V říjnu 1996 ke mně přišla 20 letá vysokoškolačka s ekzemem, který byl zejména v obličeji a na rukou. Pozoruhodné bylo to, že ji přivedla její teta, jakoby byla malé dítě. Ekzem má od dětství, v létě se lepší, v zimě , před menses a ve stresu se vždy zhoršuje. Jakmile dojde k situaci, kterou hodnotí "Tohle jsem neudělala dobře, to jsem mohla udělat lépe", tak následuje zhoršení ekzemu. "Jsem velký kritik sama sebe a počítám s tím zhoršením". Ve škole byla vždy jedna z nejlepších, maturovala se samými jedničkami. "Nejde o to mít jedničky, ale udělat vše co nejlépe. Když to neudělám, mám pak výčitky". Ostatním připadá "dokonalá", nebýt toho ekzemu. Byla spolužákům "vzorem". "Vím, že když budu milá, každý mě bude mít rád". Každý si myslí, že je silná osobnost. Všichni jí říkají, jak je intelektuální , moudrá a vznešená. Před rokem se s ní rozešel kluk, říkal, že si ji nezaslouží, "že jí není hoden". Její sexualita není prakticky žádná, je dosud ve 20 letech pannou. Nyní má další známost, vyznává jí lásku, ona ho má jako přítele, neboť nechce být sama. On chce slyšet, že ho miluje, ona mu to neříká, za to se ale obviňuje a zároveň se obává, když se s ním rozejde, že mu tím ublíží.
O svém dětství nikdy s nikým nemluvila, poprvé až se mnou. Máma se o ni nemohla
starat a tak vyrůstala u babičky, žije u tety
"ale máma je máma". "Já mám dilema, kdo je vlastně máma?"
O otci nikdy nemluvila, jen to , že není vysokoškolák, je bohém a
nedisciplinovaný.
Kázání od tet "mně zničilo sebevědomí až na zem"."..Jseš hloupá"....
" Budeš popelář...".
" Ony musí mít vždy pravdu,jednají se mnou jako s dítětem".
Teta často vyhrožuje sebevraždou, když není spokojena s jejím chováním.
"Snažím se neprojevovat, aby se nerozčilovala, abych jí neublížila".
.... "Já nesu tu zodpovědnost"....
Má dilema, neví, na koho se obracet. Tetě se
nesvěřuje a mámě také ne ."Ona (říká ona a myslí tím matku)
je nad věcí a mnou by opovrhovala". Bála se máminy kritiky -
ta by jí řekla:
" rozhodni si to sama". Mívá pocity sebelítosti, až jí
vytrysknou slzy...."Jaký já jsem chudák".... Když se pohádá
s tetou,
tak jí teta řekne : "Jen breč,ať to všichni vidí".
"Ona ve mně vidí potvoru, co brečí a říká mi, že jsem sobecká".
"Nevím, co je správné "..... " Nemohu jí nic říci, aby to neskončilo
záchvatem.
Já jí něco řeknu, ona se urazí a já pak cítím vinu".
Prázdniny tráví s tetou a babičkou
- jakoby byla" v domově důchodců". Její pocity jsou : "...
Obětovala jsem
prázdniny.... ale potřebují mne tam....ta opičí láska mně ničí....".
Napadají ji nepatřičné myšlenky: co by bylo, kdyby teta umřela- na jedné
straně ji
miluje a na druhé straně ji nenávidí. "Nevím, jestli Vám vlastně
říkám pravdu."
"Připadám si rozpolcená, někdy jako mučedník, jindy jako mrcha".
"Obětuji se a zároveň si packám život, na druhé straně pomůžu jiným lidem
a na mně zas tak moc nezáleží". Nedokáže dát najevo spontánní radost,
je hodně
pesimistická. Občas je veselá, září vtipem, ale: "Nevím, když se bavím,
jestli je to doopravdy nebo to hraji".
"Chci se lidem zalíbit, vypadám hodná a milá,ale cítím se osamělá.
Nechci už dělat samaritánku."
Do svých 18 ti let si přála být "malá", bála se budoucnosti, bála se
smrti, často
na smrt již jako malá myslela při usínání: "Co se stane, když tu rodiče
nebudou a nestačím jim říci, že je mám ráda. "
Byla a je introvert, je hodně uzavřená. Někdy si představuje, jaké by
to bylo, kdyby
byla hrdinkou v tragické události-sebevražda -aby si ty ženy uvědomily,
o koho přišly.
"Dokážu pochopit sebevraha."
Má sny, "jakoby v nich umřela": cítí dřeva, co ji zasypávají a pak vidí
poušť a zapadající slunce.
Neví, co je správné.
Ta škola pro ni asi taky neni to nejlepší. Miluje hudbu- je v ní harmonie, krása,
nadčasovost.Hraje na piano, to se jí zlepší nálada,
chtěla by zpívat v Národním divadle..
"Ale co byste si o mně
myslel?" Opakovaně během vyšetření něco prohlásí a pak se mne zeptá na můj názor o ní,
jestli se mi to na ní jeví ošklivé nebo nehezké.
"Já byla ta hodná, co se
každému zavděčila a všechny
stejně odměnila". "Ten zmatek ve mně- jakmile se
projevím, bojím se, že jim pak ublížím".
S nemocnou se loučím a dávám si, jako většinou při
hledání konstitučního léku při chronickém případu, čas několika dnů na
rozmyšlenou.
Vždy si zapíšu, jaký dojem ve mně pacient vyvolá, jaká z něj vyzařuje energie a
jaký lék mne napadá.
Později pak repertorisuji a za pomoci Materia Medica vyberu lék.
Tato nemocná je vážná, uzavřená, pesimistická, smutná,
málokdy se raduje,
pro povrchního pozorovatele
je dokonalá. Cítí se rozpolcená. Nechce zranit,
"nechce mít nikoho na svědomí",
podřizuje se. Pořád se obviňuje.
Je kritická k ostatním a též k sobě s velkým pocitem zodpovědnosti
a povinnosti. Nemá odvahu něco radikálně měnit, nechce řešit situaci ani doma, ani se svým přítelem,
ani ohledně volby zaměstnání. Neví, podle jakých měřítek by se měla rozhodovat, nemá se ani s kým
poradit, o někoho se opřít. Nemocná je svým způsobem
" krásná ", ani si
její ekzem neuvědomuji. V jejím případě je několik klíčových bodů,
které se stále během pohovoru opakovaly:
"Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat".   Fritz PearlsPři kontrole v r. 1998 po dvou letech je ještě fysicky krásnější, nosí veselejší barvy, vlasy se jí začaly vlnit, acne je minimální a ekzem žádný, má vážnou známost. Zvažuje, zda se odstěhuje od tety. A hlavně : cítí se šťastná. Lék nepotřebuje. Loučíme se s tím, že bude-li důvod, tak se ozve. V dalších letech posílá k homeopatickým vyšetřením své známé s ekzemy