O umění užívat si života
Onehdy mi přišlo na mysl, jestli si vlastně umím užívat života. Lidé tohle umění u druhých obdivují, anebo závidí. Když v duchu probírám všechny užívače, co znám, uvědomuju si, že ti si takovéhle otázky nekladou. Přitakají životu a berou věci tak, jak přicházejí. Užívání života je úzce spjaté s těšením. Kdo se na něco těší, tak si buď užije toho, na co se těší, nebo, je-li zákonitě zklamán, užil už dostatečně samotného těšení. Vzpomínám, jak jsem v mládí jezdil za rodiči z Prahy do Hronova. Povídání o mém filmařském životě bylo pro rodiče velkým svátkem. Máma u plotny dychtivě hltala každé slovo. Když potřebovala pro něco odskočit, naléhavě žádala, abych nic nevyprávěl, na ni počkal, že si to chce taky užít. Radost ze sounáležitosti je asi radostí z největších. Když člověk něco dělá rád, tak si života užívá. Kolik lidí je šťastných u své milované práce, kolika z nich ale život pohasíná u mytí nádobí, žehlení košil, při návštěvě tchyně nebo malování kuchyně. Jaká radost potkat ty, kteří co dělají, dělají rádi a s chutí. Jaká rozkoš v překonání sebe sama, jak sladké je vítězství nad leností! Zdálo by se, že k užívání musí mít člověk podmínky. Kolikrát se mi potvrdilo, že ti, co je měli ideální, si života neužívali a naopak ti životem pronásledovaní se z něj těšili. Někdy dokonce jakoby ani nezáleželo na podmínce základní, na zdraví. Jedna mladá žena, nemocná rakovinou, mi do kamery řekla, že si nikdy před nemocí života neužívala tak jako teď. Nikdy předtím neuměla tou měrou ocenit, že má hodného muže a zdravé děti. A mě jen hanba fackovala, že jako úplně zdravý to zdaleka tak neumím. Schopnost užívat si života nám už asi nadělily sudičky. A v podmínkách, do kterých jsme se narodili a v kterých nám je dáno žít, si buď života užíváme, nebo nad ním bědujeme, ať jsme bohatí či chudí, slavní nebo obyčejní, ať je u vesla pravice či levice, máme-li za humny moře či hory. To všechno hraje asi jen malou roli. Vždycky se mi zdálo, že nejspokojenějšími a nejsvobodnějšími užívači nebyli ti, co se při valení své kuličky nevážou a odvážou, ale činorodí majitelé myšlenek, nápadů, koníčků a kamarádů. Protože už slovy klasika "jenom ten je vpravdě šťasten, kdo života užívá". V Prodané nevěstě to chlapi přesvědčivě a unisono tvrdí se sklenicí zlatého moku v ruce. Věřím, že ten není podmínkou. Na sucho to jde taky, ale víc to bolí.
Mladá fronta DNES, 09.12.2000,Autor: Jan Špáta- dokumentarista
Na úvodní stránku