Manželství? Hlavně citová potřeba.
Na rozdíl od svých předků dnes rodinu nepotřebujeme k tomu, abychom přežili
Je manželství na přelomu milénia mrtvé? Ztratilo smysl, nebo ne? Jak svůdné otázky! Umíme snad najít jinou, lepší formu soužití muže, ženy a případných dětí? Na tuhle otázku Oldřich Matoušek, psycholog a docent Karlovy univerzity, připouští: "O žádné nevím."
Co a komu vlastně dnes u oltáře slibujeme?
Otázka by spíš měla znít: Komu se zavazujeme? Jsme řecko-křesťanská kultura, v ní máme kořeny, bavme se tedy o ní. V Řecku nebylo manželství jen závazkem jednoho k druhému, ale především k obci: zplodit pro ni potomka, protože ona musí přežít. V moderní a postmoderní době se stát člověku vzdálil a jako bychom už tenhle závazek necítili. Přestože pořád manželství uzavíráme před úředníkem, který obec reprezentuje, a stejně tak rozvodový rozsudek začíná slovy: jménem republiky... Už je to jen formální záležitost, ze které se nám faktický stát vytratil. Staří Řekové ho velmi pociťovali.
Nenahradil ho závazek vůči bohu?
Ten byl ve starověkém Řecku souběžný. Měli specializovanou bohyni rodiny, která se jmenovala Hestiá a sídlila v domácím krbu. Jí se obětovalo první sousto každého jídla. Judaismus a křesťanství ji nahradily závazkem vůči jedinému bohu. Ve středověku schvalovala sňatky poddaných také vrchnost. V žádném případě tedy nešlo jen o dohodu mezi mužem a ženou. Ve starých dobách mělo manželství vždy vertikální rozměr, závazek vůči něčemu nebo někomu nad nimi.
I vůči majetku?
To bylo další významné pouto, nejen u králů a šlechticů, ale i u sedláků. Ještě v Prodané nevěstě padá na váhu, jaké je věno a jaké majetky se spojují. Tradiční sociální kontrola, tradiční vazby, které po staletí manželství jistily, ale postupně mizejí.
Proč je manželství jako čistě soukromá dohoda tak zranitelné?
Už jen proto, že dnes v něm člověk prožije mnohem víc let. Kdysi se lidé v průměru dožívali třiceti čtyřiceti let, dnes osmdesáti. Jejich manželství má šanci trvat víc než půl století. Ta doba je najednou dlouhá a pouto, které by svazek drželo pohromadě, je na ni velmi slabé.
Je to jediný nový problém?
Samozřejmě že ne. Manželství ani rodinu už nepotřebujeme k tomu, abychom přežili, naši předkové ano. V nejhorším se o nás stát postará. Manželství a rodina jsou dnes především záležitostí emočních potřeb. Dříve na mimomanželské vztahy a jakékoliv trojčení nebyl čas, lidé měli hospodářství, těžko mohli jezdit někam shánět známosti. Dnes máme po práci volno, máme ještě energii. Žijeme ve velkých městech, skrýváme se v jejich anonymitě. Okruhy lidí, s nimiž se setkáváme, jsou mnohem větší než kdy dřív. Stále máme příležitost uvažovat o tom, jestli by jiný partner nebyl lepší než ten, se kterým právě žijeme.
Citové vazby nejsou dost silné, aby manželství udržely?
Manželé nemají další kotvy pro případ, že se objeví těžkosti. A že k nim dojde, je téměř jisté. Podle některých teorií se první tři až čtyři roky starají o vztah mezi mužem a ženou hormony, což zařídila příroda. Je to biologická pojistka pro dobu, kdy je jejich případné dítě malé a potřebuje, aby je někdo živil. Pokud má vztah mezi jeho rodiči držet dál, musí se najít jiné pojítko, a to nejen mezi nimi. Je třeba, aby jejich pouto bylo silně podporováno zvenčí, ze společnosti. O slábnutí vnější kontroly svědčí všeobecně se rozšiřující tolerance k rozvodu jako k legitimnímu řešení manželských neshod.
Manželství a rodina nám vždycky skoro splývaly. Vdát se nebo oženit dodnes jinými slovy říkáme: založit rodinu. Proč to najednou oddělujeme?
Právě proto, že svazek stavíme především na emočních potřebách dospělých a stále méně na potřebách a právech dítěte. Vážnou otázkou se stává, jak smysl pro potřeby dítěte podpořit, aby muže a ženu udržel pohromadě aspoň po dobu, kdy se bez nich dítě nemůže obejít. Nemyslím, že bychom měli být příliš liberální. Stačí připomenout, jak v rodinách, kde chybí otec, je statisticky vyšší kriminalita mládeže než v rodinách, kde otec je. V Německu dnes pětadvacet procent manželství programově nemá děti. Zároveň se množí počet žen, které se rozhodnou děti mít, aniž by potřebovaly manžela. Přibývají nesezdaná soužití, bývají harmonická, šťastná, ale kratší než klasické manželství s razítkem. Často jsou bezdětná. Když se v nich narodí děti, pak se zase na osudech některých z nich musí angažovat stát, protože ne vždy jsou rodiče schopni zájmy dítěte po rozpadu svého soužití respektovat.
Zvykáme si mít na každé obchodní partnerství smlouvu, na každou koupenou cihlu doklad. A najednou paradoxně začínáme tak zásadnímu závazku ponechávat tolik právní volnosti.
Protože v něm cítíme jakýsi poslední prostor svobody. V práci nám dnes už diktují, jak se máme usmívat, jaké nosit kravaty a jak mají být dlouhé sukně. Jsme v okovech institučních zvyklostí. Proto si chceme soukromí užívat, ne spadnout do osudových závazků, ze kterých už není kam uhnout. Nedávno jsem četl pěknou knížku Emmanuéle Bernheimové Jeho žena: Muž má milenku, se kterou tráví jen hodinu denně a tvrdí jí, že je ženatý. Ona si zbytek života s ním dosnívá, vyhovuje jí to, soužití s ním jsou jen příjemnosti, žádné otravné rodinné povinnosti. Jenže pak se ukáže, že muž manželku nemá, že se soužití naplno bál, a když ho chce s milenkou ,normálně` začít, ona už zase uniká do nového trojúhelníku. Její další milenec je opravdu ženatý a zdá se jisté, že z něj bude mít zase jen kouzlo erotiky a zbytek si zase bude dosnívat. Ta kniha je přesná diagnóza. Když nejsou žádné svorníky, můžeme si dělat, co chceme. Vyzobávat rozinky a zbytkem se neobtěžovat. Jenže když tohle se svým životem uděláme, zaplatíme tím, že se sami uvnitř roztříštíme.
Z průzkumu, který před časem dělal Reader´s Digest po Evropě, přesto vyplynulo, že manželství je instituce, které pořád nejvíc důvěřujeme. Překvapuje vás to?
Krize manželství se ještě nedostala tak daleko, aby ho něco jiného mohlo nahradit. Můžete v něm mít problém, ale pořád si ještě myslíte, že jste si špatně vybrala. Pořád vám ještě připadá přitažlivé, protože vám garantuje, že někdo s vámi je nebo by měl být na celý život.
Kdysi bývala silným argumentem pro manželství věta: "Nechci být sám, sama." Dnes ovšem rádi tvrdíme, že nám samota nevadí.
Protože jsme přetíženi z práce. Když reprezentujete před zákazníkem svoji firmu, musíte být dokonalá. Tam tedy nasadíte svoji kapacitu přizpůsobovat se a komunikovat. Pak přijdete domů, chcete vypnout, jenže váš partner by kousek téhle vaší kapacity chtěl taky. A vy už nemůžete, protože máte za sebou deset dvanáct vyčerpávajících hodin. V nich jste rozhodně nebyla sama, ale v husté spleti vztahů.
Jenže ty nejsou tím nejdůvěrnějším kontaktem.
Samozřejmě. Není to jeden intenzivní vztah, ale více rozdrobených. Tříšť. Soustředit se na jediný, se vším všudy, už moc nejde. V tomhle ohledu na nás klade naše civilizace vyšší nároky než civilizace starší.
Na jedné straně začínáme soukromí považovat za poslední oázu svobody, a proto z ní chceme vymést jakékoliv svazující vztahy. Na druhé straně v manželství vidíme poslední oázu jistoty. To je trochu protimluv.
Vystihla jste léčku, do které jsme se dostali. Ano, manželství je oáza svobody a zároveň pořad ještě zdrojem jistoty. Zacházíme s manželstvím neuctivě, přitom čteme romány z osmnáctého, devatenáctého století a závidíme předkům stabilitu manželské instituce. Málo si přitom uvědomujeme stíny, které tenkrát měla. Například že svoboda ženy byla ve srovnání s dneškem velice omezená. Toto už nechceme, ale ostatní se nám líbí. Nostalgicky se ohlížíme na společnosti, které uměly dát manželství a rodině pevnou strukturu, definovat v nich jasně a závazně role, sankcionovat překročení norem. Ale kdybychom v těchto společnostech měli žít, cítili bychom se jako ve svěrací kazajce.
Víte o něčem, co by ty staré systémy sociální kontroly mohlo nahradit?
Poctivě řečeno, ne. Škoda. Islámské, ortodoxně židovské nebo křesťanské společnosti se nám zdají svázané, jenže s největší pravděpodobností přežijí, protože udrží elementární sociální struktury i hodnotové orientace lidí nutné pro plození a výchovu dětí. Otázkou je, jestli může přežít společnost, která vsadí vše na ideál všeobecné emancipace, na dokonale osvobozenou osobnost. Čemuž může padnout za oběť manželství, rodina i děti. Jedním z varovných znamení je, že společnosti našeho typu už nemají dost dětí na to, aby se samy reprodukovaly. Z toho je zřejmé, že nejsou dost vitální.
zdroj: Lidové noviny, s Oldřichem Matouškem rozmlouvala Marie Homolová
Na úvodní stránku