím víc zákazníků. Komu se prosypává skutečný a plný život mezi prsty jako nadýchaný popel, ve který se stejně jednou proměníme, potřebuje náhražku a šestákové iluze v barevném balení. Protože má strach.
Zrychlujeme na silnicích a podél nich přibývá pomníčků. Jenže v té rychlosti si je ani neuvědomujeme. Koneckonců pomníčky těch druhých nejsou náš problém. Smysl už není v užívání auta k tomu, aby nás dopravilo za nějakým dobrým cílem, třeba za prací, přáteli, rodiči, dětmi, láskami, jen tak na výlet, a silnice už není koridorem, ve kterém se cesta uskutečňuje v přátelském a korektním vztahu s ostatními uživateli. Silnice je ringem, mezi jehož bílými pruhy se docela úspěšně vybíjíme. Auto je zbraní a symbolem moci. Zbytečně vymýšlejí designéři elegantní tvary, ladí barvy interiéru a pohodlně tvarují vytápěná sedadla. Do toho napohled hezkého díla lidského umu, citu a občas i vkusu usedne lidská bestie, přeřítí se kolem ostatních, zanechá za sebou mrtvé a zmizí. Tvůrci, vrazi, oběti, všichni jsou potomky Adama a Evy.
Naše děti a naši vnuci se snaží raketovou rychlostí uniknout z mládí. A tak snižují věkovou hranici kouření, pití, milování, ale i zabíjení. Chtějí být co nejdřív jako my. Chtějí se co nejdřív vymknout z omezení, která pro ně představuje jejich věk. Derou se nenasytně ke svobodě, jejímž praporem máváme my dospělí nad hlavou. Praporem, na kterém rychle přibývají skvrny od krve. I my jsme občas toužili popohnat čas, abychom už konečně mohli jít do kina na nepřístupný film, i my jsme v lese nebo v šeru dvorku zkusili, jak chutná cigareta, a srdce nám bušilo při představách toho, co se to tam těm děvčatům pod šaty skrývá. Ale nic nás nefrustrovalo, protože jsme měli hluboko ve vědomí zakódováno, že na všechno je čas. Žili jsme v souladu s ním a uměli jsme se těšit. Bylo to silnější než chtít.
Zapomněli jsme tomu zmatení času klást překážky, jako kdybychom do cesty potoku či řece stavěli malé, ale účinné přehrady. Zapomněli jsme na moudrost našich předků, kteří věděli, jakou sílu mají malá zastavení radosti. Dělili čas podle náboženských rituálů, podle lidových zvyků, labužnicky vychutnávali loučení se zimou a vítání jara, děkovali za úrodu, odpočívali při táčkách a veselili se během masopustu. S radostí očekávali velikonoční koledu či narození Páně. Sami tvořili obsah svého času. Zatímco my většinou jen konzumujeme to, co nám v ďábelské spotřebitelské demagogii namíchávají odborníci na vysávání dušiček. Neveslujeme, jsme unášeni. Dostáváme z toho strach. Strach před tím, co nás obklopuje, se časem promění ve strach před sebou samými. Z takového strachu unikne člověk jen tím, že se obrátí proti svému okolí, které začne vinit z toho stavu, do kterého se dostal. Je to bludný kruh. Bludný kruh, po němž se pohybujeme v čase k nesnesení rychle ubíhajícím. Pořád máme naději, ale už možná nemáme čas si ji uvědomit. Anebo ano?!
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, 30.01.2003,deník Metro
Na úvodní stránku