Kdo ví!
Člověk, který myslí, že je přesvědčen, že jeho smrtí končí navěky také jeho vědomí osobní a jeho paměť, má v nejtajnějším zákoutí své duše, snad aniž o tom ví, stín, neurčitý stín, stín stínu nejistoty; a zatímco praví: "Hej, užívejme tohoto prchavého života, když jiného není!", ticho onoho zákoutí mu praví: "Kdo ví!..." Myslí snad, že to neslyší, ale slyší dobře. A stejně v hloubi duše věřícího, který si uchovává víru v život budoucí, je tlumený hlas, hlas nejistoty, který mu v nitru našeptává: "Kdo ví!..." Tyto hlasy jsou možná jen jako bzukot hmyzu, když vichr burácí v lese; nevšímáme si toho bzukotu a přece nám vniká v sluch zároveň s hukotem bouře. Jak bychom mohli žíti, kdyby tomu tak nebylo, kdyby nebylo této nejistoty?
citace z Tragického pocitu života od Miguela de Unamuna: (Přeložil Jaroslav Zaorálek, Praha 1927.)
Žil kdysi jeden proslulý učitel a ten svým žákům na otázky o smyslu života odpovídal vždy stejně: "Kdo ví."
Ta stále stejná odpověď v mnoha žácích vzbuzovala pochybnosti, zlost, nebo dokonce nedůvěru. Když jednou zase skupina žáků svého učitele pomlouvala a kritizovala, šel kolem jiný z učitelů, kterého si všichni vážili pro jeho moudrost, a když viděl jejich rozrušení, zeptal se, co se děje. Všechno mu tedy pověděli.
Moudrý muž je pozorně vyslechl a pak jim řekl:
"Když ten, koho tak kritizujete, říká ,kdo ví', dá se to chápat buď jako ,nevím', nebo ,to neví nikdo', nebo ,někdo ví, někdo ne', anebo ,vy to nevíte', nebo ,je nemožné to vědět', nebo ,není vhodné vědět, zda se ví, či neví', anebo ,to vědí jen osvícení'... Touto záměrně nejednoznačnou odpovědí se váš učitel snaží vyprovokovat vás, abyste používali svůj vlastní rozum. Dělá to pro vaše dobro, abyste vyspěli. Vy ho však místo toho svými bezectnými jazyky jen pomlouváte."
z obálky knihy Himalajské příběhy, autor Ramiro Calle
Na úvodní stránku