Chci zákon o dobré smrti
Kdo tuší, co se odehrává v mysli matky podávající vlastnímu dítěti smrtící dávku barbiturátů? Případ z nedaleké Francie, kde matka "pomohla" od života synovi, otevřel téma "dobré smrti". S lehkostí o tom diskutují mladí v anonymitě internetových chatů. Netknuti bolestmi života mají právo na názor. Život nám byl dán, nemáme právo si jej sami vzít. Přesvědčivě zní i hlas druhých. Také vědí své: Každý nechť je pánem svého osudu. Než se takhle trápit, smrt je východiskem. Chceme umřít, kdy sami uznáme za vhodné. Svobodné děti moderního věku. Nebojíme se smrti. Bojíme se umírání, bezmoci a závislosti. Proto změňme zákony. Dnes dokážeme starý pojem naplnit obsahem, snad bezbolestným. Číše bolehlavu, harakiri a plynové komory. Pryč se starou veteší. Budoucnost patří nezávislým. Nezávislým na kom, na čem? Žádný zákon za nás dilema smrti - ani té dobré - nevyřeší.
Snad jen maminka podávající se slzami v duši svému synovi lžíci posledního jídla uzavře obrazy posledních minut ve své mysli - a ne v policejních protokolech. Ale ani poté, co prezident podepíše zákon schválený třeba dvěma sty jedenaosmdesáti zákonodárci, nezmizí problém bezmoci, závislosti, inkontinence, ochrnutí těla i mysli. Dohromady koktejl literáty zvaný pach smrti. Mýlili se. Ten problém jmenuje se život. I takový nám byl dán. To jen mnozí zapomněli.
Svět televizních reklam střídaný "sladkovelami", v nichž nevidomá nakonec prohlédne. Lepší je být zdravý a bohatý než… Pseudodramata mobilních odposlechů, zdražení o pět nebo i sto korun a projevy rozumbradů z Vysočiny. Co všechno jsme ochotni považovat za problém! Možná i proto tak rádi diskutujeme o smrti - jiných. Nádech tajemna a krásně z toho mrazí. Eutanazie ano - ne. Lehké a vůbec to nebolí. Jenže i smrt má tisíc odstínů.
Zkusme už jednou namísto planých diskusí navštívit nejbližší oddělení ústavu sociální péče pro ležící klienty. Podívejme se, jak se přežívá v léčebnách dlouhodobě nemocných. O eutanazii nediskutují. Oni žijí - mezi životem a smrtí. Mnohdy v podmínkách, které si nikdo nedovede ani představit. Jak krásné je mít jasno a nevědět, že v ČR je jen jeden hospic pro umírající děti a žádný domov (ve smyslu toho slova) pro umírající na Alzheimerovu chorobu. Proč není zákonem definováno "právo na sociální službu"? Proč není zajištěno její financování? Proč má slečna za přepážkou o dvacet tisíc víc než slečna umývající v ústavu naše rodiče? Stovky dalších proč. A místo otazníků vykřičníky. Hledat odpovědi bolí. Nakonec ani hledat nemusíme. Na zmíněné exkurzi můžeme tváří v tvář trpícímu konejšivě prohlásit: Je mi vás líto, nemohoucí člověče. A jako liberál a humanista k tomu chci zákon o dobré smrti. Máte radost, že?
Zdroj: MF dnes,30.9.2OO3 Autor:Jan Michalík,autor je vysokoškolský učitel
Na úvodní stránku