Potopa


         Naposled se stoletá voda hnala Čechami v roce 1890. V tom roce slavil šedesátiny císař František Josef I., Jan Neruda napsal slavný prvomájový fejeton a zemskou atmosféru zatěžovaly maximálně plyny z koňských kobližek a dým z fabrických komínů ještě nepříliš početných. Za posledních pět let opláchla stoletá voda Českou republiku hned dvakrát. V roce 1997 Moravu a  Slezsko, teď Čechy. Může to být náhoda, ale také to náhoda být nemusí. Co když je to "kuš!", vyslovené přírodou lidské nenasytnosti, s jakou přírodu využívá a znásilňuje pro své blahobytné potřeby? Může to tak být, ale může to tak také nebýt. Vědci konzervativnějšího ražení drží přesvědčení, že jde o normální přírodní výkyvy v mnohasetletých amplitudách.
        Skutečně na počátku druhého tisíciletí bylo například Grónsko zelenou zemí, o čemž dosud svědčí jeho jméno. A na sibiřských savanách se proháněla stáda mamutů. Vědci nekonzervativní drží jinou myšlenku, vyjádřenou otázkou: je možné vypouštět do zemské atmosféry beztrestně takzvané skleníkové plyny? Ty totiž vytvářejí nad zemí poklop, pod nímž se zřetelně zvyšuje teplota a  mění počasí. A opravdu, tání arktických ledovců nabralo v posledních deseti letech na nevídaném tempu. Kéž by se do příští stoleté vody vědci dohodli, ale to by musela přijít skutečně až za sto let.
        Se skleníkovými plny je to jako s kouřením. Všichni vědí, že škodí. Avšak člověk, který se vzdá automobilu, je neskonale vzácnější než kuřák, který se vzdá cigarety. A přece právě automobily se podílejí na skleníkovém efektu dílem nemalým. Kdo by navíc vůbec uvažoval o tom, jak bláznivá je filozofie bohaté konzumní společnosti, ponoukající lidi hodně kupovat, rychle spotřebovat a brzy zahodit? Líbí se nám to, ne že ne. Vždyť s jazykem vyplazeným dobíháme západní společnost bohatější, ve které je tato filozofie dovedena do absurdna. K  čertu s trvale udržitelným rozvojem, říkají profesoři zvláštního ražení, vždyť je to vynález ekoteroristů! Proto více automobilů, více fabrik, více skleníkových plynů, jen když HDP poroste. To je přece smysl života na zemi, nebo ne? Po nás potopa.
        A ona přišla. Možná je v řádu běhu přírodního, a možná že jsme jí už i pomohli. V každém případě je ta nynější dobrou příležitostí zamyslet se, zda s přírodou nenakládáme jako s oslíčkem, který se na člověčí příkaz bude otřásat do nekonečna a vděkem mu budou jen další kopance.
zdroj: Právo, 14.08.2002,autor ©Jiří Hanák

Na úvodní stránku