Poněkud předčasný vzkaz Ježíškovi



         Poněkud předčasný vzkaz Ježíškovi Je to zcela nedávno, co jsem opět použil dobrodiní městské hromadné dopravy. Na ulicích bylo kalno a mrholivo, ráno se ještě nepřevléklo do pracovních šatů dne, lidé tekli někam za svými cíli s jakousi zatvrzelostí, neozdobeni úsměvy, jako by každý oddaloval tu chvíli, kdy bude muset vystoupit z bezpečí své osamělosti do světa, v němž se poslední dobou lze dočkat spíše všeho možně zlého než přátelského úsměvu. Ale i tam, kde bylo možné zřetelně rozpoznat smíření s osudem a lhostejnost, prosakovala zpod kůže těla na povrch šatů roztěkaná ostražitost. Svět, do něhož jsme všichni to ráno vstupovali, nás nevítal otevřenou a laskavou náručí. Spíš se podobal ringu, v němž pod oslňujícími světly za doprovodu ohlušujícího řevu budeme muset podstoupit každodenní zápas o přežití. Ve chvíli, kdy jsem si nezávazně dovolil přepych tipování, kdo z těch kolem bude večer poražený a kdo vítěz (sám předurčen mezi ty, kteří budou ošetřovat rány), uvědomil jsem si něco nepatřičného. Něco zcela výjimečného, jak v tom trvání mezi zastávkami, tak v přelévavém pohybu vystupování a nastupování. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem tu poťouchlou zvláštnost odhalil.

         Jako by se mi před očima zaostřil obraz na filmovém plátně. V naplněné tramvaji byla místa po obou stranách do jednoho obsazena mladými, mladšími až nejmladšími spoluobčany, zatímco uprostřed se klátili občané starší až staří, odevzdaně zavěšeni na madlech. Na zastávce pak, když s nadějí vykročili k nějakému právě uvolněnému místu, zůstali záhy jen u naděje, protože čiperné mládí bylo rychlejší a vítězoslavně usedlo. Zaujala mě ta situace, a tak jsem ji začal bedlivě v tom tramvajovém voze prosyceném vlhkým pachem mokrých šatů sledovat. To, co jsem popsal, se dělo s neúprosnou pravidelností přesně osm stanic. Žádná výjimka, žádný záchvěv smilování. Dravost a štikovitá mrštnost mládí slavily úspěchy.

         Proboha, nemám nic proti mládí. Přeji mu tu hbitost, rvavost, přeji mu naději, touhy a lásku, z níž jen mládí dokáže vytěžit nový život. Chápu, že mládí žije v jakémsi bezčasí, časem mladých lidí je trvání, tak proč myslet na to, že kůže se svraští, tělo přestane přinášet radost, rozum se začne pomalu zatemňovat a díky tomu se člověk oprostí i od počítání ztrát. Bylo by to také doslova rouhání myslet na cokoli, co je ještě tak nebezpečně daleko, co může být vysmíváno, protože v tom jarém opojení je člověk ochoten přísahat na věčnost mladosti. Proč by ti spokojeně sedící mladíci a kluci, mladice a holky měli myslet na to, že třeba ta hezky upravená starší paní s tím smutným výrazem skrývá pod úpravným zevnějškem nemoc, bolest kloubů, zad, křečové žíly a kdovíco ještě, že ji to stání bolí, i když se snaží vypadat co nejlépe, úzkostlivě se přidržujíc skomírající výsady mládí překonávat bolesti, únavu, starosti a tíhu běžného života, jehož největším darem je právě ten čas mládí. Čas síly, nadějí, kořistnické dychtivosti, nenasytné touhy, z břehů se vylévající lásky, dovádivosti, vzpurnosti a mnohdy nevědomé (leč i vědomé) bezohlednosti. Mám pro mládí pochopení, přeji mladým, aby život, který právě hnětou, nemuseli nikdy vyplivovat jak zkysané víno, aby se k tomu, co jsme pro ně uhnětli my, nemuseli se studem obracet zády, aby přijali to dobré, co jsme dokázali podél trnité cesty vysypat z kapes a co vzešlo, aby napravili všechno, co jsme z hlouposti, pýchy, rozmařilosti, nevědění či na základě naivních omylů pokazili.

         Mám k mladým jen jednu malou prosbu. V blížícím se čase vánočním, kdy věci hýřivě usednou na trůn, nás neobdarovávejte bačkorami, kravatami a košilemi, počítači, auty, nic moc už vlastně nepotřebujeme, možná mobil, abychom mohli zavolat, až nám bude nejhůř. Nedávejte nám věci. Ale jen se na nás občas usmějte a nechte nás sednout. Úplně stačí, když to uděláte v městské hromadné dopravě. Možná bude dobře i vám.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, 11.11.2002,deník Metro

Na úvodní stránku