Vždyť žebrat
je tak... těžké
Žebráci. Není jich mnoho, jsou však nepříjemní. Zanedbaní, špinaví, často páchnou. Ani nemusí obtěžovat, stačí ta jejich napřažená ruka. Člověk hned cítí takovou zvláštní pachuť. Směs soucitu a opovržení. Taky pocit, že takhle bídně nemůže normální člověk dopadnout. Než tohle, tak radši…
Honem kolem nich přejít, a pokud možno na ně nekoukat, co kdyby byl náhodou v těch jejich očích nefalšovaný smutek a beznaděj. To aby si pak jeden vyčítal, že nepomohl. O pár drobných se přece nechudne. Jenže - měl ten chlap ruce a nohy? Měl! Tak ať jde makat. Stejně to propije. A že tamten nohu nemá? Možná nemá, možná má, třeba na ní sedí šikovně, že jen vypadá jak válečný vysloužilec. Klame tělem, ani šesťák!
Tváří v tvář skutečnému invalidovi, který prodává své zmrzačené končetiny, se jako by nechce věřit. Máme přeci nějaký sociální systém. Invalidní důchody a průkazky ZTP a ZTPP. Stát přeci žádného invalidu nenechá na holičkách, nač jiného už bychom snad proboha platili daně. Jestli to náhodou není tak, že ten chlap hraje na náš soucit a chce si svým neštěstím něco přivydělat. Jistě večer končí v hospodě. Paralympici taky nežebrají. Ti makají, těm se sluší poklepat na rameno. Ale tomuhle? Ani šesťák.
Stačí se koukat na opačnou stranu a v klidu jít dál. A
najednou cink. Kdosi se slitoval. Hlava se otáčí - kdo to byl?
No jo, cizinci, ti sednou na lep každému, ti nevědí, že ten
žebrák za chvíli vstane, sebere berle a svižně odkráčí. A
taky, co by cizinci nedali, když je pro ně desetikoruna nula
nula nic. Nechápou, jak to u nás chodí.
A možná, že chápou. Jak to chodí u nás i jinde. Že žebrota je způsob, jak si nanejvýš ponižujícím, ale stále ještě počestným způsobem vydělat trochu peněz. Že žebrák je ubožák, nikoli však zloděj. Lhostejno, zda svou bídu jen předstírá, nebo jsou jeho oči opravdu odrazem lidského neštěstí.
Pane, neměl byste, nemohl byste… šeptá starší pán před kostelem. Ani ruku nenapřáhne, ani nedopoví. Stydí se prosit o almužnu. Dát? Nedat? Nevypadá jako podvodník, tomuhle možná… Jenže v tuhle chvíli není na úvahy čas. Dva tři kroky a ten, který slušně žádal o pár drobných, je pryč, už je minulostí.
Není. Každého zvlášť lze ignorovat, ponechat ho jeho hanbě. Ani šesťák, stejně by ho utratil za rum, nám taky nikdo nic zadarmo nedá.
Vyřešeno, tedy skoro. Zbývá otázka, jestli rum náhodou není to poslední a jediné, co tomu nebožákovi ještě dává sílu žít. Kdo ví. Něco v nás ti žebráci zanechávají. Otázky bez odpovědí.
zdroj: Mladá fronta DNES ,10.7.2001, autor: Jan Jelínek
Na úvodní stránku