Příběh izolované generace
Zdá se, alespoň podle médií, že naše pospolitost má problémy s dětmi a s lidmi, kteří překročili padesátku. Ti první se nám už v útlém věku vymykají z rukou, ba vraždí. Tedy přemýšlíme, od kolika let by bylo dobré poslat je do vězení. Ti druzí nestačí prý vypjatému tempu moderní doby. Navíc, kdo by se na ty vrásčité ošklivce měl celou pracovní dobu koukat! Nejlépe kdyby se uklidili do ústraní. Problém je pouze v tom, že není na jejich důchody, a vyzvat je, aby se pásli na neobdělaných ladech, není přece jenom zatím společensky únosné. Možná časem, až nebude zbytí!
Skutečnost, že toto společenství neumí vychovat své děti a s arogancí pohlíží na své dříve narozené, je snad horší než obava z války s terorismem. Nedospělci plíží se kolem nás jako "malí vrazi", podobni nenávistnému miminku z povídky Raye Bradburyho. Staří páchají sebevraždy, neboť je jim neomaleně řečeno, že jsou nepotřební.
Shrneme-li to, lze říci, že pro vlastní minulost symbolizovanou rodiči a prarodiči je tu pohrdání. Budoucnost-děti jsou pak ponechávány osudu. Jedněm říká se příznačně až s mrazivou realističností: "Vrať se do hrobu!" Druhým pak liberálně: "Dělej si, co chceš!" Izolovaná generace potřebovala by se obého zbavit. Nebo kdyby alespoň malí a staří nerušili. Nejlépe by bylo se od nich pořádně izolovat.
Řešení jedni vidí v neviditelné ruce trhu, druzí pak v systému dirigujících zákonů. Nic z toho samozřejmě tak docela nefunguje. Tradiční vazby jsou vymknuty z kloubů, současní Hamleti nesnášejí své špatné předky a nechtějí mít děti, protože nevědí, co od nich mohou očekávat. A svoji rozháranou situaci řeší dlouhými a začasté nesrozumitelnými monology o tom, že kořeny jsou zpřetrhány a poupata zmrzla. To ti, kterým zbyla alespoň nějaká reflexe. Většině je to však jedno, protože zdánlivě sebezáchovně vytěsňují z duší cokoliv, co by mohlo vyvolávat jakékoliv pochybnosti. Pochybování (a už vůbec ne pochybování o sobě) totiž není "in". Aktivita je zaměňována za nezvladatelnou dravost a asertivita za drsnou neomalenost. Slušnost a laskavost pak obecné mínění pokládá za naivitu a měkkost.
V takovém prostředí samozřejmě nedaří se křehkým, a těmi bezesporu děti i starší jsou. Jedni, mladincí, proto - aby se uplatnili ve světě - onu křehkost co nejdříve zakrývají surovostí. Mají pudový pocit, že se tak co nejrychleji přizpůsobí. Druzí, lidé nad padesát, pak propadají zoufalství. Zdálo se jim, že to není ještě věk bez budoucnosti. Mysleli, že v něm budou smět ještě pracovat, milovat, veselit se. Dozvídají se, že ne, že mají právo pouze rozmrzele a co nejvíc nenápadně spěchat k smrti. Žít v jejich věku je vlastně troufalost.
Zbytek společnosti, lidé izolující se od své minulosti a budoucnosti, když se pak na chvíli zastaví v kvapu za sebeuplatněním, najednou zjišťuje, že malí a staří zase dělají problémy. Jsou s nimi jenom komplikace, s dětmi a starci! K čemu vlastně jsou?!
Zdroj: Vladimír Kučera, 18.9.2004, MF Dnes
Na úvodní stránku