Opravdu to není tím, že bych neměl rád opice.

         Opravdu to není tím, že bych neměl rád opice. Jako obdivovatel cirkusů jsem se vždycky těšil na vystoupení cvičených šimpanzů a před opičími klecemi v zoologických zahradách jsem usilovně hledal nějaké společné rysy. Neboť otázka našeho původu mě možná trápí víc, než je zdrávo. Coby hříšný katolík mám prostě s dogmatem o našem stvoření poněkud potíže. Můj, i když nahlodávaný rozum se brání přijmout představu o stvoření člověka Bohem v té podobě, jak ji najdeme ve Starém zákoně, jako přece jen poněkud zjednodušenou. Rozumím tomu všemu až od okamžiku, kdy to Pán Bůh Adamovi a Evě spočetl a vyhnal je z ráje s oním známým dovětkem, že Adam chléb svůj v potu tváře vydělávat bude a Eva v bolestech rodit. Trochu se to ale zamíchalo tím, že i Evy v potu tváře chléb svůj vydělávají, zatímco Adamové se k rození ještě nedostali.

         Zároveň se nějak nemohu smířit s teorií, že člověk vlastně pochází z opice. Jednak si neumím odpovědět na otázku, proč jsou tedy ještě nějaké opice na světě a zda to pak nejsou jen lidé opoždění ve vývoji, ale proč je potom dáváme do klecí, a nakonec představa, že schopnost zacházet s klackem byla završením cesty od neorganické hmoty až ke tvoru, který trpí, soucítí, miluje a nenávidí, koná zlo či se obětuje pro druhé, je pro mě něčím doslova nepochopitelným. A tak pokud jde o náš prapůvod, stojím na rozcestí.
         Všechno je však v pohybu, všechno se proměňuje. A v pohybu jsou i mé představy o našem prapůvodu. V poslední době však řada úkazů v chování lidí nahlodává přece jen mou větší víru v člověka jako dílo Boží a posiluje poněkud poťouchlé tendence spíše věřit v člověka coby rodného potomka jakkoli milých, přece jen opic. A v oné křivce věčného pohybu se mi občas zdá, jako bychom se v jakémsi hysterickém zmatení snažili svými činy ke svým předkům navrátit. Tak především stále víc užíváme různě nástroje a přístroje k pouhému uspokojování nejprimitivnějších potřeb, asi jako primát klacek k setřesení plodu ze stromu či k praštění druhého primáta po hlavě, a tím ke snazšímu získání toho, co druh musel získat s jistými obtížemi. Pokud také už před tím někoho nepraštil.

         Ztrácíme stále víc jakýmsi sice záhadným, leč přece jen popsaným kulturním vývojem vypěstovaně zábrany, stud a svědomí. Zábrany odhazovat cokoli kolem sebe, jako opice slupky od banánu, stud skrývat svou křehkou tělesnost před ostatními, což se třeba projevuje stále více beze studu močícími lidmi podél silnic, ale už i v ulicích prý kulturních měst, ztrácíme svědomí, což nám umožňuje jednat účelově a bez zábran. Jako bychom se stále víc blížili zpět ke svým počátkům bez Boha. Přiznám se, že jsem s bolavým úžasem sledoval reakce spolužáků chlapce, který se na počátku měsíce upálil na schodech Národního muzea. Ať už motiv jeho činu tvořily jakékoli pohnutky a jejich vzájemně souvislosti, ona poklidně projevovaná lhostejnost ke smrti velmi blízkého člověka, a tudíž zpětně k jeho životu byla projevem téměř nelidské nevšímavosti.

         Smrt, utrpení, ale i radost se stále víc proměňují na pouhou masově konzumovatelnou mediální show. Jde přece o sledovanost. My starší sice ještě artikulujeme své myšlenky, ale převážně už jen ty na sebe. Ti mladí komunikovat touží, provádějí to však převážné zvláštním jazykem esemesek nebo slovníkem zredukovaným na několik základních slov. Nejen pubertální siláci, ale i křehká ústa mladičkých, škole neodrostlých dívek se na ulici opájejí fekálním slovníkem přímo s rozkoší.

        No a co. Stačí přece uchopit klacek a setřást kokosový ořech. Čí je ten ořech, je jedno, hlavně, že klacek je můj.
         A tak nevím, jestli vlastně navzdory Bohu nepotvrzujeme svou přináležitost k opicím, které se na nás dokážou tak zvláštním způsobem z klecí dívat. Anebo má přece jen pravdu Teilhard de Chardin, když říká, že nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností, ale bytosti duchovní mající lidské zkušenosti? Tolik bych tomu chtěl věřit, ale je to stále těžší.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, březen 2003, deník Metro

Na úvodní stránku