Chci mít vždycky pádlo v rukách

        
Nikdy jsem nechtěla být pasivním pasažérem, ale aktérem vlastního života, říká socioložka Jiřina Šiklová

          V dětství mně do památníku někdo napsal: "Vzpomínky jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme být vyhnáni". Hezký citát. Ale vzpomínky také mohou být kruté, pronásledující. A když příliš často vzpomínáme, tak to může ty ostatní, kteří to poslouchají nebo čtou, pořádně otravovat. Z hlediska terapeutického jsou nejcennější první asociace, to, na co si ihned vzpomeneme. Vzpomínky reflektují dobu z jiného, individuálního, třeba i neobvyklého pohledu. Nejsou typické, jen dobu dokreslují.
          Narodila jsem se v roce l935 v Klimentské ulici a dodnes žiji v tomtéž domě i bytě. Tatínek byl oční lékař, sociální demokrat, maminka učitelka, pak v domácnosti. Ordinaci jsme měli spojenou s bytem a za utírání prachu na lahvičkách jsem dostávala pětikorunu. Se zálibou jsem utírala zvláště lahve, na kterých byla červená cedulka s lebkou a napsáno Jed. Protože stále bydlím ve stejném domě, moje osobní historie je tak trochu historií tohoto místa. Když jsem byla malá, hospodyně tady ještě dávaly slunit peřiny do oken. Nejednou něco padalo seshora a maminka se šla se smíchem podívat z okna: "Zase někomu letí peřina!" Až mne jednou strhla zpět. Z okna vyskočil pan Klein. Sebevraždy našich sousedů Židů - byly běžné. Byla druhá republika, čas po Mnichovu. Někdo dal na náš výtah také časovanou bombu. Vybuchla o půlnoci - jako výstraha "židákům". Dodnes máme lehce prohnuté dveře. Náš dům postavila židovská firma Ditrmar - Urbach, a tak se provokace českých fašistů odehrávaly přímo v baráku. Tehdy jsem se dozvěděla, že někdo je Žid, někdo Němec a my jsme Árijci. Bylo to divné. K našim se chodili loučit přátelé s rodinami a já jsem žárlila na židovské děti, protože moji rodiče je tolik líbali a hladili. Jedné holčičce, Editce, dala moje maminka - aniž se mně zeptala - dokonce moje palčáky! Chtěla jsem být také "Židovkou"! Když jsem pak po letech svým dětem navlékala rukavičky stejně spojené tkaničkou, jako byly kdysi ty moje, vždycky jsem si vzpomněla na Editku. Už jsem ji nikdy neviděla.

          Vyklizené byty po Židech obsadili v našem domě rodiny esesáků. Přesto v pátém poschodí přežil tajně celou válku i pan Singer. Ten - stejně jako esesáci nikdy nechodil do krytu, ze kterého je dnes sauna a fitnesscentrum. Jak krásné mírové využití, že? Do toho krytu chodily ovšem rodiny "obyčejných" Němců. Rodiče říkali: "To jsou Němci-sousedé. Vždycky tady žili, to nejsou hitlerovci." Mezi tyto Němce patřila i Fraulukasch. Že Frau je paní, to jsem asi nevěděla. Vyprávěla nám dětem - a asi německy, jak jinak - pohádky, učila mne také plést. V květnu l945 neutekla, a tak pak musela s oholenou hlavou odklízet barikádu před školou na rohu Klimentské. Můj starší bratr Karel se jí nahlas zastal, a tak mojí mamince jiná sousedka za to naplivala na dveře.
          V našem domě zůstal jediný esesák. Opil se a zastřelil. Bylo to naproti, vlezla jsem tam. Ležel v černé uniformě na zemi v hale, pistoli vedle sebe. Jako ve filmu. Ukradla jsem tam stříbrnou a zlatou vodovku, tedy barvičku. Chtěla jsem být krasobruslařkou, obkreslovala jsem si tehdy siluety krasobruslařek z novin a na jejich ozdoby na šatech jsem tu zlatou nutně potřebovala. Dodatečně jsem se z krádeže zpovídala před svatým přijímáním v kostele u Tadeáše. Co si o mně myslel zpovědník, nevím, až dneska si to dovedu trochu představit. Jiných "retribucí" na německém majetku jsem se nedopustila.

          Chodila jsem do gymnázia Charlotty Masarykové v Dušní ulici. V době takzvaného Velkého února jsem byla se školou na horách, vzpomínám si, že kantoři poslouchali rádio a Gottwalda ze Staroměstského. Nám to bylo jedno. Daleko víc mne osobně zajímalo, jak mi spolužačka Friessová vyloží význam jednoho sprostého nápisu na záchodě. Nebyla jsem prostě ve věku, aby mě převratné události mohly oslovit. Ale po stránce politické jsme dospívali dost rychle. Šla jsem se už s věncem poklonit do Černínského paláce k rakvi Jana Masaryka a čekala jsem také několik hodin, abych mohla projít kolem rakve Edvarda Beneše. Asi jsme byli více političtí, než jsou dneska moje vnučky a vnukové. Rodiče mě přitom k politice nevedli. Tatínek jako sociální demokrat neodmítl "sloučení" s KSČ a často si to vyčítal. Stále však chodil do stranického školení a na nočním stolku měl brožurku Jak bojovali a zvítězili dělníci a rolníci v carském Rusku. To taky byla moje první marxistická četba. Tatínek dál ve školení nepostoupil, ale já jsem pochopila, že z "jiskry vzejde plamen". Maminka, spolužačka Milady Horákové, nás oba varovala: "Politika je velká špína." Přesto, nebo právě proto jsem se o politiku vždycky zajímala. První články jsem pod pseudonymem psala už na gymnáziu, které jsem absolvovala na Žižkově. Rodiče mé nejlepší kamarádky Dívecké mně tehdy půjčili text Karla Čapka Proč nejsem komunista a ředitelka gymnázia Sachsová zase A. Kahna Velké spiknutí. To jsem podruhé četla o 30 let později v Ruzyni, kde se ve vězeňské knihovně vyskytovalo v desítkách exemplářů. Poprvé i podruhé mne to poučilo. Ale pokaždé jinak.

          Když se konal proces se Slánským, rodiče mi řekli: "O to se nestarej, to se komunisti věší mezi sebou." Přesto jsem dospěla k závěru, že člověk nemá být pasivní, a vstoupila jsem do KSČ. A když mnozí na podzim l967 vystupovali ze strany na protest proti zákazu Literárních novin a postupu mocných vůči spisovatelům, tak jsem to byla právě já, kdo kolegy přesvědčoval, že "teď tam právě musíte vstoupit", protože jedině uvnitř strany se dá něco změnit. Proto jsem také od 8. března l968 byla předsedkyní jedné ze čtyř stranických organizací na pražské filozofické fakultě, kde jsem tehdy působila jako odborná asistentka. Za stranickou organizaci jsem podepsala Dva tisíce slov, šla na Hrad společně s profesorem Goldstückerem a Karlem Durmanem podpořit Dubčeka, aby nepřijímal ultimátum z Varšavy. A měla jsem také mandát na sjezd Vysokoškolské organizace KSČ na září l968. Ten se ale již kvůli sovětským tankům nekonal. Když Dubčeka vystřídal Husák, z KSČ jsem sama vystoupila. A řekla si, že teď již může být člověk jedině a jedině proti. Kdysi jsem jezdila na kajaku. Vím tedy, že když máte projet šlajsnou, musíte mít větší rychlost než voda. Musíte najet špičkou do středu vlny pod jezem. Když se necháte jenom nést, voda vás hodí stranou, do "zabaláku". Nikdy jsem nechtěla být pasivním pasažérem či obětí, ale aktérem vlastního života… Proto jsem z KSČ vystoupila a aktivně se v sedmdesátých a osmdesátých letech podílela na protikomunistickém odporu.Vždycky jsem měla nízký krevní tlak, hodně štěstí a dost drzosti, a tak jsem mohla v době "normalizace" dělat spojku či spíše pošťačku mezi exilem a československou opozicí. Nebyla jsem sama. Když však jednou (až po deseti letech, břídilové!) chytili kamion, který sem tajně jezdil s knihami a odvážel zpět zase rukopisy a články do zahraničí, Rudé právo to nazvalo špionáží a podvracením republiky (paragraf 98 a, b). A tak jsem se dostala do vězení. Proces se jmenoval "Šiklová a společníci", rok jsme byli ve vazbě, ale protože o nás lidé v exilu a za pomoci politiků (Bruno Kreiski, Mitterrand, Thatcherová, Reagan) tak moc psali, nakonec nás bez soudu propustili.

        Mezi tím vším jsem se vdala, měla dvě děti, rozvedla se, našla si výborného partnera, stala se babičkou šesti vnoučat, vystřídala řadu zaměstnání manuálních i intelektuálních a v roce l990 jsem se zase vrátila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde přednáším dodnes. Když pominu zážitky s dětmi a s přáteli, nejšťastnější jsem se cítila snad v noci z 8. na 9. prosince l989. Tehdy jsem jela - poprvé oficiálně pro knihy do Dokumentačního střediska československé nezávislé kultury v Scheinfeldu. Na zámku Schwarzenberg shromáždil historik Vilém Prečan za pomoci dalších exulantů všechno, co vzniklo za dvacet let v neoficiální československé kultuře. Vidět to pohromadě, srovnané v policích a s tituly, byl impozantní zážitek. Uvědomila jsem si, že mám na tom také svůj podíl. Nové knížky jsme i tu noc dovezli na české hranice, přátelé-emigranti zůstali na německé straně, bylo jen pár dní po listopadových událostech... A tak jsem sama šla pak pěšky územím nikoho, ve tmě, v průseku mezi ostnatými dráty k Rozvadovu. Desítky pohraničníků mě sledovaly. Na tohle ještě nebyli zvyklí. Uvědomovala jsem si, že některému z nich může cvaknout nejen v hlavě, ale i spoušť. Byla by škoda právě teď zemřít, říkala jsem si a přitom jsem věděla, že těch dvacet let nebylo zbytečných. Nepromarnila jsem je.

         Do politiky jsem po roce l989 nešla, ale to neznamená, že jsem už pasivní. Politiku dělám jako občanka, v nevládním sektoru. Založila jsem a deset let vedla katedru sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dnes je tento obor akreditován na pěti univerzitách v republice. Založila jsem Gender Studies Centrum - knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané.
          Domnívám se, že jsme standardní demokratickou zemí, se všemi klady i zápory tohoto systému. A jen nadávat? To lidi odzbrojuje. Opomíjený filozof Emanuel Rádl psal o tom, že události jsou dotvářeny i smyslem, kterým jim přisoudíme a dáme. Já se snažím toto plnit. Chtěla bych se proto ještě pokusit ovlivnit či podílet se na systematickém vytváření subkultury starých lidí a především starých žen. Chtěla bych, aby se lidé naučili přijímat stáří jako zajímavou fázi života. A hlavně aby pochopili, že věci sice budou jiné, ale kontinuita trvá a jinakost je hodnota. Jde o to, abychom se nevezli jen časem, ale i v tomto věku svůj život ovlivňovali, necítili se jako chudinky. Ten "zabalák" v podobě smrti stejně přijde. Ale já bych i v tomto případě měla docela ráda pádlo v rukách. A udržela si v předstihu rychlost.
Zdroj: MF Dnes, září 2004, socioložka Jiřina Šiklová

Na úvodní stránku