Škvorecký v blátě Karlína
Žijeme teď ve dvou světech. Ten první je zaplavený, špinavý, páchnoucí, slzavý. Druhý je čistý, svítí v něm světla, teče voda a v hospodách je veselo. Hranice mezi nimi je tenoučká - jedna stanice tramvaje a jsi tam, pár metrů a jsi zpátky. Šla jsem "tam". Bylo třeba vyprázdnit lednici v bytě příbuzné z pražského Karlína. Na "hranici", kterou tvoří zátaras mezi čistým a špinavým světem, sundávám vyleštěné letní botky a obouvám si stařičké holiny. Jdu. Kolem puch, bláto, hromady suti, nábytku, balíků popsaného papíru. Překvapivě tady nikdo nebrečí. Lidi jdou jako stroje - jedním směrem s lopatami, kbelíky, saponáty, druhým směrem s batohy a kufry. Na hromadách odpadů se válí zmáčené knihy, užuž sahám po Prodaných ženách Habsburků. Přece neskončí na skládce! Pak mi to dochází: nedívám se na odpadky, vidím na ulici uložený majetek lidí, jejichž přízemní byt připomíná černou díru. Člověk z čistého světa hned tak (jestli vůbec) neporozumí reáliím světa po povodni.
Vzpomenu si v tu chvíli na jednu Škvoreckého povídku situovanou do válečných let. Také se v ní píše o dvou světech, o absurdních kontrastech mezi nimi. Je obyčejný den, jako každý jiný. Rebeka, židovská dívka, nastupuje do transportu. Proti ní se jako splašená žene Andula Malinová s deštníkem a v ruce drží Kinorevue. Asi běží na rande, pomyslela si Rebeka... Stejný den, stejný rok, stejné městečko, dvě stejné dívky, ale tak propastně rozdílné perspektivy - jedna míří do bijáku, druhá do koncentráku. Proč já?! ptá se Rebeka. Nejsme ve válce. Řada vesnic, domů, bytů ji však připomíná. I osudy lidí jsou a dlouho budou diametrálně odlišné, podobně jako se v jeden moment rozešly osudy dvou Škvoreckého dívek z jedné školy.
Po dvouhodinovém vyklízení ledničky mám všeho po krk. A to byla jedna jediná lednička, v suchém bytě v třetím patře. Pouhých sto dvacet minut "exkurze" v špinavém světě. Vracím se zpátky. Holiny nabalené masou bláta, štiplavé šimrání v krku, od sava mám zničené triko i kalhoty. Znovu míjím lidi s rouškami přes ústa, v zablácených botách, unavené, smutné. Překračuji zátaras, hranici mezi oněmi dvěma světy. Nezouvám se, jdu dál čistými ulicemi pražské Palmovky, potkávám dámy v lodičkách s podpatky, pána v obleku a s doutníkem, míjím výlohu se zlevněnými plavkami, venkovní zahrádka před restaurací je plná. Nejednou si uvědomuji - oni se na mne dívají! Zírají na moje holínky a gumové rukavice, jež jsem zapomněla sundat a vyhodit. Jsem pro ně člověk z "tamtoho" světa.
Vrátila jsem se domů, na bezpečný kopec. Vlezu do vany s horkou vodou. Ta návštěva nebyla marná. Výlet do špinavého světa mi pořádně pročistil hlavu. Že není uvařeno? Nevadí, bude zítra. Že je doma nepořádek? Bože, stovky lidí už nemají ani "doma". Že se zítra musí zase do práce, a navrch děsivě přeplněnou městskou dopravou? Ta nádhera, jít si klidně do práce! Rehabilituji v duchu cestovní kanceláře pořádající výlety do míst po povodni. Turistům z čistého světa možná trochu promíchají žebříček hodnot. Alespoň na čas (dospělý člověk na zázraky ani po katastrofách nevěří). Alespoň po tu dobu, kdy bude třeba lidem z Metel, Zálezlic, Karlína a dalších míst pomáhat ze společné pokladny na úkor běžných požadavků, kterým jsme si zvykli říkat "nárok", "právo", "samozřejmost". Den končí. Ve své knihovně (zase jeden okamžik uvědomění si vlastního štěstí - jiným uplavala) hledám Škvoreckého Hořkej svět. Nemůžu si totiž vzpomenout, jak Rebeka po návratu z té hrůzy koncentráku nakonec dopadla...
zdroj: MF dnes, 23.08.02 autor © Jana Bendová
Na úvodní stránku