Opravdu to není tím, že bych neměl rád opice.
Opravdu to není tím, že bych neměl rád opice. Jako obdivovatel cirkusů
jsem se vždycky těšil na vystoupení cvičených šimpanzů a před opičími
klecemi v zoologických zahradách jsem usilovně hledal nějaké společné
rysy. Neboť otázka našeho původu mě možná trápí víc, než je zdrávo. Coby
hříšný katolík mám prostě s dogmatem o našem stvoření poněkud potíže.
Můj, i když nahlodávaný rozum se brání přijmout představu o stvoření
člověka Bohem v té podobě, jak ji najdeme ve Starém zákoně, jako přece
jen poněkud zjednodušenou. Rozumím tomu všemu až od okamžiku, kdy to Pán
Bůh Adamovi a Evě spočetl a vyhnal je z ráje s oním známým dovětkem, že
Adam chléb svůj v potu tváře vydělávat bude a Eva v bolestech rodit.
Trochu se to ale zamíchalo tím, že i Evy v potu tváře chléb svůj
vydělávají, zatímco Adamové se k rození ještě
nedostali.
Zároveň se nějak nemohu smířit s teorií, že člověk vlastně pochází z opice. Jednak si
neumím odpovědět na otázku, proč jsou tedy ještě nějaké opice na světě a zda to pak nejsou jen lidé opoždění ve vývoji, ale proč je potom dáváme
do klecí, a nakonec představa, že schopnost zacházet s klackem byla
završením cesty od neorganické hmoty až ke tvoru, který trpí, soucítí,
miluje a nenávidí, koná zlo či se obětuje pro druhé, je pro mě něčím
doslova nepochopitelným. A tak pokud jde
o náš prapůvod, stojím na rozcestí.
Všechno je však v pohybu, všechno se proměňuje. A v pohybu jsou i mé
představy o našem prapůvodu. V poslední době však řada úkazů v chování
lidí nahlodává přece jen mou větší víru v člověka jako dílo Boží a posiluje poněkud poťouchlé tendence spíše věřit v člověka coby rodného
potomka jakkoli milých, přece jen opic. A v oné křivce
věčného pohybu se mi občas zdá, jako bychom se v jakémsi hysterickém
zmatení snažili svými činy ke svým předkům navrátit. Tak především stále
víc užíváme různě nástroje a přístroje k pouhému uspokojování
nejprimitivnějších potřeb, asi jako primát klacek k setřesení plodu ze
stromu či k praštění druhého primáta po hlavě, a tím ke snazšímu získání
toho, co druh musel získat s jistými obtížemi. Pokud také už před tím
někoho nepraštil.
Ztrácíme stále víc jakýmsi sice záhadným, leč přece jen popsaným
kulturním vývojem vypěstovaně zábrany, stud a svědomí. Zábrany odhazovat
cokoli kolem sebe, jako opice slupky od banánu, stud skrývat svou
křehkou tělesnost před ostatními, což se třeba projevuje stále více beze
studu močícími lidmi podél silnic, ale už i v ulicích prý kulturních
měst, ztrácíme svědomí, což nám umožňuje jednat účelově a bez zábran.
Jako bychom se stále víc blížili zpět ke svým počátkům bez Boha. Přiznám
se, že jsem s bolavým úžasem sledoval reakce spolužáků chlapce, který se
na počátku měsíce upálil na schodech Národního muzea. Ať už motiv jeho
činu tvořily jakékoli pohnutky a jejich vzájemně souvislosti, ona
poklidně projevovaná lhostejnost ke smrti velmi blízkého člověka, a tudíž zpětně k jeho životu byla projevem téměř nelidské nevšímavosti.
Smrt, utrpení, ale i radost se stále víc proměňují na pouhou masově
konzumovatelnou mediální show. Jde přece o sledovanost. My starší sice
ještě artikulujeme své myšlenky, ale převážně už jen ty na sebe. Ti
mladí komunikovat touží, provádějí to však převážné zvláštním jazykem
esemesek nebo slovníkem zredukovaným na několik základních slov. Nejen
pubertální siláci, ale i křehká ústa mladičkých, škole neodrostlých dívek se na ulici opájejí
fekálním slovníkem přímo s rozkoší.
No a co. Stačí přece uchopit klacek
a setřást kokosový ořech. Čí je ten ořech, je jedno, hlavně, že klacek
je můj.
A tak nevím, jestli vlastně navzdory
Bohu nepotvrzujeme svou přináležitost k opicím,
které se na nás dokážou tak zvláštním způsobem
z klecí dívat. Anebo má přece jen pravdu Teilhard de Chardin, když říká,
že nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností, ale bytosti duchovní
mající lidské zkušenosti? Tolik bych tomu chtěl věřit, ale je to stále
těžší.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, březen 2003, deník
Metro
Na úvodní stránku