Nevaž se, odvaž se.
Vyrazil jsem na
houby. Spěchám na tramvaj. Na hlavu mně něco padlo- zatracení holubi, pomyslím si. Ale nebylo to, co jsem si myslel. Byl to vajgl, který jakýsi bohorovný kuřák cvrnkl z některého vyššího patra. Určitě se kochal letem této maličké jiskry. Vyhýbám se finálnímu produktu psího trávení, mám na ně smůlu. Vtom se neslyšně zezadu přiřítil a těsně kolem mne projel cyklista. Tihle nečekaně zezadu vynořivší se cyklisti na místě, kde je nečekáte, mne vždy vylekají.
V narvané tramvaji se otáčel mladík s velkým
batohem na zádech a dost tím obtěžoval lidi kolem sebe. Evidentně mu to nevadilo. Byl v pohodě. Myslím si, že to nebylo úmyslné, spíše si to neuvědomoval. V pohodě evidentně nebyla ale starší
paní, která se vehementně a až nenávistně dožadovala místa a donutila vstát mladou hezkou slečnu, která měla ruku v sádře. Ta ani neprotestovala, asi si vážila stáří. Teprve vstoje se ukázalo, že má sádru i na noze a vystouplé bříško svědčilo i pro pokročilý stupeň těhotenství. Stará paní se ani neomluvila. Všiml jsem si, že počet sedících mužů a žen byl v rovnováze. Asi si mnozí muži špatně vykládají tu rovnoprávnost. Vybavil se mi C.Zuckmayer:
"Slušnost je chvályhodná vlastnost, která nás nic
nestojí.... nanejvýš někdy místo k sezení v přeplněné
tramvaji". A taky jsem si vzpomněl na vtip. Stojící žena říká pohodlně usazenému pánovi, že gentlemani už vymřeli. Ten jí odpoví, že gentlemani nevymřeli, ale nejsou volná místa. Vybavilo se mi, jak po sametové revoluci byli na sebe lidé v tramvajích milí.
Zepředu jsem zaslechl
Beethovenovu
Devátou symfonii, za chvíli zazněla Smetanova Vltava, tentokrát zezadu. Mobily často zvoní i mým pacientům v ordinaci, přestože při vstupu na kliniku je výzva k jejich vypnutí s upozorněním na to, že to ruší činnost některých lékařských přístrojů.
Nejde ani o to, jestli to vadí nebo nevadí mně , ale spíše o to, jestli se tím porušují nějaká stanovená etická či jiná pravidla. A při vyšetření nemocného má být klid.
Ve vlaku jsem si přečetl noviny-
dozvídám se, jak vůz předsedy Poslanecké sněmovny způsobil havárii, když jel
na volební mítink se zapnutým majákem, který mu měl zajistit volný průjezd. Vůz předjížděl velkou rychlostí
kolonu vozidel. Řidiče protijedoucího auta odvezli do nemocnice a předseda prostě přesedl do jiného auta a odfrčel dále -voliči nemohou čekat. Zvažuji, proč jel tak rychle, jakoby spěchal k porodu nebo šlo o
život.
Mám pocit, že zatím u nás platí to, že vždy ti, co nedodržují respektovaná pravidla, dopadnou nakonec lépe. Ať jedou nepřiměřeně rychle, opilí či jinak porušují předpisy- nakonec z toho vyváznou, protože buď mají hodně peněz a podplatí, nebo mají známosti, nebo třeba to odůvodní státním zájmem či poslaneckou imunitou. A rozhodně se jim jejich vůz méně zdeformuje a tím je i ochrání zdravotně- mají vždy totiž lepší auto. Nevím, jak proti tomu účinně bojovat. Eticky s nimi obecně nesouhlasím, nechci být jako oni a tak to mohu jen konstatovat a napadat slovně. Je třeba vytvářet atmosféru, kdy toto jednání bude hodno morálního odsouzení a opovržení a společnost jej nepřijme. A taky je třeba to , aby vzniklo obecné vědomí strachu z nějakého špatného jednání. Souhlasím se slovy J.Wericha:
"Slušnej člověk se musí občas bát. To by se moh dostat do
maléru. Strach, to je jako cit v prstech. Nemáš cit, šáhneš do ohně, a
uhoří ti ruka, jen to fikne". A tak věřím, že se stane normou, že např. policista nevezme úplatek nebo že poslanci nebudou nad provinilci držet ochrannou ruku.
Vybavil se mi i televizní šot z léta, kdy při automobilovém závodě v jakési formuli závodní auto nezvládlo zatáčku a vletělo do diváků. Několik jich bylo zraněno, jeden z nich s těžkým postižením páteře. Zarážející bylo, že řidič nejenže nevystoupil, aby posoudil, zda někomu ublížil, ale po nastartování pokračoval v závodě, jakoby to bylo naprosto běžné, nabourat se do lidí. Prostě vůbec nic se nestalo. A diváci mu dokonce pomáhali auto roztlačovat. Bylo to totálně předvedené: "Nevaž se a odvaž se". Automobilová soutěž byla pro řidiče to nejdůležitější a úspěch v ní ta priorita, před kterou vše ostatní hasne. Později se obhajoval, že to byla špatně zajištěné od pořadatelů. To je sice možné, ale lidské selhání a bezcitnost jeho i diváků mne tehdy ohromily. Neškodilo by jim uvědomit si, co napsal A.Schweitzer, totiž že: "Úcta k životu, kterou projevuji vůči své vlastní existenci, a úcta k životu, s níž se oddaně obracím k jiné existující bytosti, se navzájem prolínají."
Čtu si dále.
Arnold Schwarzenegger, symbol akčních filmů s násilím (ve filmu Predátor na plátně "zabil"
47 lidí) prohlašuje: "Zmírněte násilí a vulgarity ve
filmech". Aha, uvědomím si důvod, za dva roky chce totiž tento významný
stoupenec republikánů kandidovat na guvernéra Kalifornie. Je mu jasné, že k motýlku se krev a mrtvoly nehodí. Vždyť účel světí prostředky.
Konečně jsem v lese.
Na kraji cesty je zaparkované auto a mezi smrky stojí druhé. Jedno z nich je dokonce z autoškoly. Zákaz vjezdu byl o 3 km níže. Jsou to motorizovaní houbaři. V televizních zprávách
v létě ukazovali, jak na jedné lesní cestě byly důmyslně nastražené upravené
bodce, které mohli propíchnout cokoliv. Tehdy mluvili, že to udělali vandalové, já jen přemýšlím, zda to neudělali lidé, kterým již přetekla číše trpělivosti a tolerance a na poškození pneumatiky se jim to jevilo jako to nejlepší.
Nořím se hlouběji mezi stromy, kam ještě "civilizace" úplně nepronikla . Nacházím první houby. Po hodince si sednu na pařez a
chvíli přemýšlím nad tím, co spojuje všechny ty lidi, které jsem potkal a o kterých
jsem četl? Je to jen neslušnost a hulváctví? Slušnost a morálka se předává z
generaci na generaci. Ale jak má mladé generaci být rodič vzorem, když
ve společnosti mluví o lásce a porozumění, objímá stromy a doma pak
prohlašuje, že je třeba starat se jen o sebe a kouká jen, jak se na tom druhém obohatit? Tito lidé se často řídí heslem "Po nás potopa" nebo výrokem
Ludvíka XIV (=Král slunce):"STÁT JSEM JÁ". Často je těmito lidmi slušnost považována
za slabost. U mnohých ale nejde jen o neslušné či sobecké
chování, ale i o ignorantství, povýšenost a někdy i zpupnost. Miroslav Holub napsal
úvahu o zpupné debilitě. V ní píše:
Rozdíl mezi zpupnou debilitou a debilitou prostou je
nasnadě. Druhá je překročením tzv. normality z nedopatření nebo
nedostatečnosti orientace ve světě, resp. v tomto světě. Zpupná
debilita je překračování mezí jako program, jako projev osobní
nadřazenosti a přestřelené orientace ve světě....Debilita v
psychologickém smyslu slova existuje bez zpupnosti. Zpupnost v
sociologickém smyslu slova pak neexistuje bez debility.
Mnoho lidí nesnáší zákazy, příkazy a omezení.
Jsou rádi svobodní, vychutnávají život a vyhovuje jim slogan typu "Buď svůj a užij si!" Ono je to hezké být svůj, ale člověk žije mezi lidmi a musí volit kompromis, kdy to MÉ ještě neomezuje ty DRUHÉ. Jenže řada žije tak, že na ostatní se neohlíží a řídí se heslem : Co není povinné, to nemusím. Co není trestné, to mohu. A budu dělat jen to, co je pro mně prospěšné. A taky budu dělat to, co chci. Chci, abych byl já spokojený. Odhodím vajgl na ulici, vždyť nevidím žádný koš a ve městě stejně žádná příroda není. Že to vadí jiným? Asi jsou moc moralističtí. Že nutím zaměstnance své firmy k podpisu nevýhodné pracovní smlouvy? Ať jsou rádi, že mají vůbec práci, nezaměstnanost je vysoká a když se jim to nelíbí, ať jdou. Že kouřím a škodí to zdraví? No a co má být. Je to můj život. Omezím to, až budu mít potřebu a bude se mi chtít. Že to trápí mé rodiče a mají obavy? Ale jejich obavy jsou jako vždycky přehnané a vždyť už jsem plnoletý a můžu si dělat, co chci. Mám jít zítra volit? Ale vždyť stejně nic nezměním a nechce se mi tam jít.
Když už jsem u těch voleb, které právě proběhly, musím zde zmínit názor
Roberta Fulghuma: "Vždycky zatínám pěsti, když někoho slyším říkat, že ani nepůjde volit, protože je to stejně jedno. Na nárazníku jednoho starého buicku jsem viděl nálepku: «Kdyby volby opravdu něco změnily, byly by ilegální.» Měl jsem velkou chuť do něj zezadu nabourat. Ten řidič se na dějiny dívá velice povrchně, nechápe, že nikdo nemá právo vozit se autobusem, pokud nepřispěl na náklady té jízdy....Naším morálním závazkem je zúčastnit se práce společnosti. Jestliže z hrnce ujídáte, musíte do něj také něco dávat. Dokonce i ten, kdo nemá peníze, může aspoň zpívat, aby řidič toho autobusu neusínal a neztrácel naději.......V pekle prý budou nejžhavější místa vyhrazena těm, kteří jsou v okamžicích nějaké morální krize neutrální. A já tvrdím, že morální krize je vlastně neustále. Vědět, rozumět a být nestačí. Je třeba konat. Získat svět a nic mu nevrátit, znamená ztratit duši".
Je toho třeba hodně v nás změnit. Vychovávat sebe i jiné. Ale není třeba se zaměřovat hned na
největší a nejvzdálenější velké cíle. Stačí začít u sebe, u svého mobilu, u svého psa, se
svou cigaretou, se svým autem. Je třeba začít od maličkostí. J.Procházka řekl:
"Morálka začíná od maličkostí a od každého z nás, je prostým
součtem milionů životních postojů".
Svoboda jedněch
končí tam, kde začíná svoboda druhého. A demokracie není anarchie.
"Demokracie, není-li kázní, se zbortí a rozplyne. Svoboda
mezi lidmi není k tomu, aby atomizovala, nýbrž spojovala", napsal J. Čapek.
Rostly, ty houby.
A byly nádherné, některé byly ale po rozříznutí uvnitř hodně červivé.
Přál bych si, aby vyrostly i naše děti tak, abychom mohli říci, že jsou nádherné a aby v nich a jejich dětech bylo té zkaženosti uvnitř co nejméně.
MUDr. Miroslav Ilgner, http://homeopatie.biz
Na úvodní stránku