Ach, ta naše bodrá civilizace
Stará, dobrá, nudná, ale také sarkastická, vyrovnaná Anglie vymírá nebo prchá neznámo kam. Hrozně nerad sýčkuji, ale už bych vážně od někoho potřeboval podrobně vysvětlit, jak ta naše laskavá, bodrá, bohatá a pohodlná civilizace může přežít. Nebo aspoň, jak by se to nepřežití dalo brát s humorem.
Zatím však žijeme, takže na úvod se k našemu tématu dobře hodí britská anekdota. Maďarští imigranti Miklós a István někdy v roce 1962 vycházejí z budovy londýnského ministerstva vnitra s certifikáty naturalizace jako čerství poddaní Jejího Veličenstva. Miklós má rozzářené oči, poskakuje radostí a mudruje, kam to půjdou zapít. István je zasmušilý, slzy na krajíčku. "Netruchli, vole," říká Miklós, "jsme Britové." "No právě, vole," odpovídá István, "ztratili jsme impérium." Podobně jako tehdy István a Miklós, ztotožnění s novou vlastí, ztráceli impérium, tak nám se dnes pod nohama ztrácí sama Británie.
Jde to rychle
Jedním z nejpozoruhodnějších architektonických památníků dnešní Británie a západní civilizace bude kostel svaté Markéty v londýnské čtvrti Willesden a Cricklewood, kde už nějakých patnáct let bydlím. Přesněji řečeno budova, která ještě asi před deseti lety kostelem svaté Markéty bývala. Červený pseudogotický kostel z konce 19. století se tehdy stal první mešitou v našem sousedství. Z jeho pestře skulpturovaného portálu naši islámští sousedé odstranili obvyklé křesťanské kamenické práce zobrazující všelijaké lidské podoby a předzdili jej cihlovým vestibulem, na který posadili velkou zelenou bambuli se vzhůru čnícím půlměsícem. Další zelené bambule s půlměsícem posadili na obě pseudogotické věže, aby je bylo vidět zdáli. Byli jsme na ni všichni hrdí a chválili jsme si její nesporně blahodárný vliv kulinární. V okolních ulicích jako houby po dešti vyrostly znamenité a levné islámské restaurace - dvě turecké, marocká, bangladéšská, dvě pákistánské a dvě perské. Do některých si smíme nosit vlastní víno, protože nemají povoleno jej prodávat, jiné je nedovolují ani přinášet. Tucet islámských řeznictví a hokynářství se všelijakými lahůdkově nakládanými olivami, kebaby, dolmadesy, chumusy, imambajildy, merguezami, kaškavaly, halvami a baklavami. Pak přirostla tři islámská knihkupectví. Islámský hotel a konferenční centrum. Tři islámské školy a dvě vzdělávací centra, která po skončení výuky do ulic vychrlí několik stovek ošátkovaných a po kotníky zahalených děvčátek, dívek a slečen. Islámská střední škola pro chlapce. Druhá mešita a třetí mešita, které za letních pátků nechávají všechny vchody otevřené, aby bylo modlitby slyšet na ulicích a aby se každý kolemjdoucí mohl podívat, jak se dělá pravé modlení. Můj sedmipokojový domek se zahrádkou, který jsem se rozhodl po dvanácti letech příjemného bydlení prodat, kupuje přívětivý soused pan Latif, který sem přišel před patnácti lety z Pákistánu a někteří moji sousedé si jej pamatují, jak ještě před deseti lety žil na státní podpoře. Dnes je majitelem tří domů, z nichž dva pronajímá. Ten můj bude jeho čtvrtý, třetí k pronajímání. Ekonomický zázrak nebo génius, a přejme mu to.
Už jsme kulturně nerelevantní
Starostou celého našeho velkého městského obvodu byl letos zvolen přívětivý soused Ahmed Shahzad, který mně před rokem hlasitě vynadal do rasistů, když jsem ho při jedné veřejné schůzi občanů s konšely požádal, zda by své zdlouhavé povídání nemohl zkrátit, protože na slovo čeká dlouhá fronta lidí včetně mě.
V sále naší obecní knihovny se pořádávají muslimské kulturní akce, při nichž se prodávají kazety s tituly jako: Zničte falešné bohy - provázený obrázkem hinduistické šestiruké a šestinohé sošky, nebo Záludná lež - provázený obrázkem šesticípé hvězdy. Nabádání k etnické nenávisti to zjevně není, nikdo pořadatele nezatýká. Knihovna zároveň zakazuje inzerci křesťanských bohoslužeb a programů. Náš bývalý poslanec a nynější londýnský primátor Livingstone zakázal slavit svátek svatého Jiří, patrona Angličanů - je prý kulturně nerelevantní.
V naší čtvrti jsou Angličané skutečně už nerelevantní. Jeden řezník, jeden obchodník se stavebninami, jeden zámečník, dvě prodavačky v knihkupectví, jedna knihovnice, jeden hospodský. Těch zbývajících pár tuctů evropských tváří jsou irští trafikanti a sázkaři, portugalští kavárníci a řecký hokynář. Od letošního května přibylo pár stovek mladých "Novoevropanů", tedy lidí z nových států Evropské unie, kteří si sem přijeli vyzkoušet štěstí jako řemeslníci na stavbách a číšníci v restauracích. Před několika týdny musely reklamní podniky v sousedství mešit sundávat velkou obrázkovou reklamu na dámské kalhotky s řadou ženských zadečků - po dvou stížnostech, že to uráží islámské náboženské cítění. Obvyklou zásadou podobných zákazů bývá, že je k zákazu zapotřebí minimálně stovka stížností. U kostelů, synagog a templů to může zůstat, tam si prý nikdo nestěžoval.
"Různá náboženství jsou citlivá na různé věci," komentoval to někdo za agenturu.
Další, další a další
Britský parlament letos na jaře schválil zákon, podle něhož zaměstnavatelé musí poskytovat nábožensky založeným zaměstnancům na pracovišti modlitebny. Fakticky o to však žádají pouze muslimové, dává jim to skoro dvě hodiny pracovního klidu za šichtu.
A další příklad z letošního jara: skupina vlivných islámských akademiků podala žádost, aby britský stát lépe pečoval o potřeby islámské mládeže a aby na útraty daňového poplatníka zavedl víc islámských škol s islámskou výukou. Jak tato islámská výuka vypadá v soukromých školách subvencovaných Saúdskou Arábií, vyšlo najevo krátce předtím: asi čtvrtina času se věnuje výuce angličtiny, zbytek je arabština, islámské dějiny, islámské náboženství, islámské tradice. Nic o dějinách či kultuře britské, evropské či křesťanské. Děvčata se učí hlavně domestic science čili vědecké péči o rodinu a domácnost. V běžných předmětech jsou islámské žákyně v šestnácti na úrovni znalostí jedenáctiletých. V sedmnácti se jim hledají vhodní manželé, v osmnácti jsou vdané, v pětadvaceti chodí na nákup se čtyřmi dětmi a radostným očekáváním dalšího.
V den, kdy píši tento text, jeden úředník ministerstva vnitra porušil pracovní smlouvu o diskrétnosti a pod přísahou jako svědek u soudu sdělil, že skutečný stav legální i ilegální imigrace je nejméně šestinásobkem oficiálních údajů zveřejněných vládou. Pašování imigrantů je rozšířenější a lukrativnější než pašování drog. Tisíce imigrantů bez přestání přijíždějí a přilétají do všech představitelných letišť, přístavů a přímořských vesnic. Buď mizí do černé ekonomiky, nebo žádají o azyl, který jim podle zákonů Evropské unie nesmí být a priori zamítnut.
A tu mě při nákupu v supermarketu plném islámských žen a dětí a islámských prodavačů napadne otázka: Kam zmizeli Britové?
Co mě bolí
V novinách narážím na titulky jako Brit spáchal sebevražedný útok v Izraeli, Brit chtěl vyhodit do povětří dopravní letadlo, Tři Britové věznění v Jemenu za terorismus, Nejméně tři sta Britů absolvovalo výcvik Al-Kajdy. Po prvním překvapení z fotografie Britů hnědé pleti a islámského oblečení si chtě nechtě řeknu: No jo, vždyť oni se tu narodili a jsou občané jako ty, tak jak jinak bys jim chtěl říkat? A protože "Brit" už dnes vlastně nic specifického neznamená, otázku si trochu zúžím: Kam zmizeli Angličané? A zasteskne se mi palčivě po té staré dobré, nudné, suché, nevzrušivé, ale humorné, sarkastické, ovšem laskavé, mdlé, vyrovnané a sebevědomé Anglii emigrantského mládí - která vymírá nebo prchá neznámo kam. Místo ní máme konečně chutné jídlo a dobré kafe.
Té kulturní a kulinární pestrosti multikulturalismu určitě sláva. Jenže mně mezi těmi mnohokulturami začíná chybět ta jedna kultura, kvůli níž jsem z komunismu prchal do Londýna, ne do Karáčí. Beru to jako osobní tragédii, a kdykoli se nad tím zamýšlím, cítím k Británii hlubokou lítost. Nevím, jak jí pomoci, bojím se o ni a bolí mě to.
Sebevražda
Na vší té nové imigraci mi vůbec nevadí její jinakost a pestrost - ta naopak fascinuje, inspiruje a chutná. Vadí mi na ní to, že k této zemi, která jí s takovou štědrostí poskytla lepší život, než měla ve své vlasti, necítí sebemenší špetku vděku, dluhu, odpovědnosti a loajality. A vadí mi na ní to, že místo aby se snažila přizpůsobit jako všechny ostatní emigrace před ní, chce zde zavádět cizí řád. Ten řád, jehož struktury a vládnoucí ideologie samy o sobě vytvářejí ekonomickou mizerii, kulturní negramotnost a politický despotismus, před nímž se slábnoucí demokracie s odumírajícím duchovním a etickým rámcem hodnot neumí bránit. Paradoxně se civilizace postavená na sentimentu "nastavovaní druhé tváře" odsuzuje k zániku, když se jej poprvé ve svých dějinách snaží důsledně praktikovat. Demokracie stavěná na tomto sentimentu páchá sebevraždu dodržováním principu, že tytéž svobody přísluší každému včetně toho, kdo chce všechny naše svobody zrušit.
Zdroj: Benjamin Kuras,
spisovatel, novinář a dramatik, 17.7.2004, MF Dnes
Na úvodní stránku