Na setmělé scéně stojí starý sluha Firs a něco si pro sebe mumlá. Z dáli slyšet údery
seker, jak Lopachinov i mužici kácejí višňový sad. Zvuk slábne, ztrácí se, nebo jsme si na něj
zvykli. A pak už jen ticho, nikde ani živáčka, všichni jsou pryč Odjeli a na Firse
zapomněli. Nechali ho tady a jako
všichni správní bankrotáři vyrazili do P aříže. Starý muž uléhá v prázdném domě se zabedněnými
okny, vypadá to, že každou chvíli se na něj může zřítit strop. A nám se zdá, jako bychom znovu
uslyšeli jeho dialog s Jašou z první poloviny hry: "To bylo ještě před tím neštěstím."
"Před jakým neštěstím, dědku?" "Když zrušili nevolnictv í!" Teď se starý muž zachumlal do příkrývek
a naposledy usíná. Nehodí se už do tohoto světa. Slyšíme dumku, melodii táhlou a širokou
jako širá Rus, carské samoděržaví, zapadlá gubernie, Bůh vysoko a car báťuška daleko,
pravoslavné ikony... a do toho
zazvonil ve třetí řadě mobil.
Bylo po iluzi. Seděli jsme o sto padesát let později v centru Prahy. Herci to mohli
zabalit a my v hledišti taky. Sledoval jsem majitelku mobilu, jak není schopna přístroj
vypnout. Protože měla
nastaveno zesilování, byla její Nokia čím dál hlasitější. Mezi sedadla jí spadly program, brejle,
lístek od šatny a klíče od bytu. Její partner se jí snažil pomoci a jak se o mobilní
telefon tahali, zapomněli, že mají zapnutou vibraci, mobil spadl na zem a vibroval mezi řadami.
Byl velmi mobilní.
Doskákal až k mému sousedovi a ten jej vypnul. Zazněl potlesk, který byl nejen odměnou pro
něj, ale i aplausem závěrečným. Přicházeli herci ve starodávných kostýmech z doby hluboce
před mobily.
Toto se přihodilo před pár lety, kdy mobilů nebylo ještě tolik. Dnes už každé divadlo na začátku
představení žádá návštěvníky, aby své miláčky vypnuli. Leckdy marně. Dnes je štěstí hrát v
podzemních prostorách, kde není signál. Divadla na povrchu to mají horší. Viděl jsem nudící se
divačku, jak v průběhu spektáklu někomu volá, že: "ji to moc nebav í a že asi půjde domů
a jestli by na ni Jarda nepočkal, protože by mohli ještě zajít na dýzu, tady je to takový jako
vážný a pořád jen mluvěj ve verších".Změnil jsem se v protivného dědka a předal
telefonistku, za spokojeného souhlasu diváků, uvaděčce. "Co je, vždyť jsem šeptala," divila se ta
husa, která je zvyklá z domova nahlas komentovat večer co večer příběhy na televizní obrazovce;
a rodiče jí neřekli, že v divadle se to
nedělá.
Ve vlaku do Kolína je ticho. Jen pražce a koleje mají svůj jednotvárný rytmus. V kupě je
klid, starší dáma si čte, její manžel podřimuje, malá vnučka si tiše hraje s panenkou.
V Libni přistupuje sestřenice té "husy". Nepozdraví, usedne na volné místo a začne
mobilovat. Vede neuvěřitelně
zbytečný monolog , ze kterého se dozvídáme, že Karel se už neozval a že by si ji tak vzal, kdyby
měla auto, protože to žlutý embaso není jeho, to má pučený . Následuje výčet špatných Karlových vad
a stručná charakteristika jeho rodiny. Padají i vulgární výrazy. Starší dáma už dávno
odložila
časopis, vzhůru je i její manžel. Vnučka s pootevřenou pusou poslouchá tu divnou pohádku.
Jedinou naší nadějí jsou Kyje u Prahy. Tam nemá, asi minutu jízdy, Eurotel pokrytí. Husa je
ovšem v obraze. Já teď za chvíli ztratím signál, ale hned ti zas zavolám."
"Doufám, že nezavoláte. To vám doma
neřekli, že je velmi neslušné telefonovat v kupé?"- pravila starší dáma. "Prosím vás, paní,
já si vás vůbec nevšímám." "To je právě to neslušné, že si nás nevšímáte a že se chováte jako
bychom tady
vůbec nebyli." "Já si můžu dělat, co chci." "To nemůžete," povídám, "vaše svoboda, milá huso, končí
tam, kde začíná svoboda toho druhého." "Starejte se o sebe" zakejhala husa. "To právě dělám.
Tady
budë klid jako býval ve vlacích kdysi, před tím neštěstím." "Před jaký m neštěstím?" "Když začali
prodávat mobily i husám." Dívka se nadechla a chtěla začít kejhat. Já i manžel starší
dámy jsme
výhrůzně vstali. Sluší se přece vstát, když dáma odchází.
Zdroj: Metro, 20.8.2003, autor:M.Pavlata
Na úvodní
stránku