Chceme pazourek či Internet?

         Před dvěma roky mně jedna známá popisovala, jak jí její láska z daleké ciziny posílá milostné emaily a jak je to krásné. Přel jsem se s ní a vysvětloval, jak mi toto elektronické vyznávání lásky připadá studené a neosobní. Mé argumenty považovala za staromilství. Určitě si představovala, jak si pro své dopisy nabrušuji brk, sháním inkoust a olizuji známku. Krátce poté jsem objevil internet, nadchl se pro něj a pochopil i přednosti emailu a SMS zpráv. Technika nás pohlcuje a ovlivňuje. Pár mých přátel ignoruje či nemá televizi. Dával jsem jim často za pravdu. I Ježíšek by se určitě za to Go Ježíšku Go naštval a televizi vyhodil. Ale pak jsem uviděl zajímavou debatu, hezký film a litoval jsem je, že o to přišli. Moudrá slova dalajlámy by k nám nikdy nepronikla a svoboda Tibetu by byl jen prázdný pojem nebýt tisku, CNN či internetu. Byl by pro nás neznámým mnichem, který si kdesi vede svou soukromou válku.

         Ptám se sám sebe: je internet bůh či ďábel? A co jsou media? K rozjímání většinou tíhne zralejší věk. Diogenes hloubal v sudu, jiní pak ve zdech klášterních, univerzitních či pod klenbou nebeskou za zpěvu ptáků pod košatými stromy. Starověká osvícenost bývala přisuzována životu odříkavému až poustevnickému. Čteme moudra, volající po holé pradávné podstatě člověka. Ale hodnoty typu nic nebýt a nic nechtít mně nyní připadají stejně idealistické jako přání mít všechno a být co nejvýše. Zápaďácké meditování kdesi v Tibetu s mobilem v kapse či odříkání v chaloupce bez elektřiny a televize se mi jeví stejně bláhové a falešné jako proměna šaolinských klášterů vlivem turismu v moderní Disneylandy, což se vskutku děje.

         Slovy klasika "čas oponou trhnul a změněn jest svět." Dovolávat se nyní starých pravd o prostém člověku, který k životu nic nepotřebuje, je stejně nereálné, jakoby trilobit v Barrandovské skále čekal, až se vrátí období kambria či permu anebo pazourky v muzeu věřily, že spící pračlověk v nás pochopí co je správné, vypne elektrárny, zničí všechny své stroje a zaleze do jeskyně. Na stejné úrovni naivity je ale i názor lidí jezdících do lesa na houby v jeepech s mobily s navigačním systémem GPS, že nepotřebují k životu poezii a že je nemastná neslaná dovolená bez hrochů a svahilského průvodce v kráteru Ngorongoro v Tanzanii.
         Již Aristoteles napsal, že "nezřízenost se rovná epileptickém záchvatu." A "nezřízený život se stává nezvládnutelným- jako organické poškození mozku " (V.Vojtík). A tak ti zhýralci pro ty delikatesy nevnímají ani přirozenou chuť chleba se solí a ti příliš asketičtí zase vidí jen černobíle. Myslím si dokonce, že někteří se k odříkání a objímání stromů přesvědčují a namlouvají si, že je to správné. I pro ně platí, že "zdrženlivost v jídle je buď láska k vlastnímu zdraví nebo neschopnost se pořádně najíst" (F.De La Rochefoucauld).

         Opravdová moudrost je v pochopení nejen sebe, ale i současného světa a své role v něm. To propojení je těsné a nelze je jen tak rozbít.V této dynamické době se jeví nutnost porozumět technice a přijmout ji. Jinak bych tohle totiž ani nemohl psát a vy to číst. Ale při nesoudném a nadměrném využívání a zneužívání všech těch civilizačních perel riskujeme svůj pád a zánik. Jedině rozumem a úmyslnou přiměřenou skromností dokážeme odolat té mámivé vědecko- technické a konzumní vábničce. Je třeba hledat a najít harmonickou rovnováhu mezi upřednostňováním sebe a světa a snažit se o prosazování "udržitelného způsobu života". Stalo se to frází, ale ta myšlenka za to stojí. To je jediná šance na přežití pána tvorstva. Ještě jím prozatím je.

Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie

Jako reakci na tuto mou úvahu jsem obdržel následující email. Když jsem si ho přečetl, uvědomil jsem si, že bez jeho přiřazení by toto téma bylo ochuzeno. Je tak podnětný a nutící k dalšímu zamyšlení. Dalších slov by byla škoda, čtěte sami dále...

Ad pazourek
         Člověk je od dob svého vzniku tvor společenský, to jest jeho forma je hnětena a tvarována společností, do které se zrodil; ať už se k ní staví aktivně, nebo pasivně, ať už v něm tlaky, které ho formují, zanechávají hluboké otisky, nebo se jimi vytvrzuje vzdorovitá a nepoddajná hmota, nestal by se takovým bez nich. Naopak, každý člověk jako individualita zmíněné tlaky, proudy a zahnívající tišiny společnosti spoluvytváří.
         Člověk, jako součást lidského společenství podvědomě chápe existenci obecných zákonů, umožňujících jeho soužití s ostatními lidmi, více či méně dobrovolně se jim většinou podřizuje. Současně ale má každý jedinec právo na svou vlastní osobní svobodu, vlastní názor, vlastní soukromí, nedotknutelnost sebemenších hmotných statků, ovšem v rámci společenství, to jest do té míry, která neomezuje a nepoškozuje jeho okolí.
         Teprve přijetí existence tohoto dvojsečného meče, nebo alespoň snaha o pochopení tohoto základního dualismu umožňuje dobrat se jakéhosi usmíření se se světem i se sebou samým.
         Domnívám se, že jednou z povinností jedince ve společnosti je sledovat dění, pohyb a proudy, které kolují, trvají a vyvíjejí se, jakož i veškerá plácnutí do vody, která nastanou, neboť u nich není jisto, zda se rozběhnou a vyhladí několika neškodnými vlnami, nebo se odrazí a vrátí v několikanásobné intenzitě. Je ale právem jedince, vybrat si způsob, jakým tak činí, má-li po ruce několik rovnocenných možností.
         Nejde samozřejmě jen o přísun informací, ale i nadstavby - kultury, emociálních zážitků v široké škále v rozmezí obou extrémů v podobě vulgární laciné zábavy pivního bratrstva až po vysoce sofistikované filosofické úvahy přístupné jen menší části populace (nepřísluší se vymezovat kategorie "lepší" a "horší", jedná se stále o posádku jedné lodi).
         Proto mohou někoho oslovit myšlenky proslovené Jeho svatostí Dalajlámou z obrazovky televizoru, někdo stejné myšlenky nalézá v knihách a někdo je zná třeba už z doby před mnoha lety, kdy právě proto, že je poznal, spoluzakládal Společnost přátel Tibetu a byl při tom, když dva mniši skládali na podlaze výstavní síně Mánes první mandalu...
         A tak je to se vším, není ani tak důležité, z jakých zdrojů, důležité je vědět, vědět co nejvíc a snažit se pochopit. Samozřejmě, každý ze zdrojů informací má své možnosti i omezení, každý je pro někoho více a pro někoho méně přístupný, každým je nejvíce ovlivňována určitá skupina populace. Domnívám se, že Internet má trochu vyjímečné postavení proto, že jako jediný zdroj informací je nabízí všechny najednou, nepřebírá je a netřídí, ponechává na vůli každého uživatele, jaké informace dokáže načerpat a jak je zpracuje.
         Ale ať už kdokoliv načerpá jakékoliv informace, udělá si na základě toho svou představu o světě, která se více či méně kryje s tím, co existuje vně jeho vědomí a podvědomí. Z toho plynou pak všechny jeho příjemné i nepříjemné pocity. Z toho se formuje jeho postoj a vztah k jeho okolí, tím je určeno, jestli se pachtí spíše za zlatým teletem, nebo dvěma kamennými deskami.
         Nemyslím si, že člověk přichází na svět jako tabula rasa, domnívám se naopak, že v okamžiku jeho narození je rozměr jeho osobnosti nějakým způsobem naznačen. Poté, během času, se může jeho rozměr prohlubovat, pokud on sám nachází zálibu v odkrývání nánosů překrývajících tajemné a překvapivé hlubiny sama sebe. Nebo se může nechat pohodlně kolébat konejšivým tokem věcí bez jakéhokoliv snažení o cokoliv, aby záhy, zatížen nánosy písku, začal na své mělčině zvolna zahnívat. Nebo cokoliv mezi tím.
          Společnost je tvořena nespočtem osob i osobností, a z jejich jednotlivých vektorů se skládá výslednice pohybu. Je vyjádřením toho kam, a jak rychle se ubíráme. Obávám se, že ať je jakýkoliv, ať se mi to líbí nebo ne, je to přirozený vývoj společnosti, prostě proto, že se ho společnost v prostoru a čase dobrala a že lidé jsou takoví, jací jsou. Nejen lidé, jejich okolí, které svými zásahy přetvořují (k lepšímu, či horšímu, věc názoru), ostatní živá i neživá příroda, vše co existuje na povrchu i v hlubinách této planety se někam ubírá. Během dlouhé doby neexistence člověka se nezdálo, že by někomu či něčemu chyběl, v tom relativním časovém zlomku své existence dokázal způsobit mnoho zásadních a nevratných změn, v bláhové a zaslepené honbě za vlastním prospěchem. Obávám se, že fráze o pánu tvorstva je snahou ospravedlnit a zlegitimnit všechny tyto změny, a jediné, co vyjadřuje, je nedostatek pokory a nepochopení vlastní existence v kontextu se svým vlastním okolím. Bláhové snahy člověka určovat směřování vývoje, násilím určit směr vlastní cesty napříč cestám všeho ostatního nutně vede ke konfliktu, nespokojenosti a neklidu. Moudrost, pochopení svého místa pod sluncem otevírá člověku jeho cestu v souladu s cestami ostatními, dovoluje mu jít klidně a dát se po cestě neomylně vést svým poznáním. Ale to jsme zase na začátku, u moudrosti, která je universální ať už má jakoukoliv podobu, ať už k nám přichází zakrytá kategorickou křesťanského desatera, nebo je skryta ve slovech Dalajlámových; jakkoliv to vypadá paradoxně, různé formy mohou mít shodný obsah.
Na úvodní stránku