Mozek nám brání hubnout


         Ztratit pár kil váhy je mnohem těžší než pár kil nabrat. Mozek se usilovně brání, když se člověk rozhodne držet dietu, ale když tělo dostává slušný přísun kalorií, libuje si. "Proto je tak strašně těžké zhubnout. Mozek nám v tom vlastně zabraňuje," říká světově uznávaný obezitolog profesor Philip James, který je předsedou International Obesity Task Force.

Proč tak mozek funguje?
         Je to založeno na otázce přežití. Podívejme se například na indickou populaci, která se přesunula z Asie do Severní Ameriky a pak i do Latinské Ameriky. Kdekoli žijí, jsou velice náchylní k obezitě a tím i  cukrovce. Důvodem je to, že vždycky museli přežít jen na malém množství jídla. Mozek se vyvinul tak, aby nás uchránil před smrtí hladem, který nás od nepaměti ohrožoval. A tak jakmile se pustíme do tučného jídla a trochu ztěžkneme, mozek se zaraduje. Naopak ve chvíli, kdy začneme hubnout, může se najednou zbláznit a říká nám: Honem jez. Zkusil jsem svým mladým a silným studentům nasadit dietu. Za chvíli nemluvili o ničem jiném než o jídle a o hladu, v noci se jim zdálo o  mísách plných různých lahůdek. Přitom nijak zvlášť hladem netrpěli.

Proč přibývá tolik obézních lidí i v zemích, kde ještě v nedávné minulosti spíš trpěli podvýživou?
         Jakmile se v Africe vyřeší problém hladu, začnou lidé, zejména ženy, neuvěřitelně tloustnout. Lze najít genetické dispozice. Jak jsem už říkal, jsou to lidé, kteří dokázali přežít jen s malým množstvím jídla. Jakmile dostanou mnohem více jídla, nadváha u nich exploduje. Obsah tuku v africké stravě se stále zvyšuje, zejména množství rostlinných olejů. Na druhé straně nemají práci, žijí ve městech a  snaží se vydělat peníze tím, že sedí u silnice a něco prodávají. Nemají fyzickou zátěž a zároveň jsou utvrzováni v tom, že mají jíst vydatně. A přibírají.

Proč podle vás lékaři, a tedy i společnost dlouho nebrali obezitu jako závažné onemocnění?
         Protože jsme si vždycky mysleli, že obezita je problém jedince, který se nedokáže kontrolovat. Také jsme mysleli, že tito lidé jsou mentálně abnormální. Ale studie dokazují, že to tak není. Byli jsme vychováni s  předsudky vůči obezitě a i lékaři mají o ní často nesprávné představy. My teď vidíme, že obezita ovlivňuje obrovské množství lidí, ale nemůžeme vinit jen je, že jsou obézní.

Jak jim lze pomoci?
         Budeme muset změnit způsob, jakým zdravotní systém na obezitu pohlíží. Nevím, jestli u vás máte skupiny obézních lidí, kteří se sdružují, ale právě oni by se měli dát dohromady a lobbovat v parlamentu a říkat poslancům, že je čas, aby byla obezita brána vážně. Máme zkušenosti, že to tak skutečně funguje. Poslanci mohou požádat experty, aby vytvořili nová speciální pravidla, která řeknou lékařům, jak by se měli chovat a jak léčit obezitu.

Copak lékaři ani příslušné úřady neberou vážně vaše varování, že pokud se nezačne s léčbou obezity, narůstají náklady stejně, a to za léčbu nemocí spojených s obezitou, cukrovky, srdečních potíží?
         Problém byl, že většina odborníků, kteří jsou odpovědní za epidemiologické analýzy, se nikdy obezitou příliš nezabývala. Proto jsme ani nemohli černobíle ukázat skutečné náklady, které obezita stojí. Až poslední dva roky se to trochu mění. Myslíme, že okolo sedmi procent všech nákladů na zdraví je spojeno s obezitou, a to počítáme jen přímé náklady za léčbu lidí v nemocnicích. Pokud připočtete lidi, kteří nejsou schopni chodit do práce kvůli artróze, a jsou tedy v  invalidním důchodu, pak se dostaneme na mnohem vyšší číslo, než je sedm procent. Náklady spojené s obezitou jsou ještě vyšší než náklady, které s sebou nese kouření.
         Česká republika patří k zemím s největším množstvím obézních lidí v  Evropě, figuruje na třetím až čtvrtém místě. Také v Británii počet obézních stoupá.

Jaká je situace jinde v Evropě?
        Například v  Holandsku, Norsku a Finsku tolik obézních nepřibývá. Lidé vylepšují stravovací návyky a třeba v Holandsku jsou zvyklí všude jezdit na kole. I lidé v důchodu absolvují šedesát procent všech cest do pěti kilometrů na kole. V Norsku se snaží přesvědčovat populaci, že je normální každý víkend sportovat, chodit na procházky, lyžovat. Úplně jinak je to v Británii, kde nejchudší lidé mají největší potíže. Nemají peníze, aby chodili do nejlepších obchodů, kde si mohou koupit nejkvalitnější jídlo, a nemají peníze, aby mohli chodit do sportovních areálů a fitnesscenter.
         V Česku je velký rozdíl mezi mladou a starší generací a mezi lidmi, kteří žijí na venkově a ve městech. Mladší generace jí o něco lépe, více zeleniny, než starší, která je zvyklá na tučná jídla. Na druhou stranu děti se pohybují stále méně, hrají doma počítačové hry nebo se dívají na televizi. Jedna americká studie ukázala, že pokud se děti dívají na televizi anebo hrají hry na počítači jen hodinu denně, pak dělají i jiné věci a  netloustnou. Přitom nejsou nuceny k věcem, do kterých se jim nechce, ať co se pohybu či jídla týče. Ale musí být soustavně poučovány, co to znamená takzvané inteligentní sledování televize a inteligentní hraní s počítačem. Jinak stráví hodiny před televizní obrazovkou. Ve Skandinávii raději zakázali reklamu v době, kdy se vysílají dětské pořady, a EU uvažuje o podobném kroku. Většina reklam je zaměřena na jídlo, které by děti neměly vůbec jíst.

Ani ne tak starší generace, ale děti jsou tedy nejohroženější skupinou?
         Šetření International Obesity Task Force ukázala, že dětská obezita jde nahoru velice rychle. Víme také, že pokud je dítě obézní ve věku pěti či šesti let, je velice pravděpodobné, že i v dospělosti bude trpět obezitou. Tím se významně zvyšuje ohrožení cukrovkou, asi tak stokrát. Pokud tedy rodiče dopustí, že z jejich dítěte vyroste tlustý člověk, značně ohrožují jeho zdraví. A proto školní lékaři dostali instrukce, aby včas identifikovali, kdy má dítě náběh na trvalou obezitu. Například v Singapuru pro to existují speciální programy a  zaznamenali zásadní změny.

Co bývá součástí programů?
         My jsme v Británii navrhli vládě, aby jídlo ve školách bylo regulováno. Například čokoláda a limonády by neměly být ve škole vůbec dostupné. Musíme také poučit rodiče, jaké sendviče dětem připravovat, prostě změnit tak styl jejich stravovaní. Zjistili jsme, že děti se snadno naučí jíst mnohem více ovoce a zeleniny. Pokud dítěti od mala vštěpuji, že zelenina chutná lépe než cukroví, zvykne si na to.

Kdy se z obezity stal globální problém?
         Obezita byla uznána nemocí až ve chvíli, kdy jsme o tom přesvědčili Světovou zdravotnickou organizaci v roce 1997. Ale nejméně dvacet let se ví, že je to obrovský problém v Tichomoří. V Evropě se z toho stával problém v posledních dvaceti letech. Teď pracujeme na statistice, abychom přesvědčili ministry zdravotnictví, že mají úplně nový problém, se kterým by měli něco dělat.

Budeme jinak v příštím století všichni tlustí?
         Lidé v Tichomoří, kteří sedí na svých ostrovech, pijí colu, jedí hamburgery a nic jiného nedělají, jsou z pětasedmdesáti procent obézní a půlka dospělých musí užívat inzulín. Je to skutečně katastrofa. V  Číně trpí šestatřicet milionů lidí cukrovkou a předpoklad je takový, že tento počet může vzrůst až na 150 milionů. A to jen proto, že stále přibírají na váze.


Prof. PHILIP JAMES
Vystudoval medicínu a fyziologii na University College Hospital London. Působil na Jamajce, kde zahájil svůj výzkum výživy a  podvýživy. V roce 1974 ho pozvala univerzita v Cambridgi, aby zde vytvořil sekci klinické výživy. Před rokem se stal předsedou International Obesity Task Force, která ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací hledá nové postupy v prevenci a léčby obezity.
Mladá fronta DNES , 13.11.2000 JOHANNA GROHOVÁ

Na úvodní stránku