ZÁSADY LAICKÉHO PORADENSTVÍ

Jedna čtenářka mé stránky se mně emailem zeptala, co radím partnerovi alkoholika. Odpověděl jsem jí, že se snažím obecně příliš neradit, neboť člověk většinou sám tuší správnou cestu a každý případ je idividuální a nelze podávat specifické rady bez znalosti konkretního případu. Psal jsem jí, že je třeba, aby člověk si byl vědom sám sebe, uchoval si svou hrdost a v partnerství byl sám sebou a nenechal se vmanipulovat do submisivního postavení a aby nebyl ani dominantní, nýbrž aby se choval asertivně. Níže uvedené zásady laického poradenství se mi jeví jako vhodné pro všechny, kteří někomu chtějí radit.

Máš-li smutek na duši aneb pravidla a zásady laického poradenství
         Kdysi populární slogan zněl: "Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši nebo strýci Artuši". Dnes je v podstatě zapomenut, ale to nic nemění na tom, že si občas zejména v dobách změn, stresu a nejistot potřebujeme vylít srdce přátelům a známým. Ti mohou hodně pomoci, ale také byť třeba s nejlepšími úmysly uškodit.
         Po dlouhá léta má u nás tradici "poradenství pivní společnosti" nebo jeho rodná sestra "poradenství kavárenského stolku". Zkrátka poskytování přátelských rad v neformálním prostředí a uvolněné atmosféře posilující družnost. Zdánlivě tam o poradenství nejde, vždy~ se jen tak povídá nad sklenicí piva nebo šálkem kávy. Probere se přitom vše zdraví, manželství, rodina, děti, ekonomické plány a právní peripetie. To vše s jistým podpůrným souzněním, nezřídka i se zdůrazněním společného mužského nebo ženského pohledu na věc.
          Nemyslíme to nijak ironicky. Vždyt'v učebnicích se laické poradenství popisuje jako děj probíhající ve spontánních skupinách, spojených společnými problémy. Využívá se ve sdruženích typu Anonymních alkoholiků, ale i u lidí postižených TBC, u diabetiků, u rodičů dětí, jež propadly drogám. Jde o vztah nabízející vcítění, ubezpečování o své hodnotě, vysvětlování, účast, morální povzbuzení, pozitivní usilování, odreagování a pomoc v dosahování osobních cílů. Naopak nevyskytují se zde tresty, konfrontace, neodvolává se na normy skupiny.
         Leč pozor. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. I laické poradenství se může vymknout mezím a uškodit. Tragicky to ilustruje případ mladého muže, přívržence jisté sekty. Dotyčný na doporučení ostatních členů přerušil psychiatrické léčení. Proč v něm pokračovat, když mu noví přátelé radili, jak žít. O charakteru poskytnutých rad mnoho nevíme. Jisté je, že si dotyční přitom nepovšimli hloubky jeho deprese. Onen muž se nakonec upálil. Proti této tragédii působí až úsměvně letáček v němž jistá politická strana, těsně před tím, než se rozštěpila na dvě vzájemně se vylučující skupiny a posléze zanikla, nabízí občanům, aby se se svými problémy chodili radit na její sekretariáty. Žádné upřesnění, zřejmě šlo o poradenství "všeho druhu". Dosti však extrémů. Mezi klady laického poradenství patří dostupnost, přátelský kontakt, přirozené prostředí, fakt, že není nutné se přizpůsobit žádným objednacím Ihůtám. Neexistuje zde žádné nálepkování typu: "Ten je na tom špatně, musí do poradny...". V našich krajích k tomu přistupuje specificky domácí preference známých před neznámými. Léta jsme byli cvičeni v tom, že na instituce se nelze spoléhat. Že si napřed musíme najít někoho známého. Zvláště v psychologické sféře může laik pracovat s kontextem, který je profesionálům nedostupný. Jestliže například babička, vdova po muži, kterého v rodině považovali za ztělesnění všech mravních zásad a ctností, řekne vnučce zlomené nevěrou manžela: "Ale jistěže, dědeček mi byl nevěrný a dozvěděla jsem se to. Bylo mi tenkrát strašně a chtěla jsem s dětmi odejít. Ale neudělala jsem to. Kam by člověk došel, kdyby jednal tak nekompromisně...". To je ohromný a velmi působivý terapeutický zásah. Pravděpodobně úspěšnější, než dlouhodobá a odborně bezchybná snaha mladé profesionální poradkyně (typově poněkud připomínající sokyni) vysvětlit podváděné paní zásady ochranného režimu po odhalené nevěře dle M. Plzáka. Nic na tom nemění ani fakt, že laici mnohdy radí až příliš nekompromisně, tvrdě. Nepřihlížejí k jemné spleti souvislostí a nezřídka si prostřednictvím toho, komu radí, řeší i svá zklamání, problémy a úzkosti. Ne že by profesionál byl "ze železa" a nic takového neměl. Přece jen však lépe zvládá svou osobní rovníci. Bývá mu jasné, že každý má svou pravdu a abychom se přiblížili té objektivní, je vhodné vyslechnout obě strany. Jako memento tu ční pověstná rada laiků: "To si nesmíš nechat líbit, dej mu kufr za dveře, ať vidí!" Nebo její varianta: "Jsi chlap, musíš doma praštit do stolu." Tahle doporučení již mají na kontě pěkných pár rozvodů.
         Už před mnoha a mnoha lety s roztomilou přímočarostí upozorňoval slavný internista profesor Thomayer. Děl: "Mnozí nemocní výrok lékařský neuvěřitelným způsobem zkroutí. Pravil jsem nejednou, že bych byl idiotem, kdybych učinil výrok tak, jak mi jej nemocný přisuzuje...". Jinými slovy, leckdy není až tak podstatné, co řekneme. Podstatné je to, co si protějšek z našeho sdělení odnese. Ten, komu radíme, často slyší potvrzení svého názoru, ačkoliv třeba od rady samé jde o odlišnou variantu řešení.

Zásada první - nespěchat
Chceme-li pomoci, vyžaduje to čas. Nestačí rychlá, povrchní rada s pohledem upřeným na zápěstí s hodinkami. Rozhovor nelze ukončit s tím, že za chvíli začínají televizní noviny. Spěchat se nemá ani při očekávání řešení stresové situace. Jednak proto, že spěch není dobrý rádce, ale i proto, že řada závažných problémů, má-li být vyřešena, prostě vyžaduje čas. Zázraky se nedějí na počkání.
Zásada druhá- nechtít všechno vědět hned
Z první vody a na čisto nelze řešit závažné problémy, ale ani se tak nemůžeme dozvědět všechno potřebné. Zvláště v akutním zklamání, pod tlakem nepříznivých okolností si lidé nevybaví všechny, by~ důležité souvislosti. Proto by první rozhovor neměl být rozhovorem posledním. K tématu se vracíme.
Zásada třetí - nebojte se mlčení
Jsou lidé, kteří ticho nesnášejí. Když vedle někoho mlčí, mají pocit, že se dopouštějí závažné chyby. Jako by jen mluvit bylo správné. Někdy je tomu ale právě naopak. Jsou situace, v níž se slov nedostává. Myšlenky je třeba formulovat. Věci promyslet. Mlčení ve dvou neznamená, že si ti dva nemají co říci. Možná, že díky jemu, přijdou na nějaké řešení.
Zásada čtvrtá - kdo naslouchá, pomáhá
Roli laického poradce si někteří lidé pletou s řečnickým cvičením. Toho, kdo má trápení, málem nepustí ke slovu. Od banálních rad přejdou k popisu svých vlastních nesnází. Když se vypovídají, uštědří několik rad a mají pocit, kolik toho pro druhého udělali. V takovém hodnocení se mýlí. Mnohem víc by pomohli, kdyby dokázali naslouchat a dávat přitom najevo, že to, co je jim sdělováno, považují za důležité.
Zásada pátá - nezdůrazňovat sdělení, ale sdílení
Jde o rozvedení předchozích úvah. Příteli, kterému je těžko, nepomůžeme, když jej zahrneme slovy, radami nebo dokonce výčitkami. Obvykle alespoň rámcově ví, co by měl dělat a když to nedělá, vyčítá si to víc než je na první pohled zřejmé. Pomůžeme mu, když s ním budeme jeho stres sdílet. Budeme s ním fyzicky na blízku a dáme mu najevo, že jeho starosti jsou i našimi starostmi. Sice zprostředkovaně, ale přece jen prožíváme to, co prožívá on.

         Základní zásady jsou vymezeny, pokusme se nyní být konkrétnější. Východiskem úspěšného laického poradenství by měla být schopnost empatie (vcítění se) do problémů druhých. Je to zájem o druhého, pochopení stavu jeho mysli, aniž bychom museli prožívat a cítit to, co on. Vcítění není ztotožnění. Chápeme, co druhého tíží a dáme mu to najevo, ale obrazně řečeno nedíváme se na svět pouze jeho brýlemi. Přes tento nadhled (cizí například silným emocím zamilovanosti či vyhraněným sympatiím) usilujeme o pochopení prožitků druhého člověka a dáváme mu to najevo. K tomu využíváme i svých minulých zážitků. Toho, co jsme poznali na vlastní kůži a s čím jsme již alespoň do značné míry vyrovnáni. Již tím, že člověka pozorně vyslechneme, do jisté míry pomůžeme. Pouhým sdělením, formulováním si ledacos ujasní. V uspěchané době kladně působí i skutečnost, že dotyčnému věnujeme čas, že nám za to prostě stojí. Ne nadarmo se přece říká: Sdělený žal rovná se poloviční žal.

         Ten, kdo chce opravdu pomoci, nemůže ovšem bez dalšího ověření přijmout názor stěžovatele za jediný správný. Přátelé se nepoznají podle toho, že na všechno kývají, ale podle toho, že nám říkají pravdu - byť tak, abychom ji byli schopni snést. Akademik Charvát s příslovečným humorem kdysi poznamenal: "Komu je všechno jasné, má o starost méně. Těm, kterým je vše jasné, nezaškodí, když taktně připomeneme, že každý má svou pravdu." Jeden z velmi moudrých výroků o manželství praví, že tajemství spokojeného soužití spočívá v tom, nepovažovat každou epizodu za malér a naopak maléry chápat jako epizody. Tato zásada může platit i v jiných sférách. To, co se na první poslech a pohled zdá být tragické, nemusí být zdaleka tak zlé. Všechno špatné může být k něčemu dobré. Objektivní tragické události mohou svým dopadem přispět k vyšší zralosti osobnosti, k vytvoření reálnějšího systému hodnot. K tomu, že život donedávna třeba převážně žitý pro sebe, budeme žít pro druhé. Lamentování ještě nikomu v ničem nepomohlo. Hledejme proto spíše dobré a konstruktivní stránky. Dnešní problém v sobě může skrývat zárodek budoucího řešenf. Abychom dobré jádro našli, musíme se vyvarovat zbrklých činů, gest určených třeba jen k tomu, aby se ti, kdož nás špatně chápou, chytili za nos. Rozhodně platí zásada dvakrát měř a jednou řež.
          Když člověka bolí zuby, má dojem, že nikdo jiný nemůže prožívat tak intenzivní bolest. Skutečnost je ovšem jiná. Podobně není dobré propadnout dojmu, že nikdo další nemůže mít tak velké trampoty, jako jsou ty naše. Všechno je relativní a člověk by neměl být zahleděn do svých problémů. Spíše by si měl říkat: "Nejsi sám, jsou tací, kteří jsou na tom hůř!"
         Poradce - poučený amatér, by měl dát pozor na kategorické soudy. Zřejmě je lépe vyvarovat se bagatelizujícího: "Cha, chááá, to nic není, to je prkotina." (Pro nás snad, pro druhého to ale tak banální být nemusí.) Stejně tak se vyhýbáme příliš pesimistickému hodnocení. Pozor i na zcela jednoznačné rady typu: "Rozved' se! Řekni jim, co si o nich myslíš! Dej výpověd'!" Nedopustˇme, aby příjemce našich dobře míněných rad po čase říkal: "Neměl jsem tě poslechnout, měl jsem mít svůj rozum." Jak jsme již uvedli, informace o vlastním prožitku je pro toho, kdo zatím neví, co ho čeká, leckdy k nezaplacení. Lhát tu samozřejmě nebudeme. V informapích je ovšem třeba znát míru. Ne vše se hodí říci napoprvé. Již ve staróvěku byla zformulována zásada - především neškodit. Snad ani nemusíme dodávat, že poradce by se neměl snížit k výrokům typu: "Ale ty tvoje nesnáze to nic není. To já bych ti měl vyprávět o svých..." - přičemž tři tečky symbolizují hodinový proslov na téma největší chudák pod sluncem jsem já. Ten, kdo pomáhá druhým, pomáhá i sám sobě. Tahle zásada má přímo léčebnou moc. Měla by nás ovšem vést i k určité skromnosti. K tomu, abychom se coby poradci nekochali svou obětavostí.

         Své cti dbalý poradce se ani v nejmenším neostýchá říci: "Tohle nevím, musíme se zeptat odborníků." Za žádnou cenu nešíří právnické či zdravotnické mýty "jedna paní povídala", nad nimiž odborník podle letory bud' rudne nebo bledne. Byt'třeba čte časopis Zdraví a takříkajíc mládí tráví mezi zdravotníky, přece jen nepředstírá, že je "nad doktory". Podobně ani právní hlídky v novinách nenahrazují titul JUDr a advokátské zkoušky. Můžeme pomoci odbourat nemístný stud vůči svěřování se cizím lidem, racionalizace typu "ještě na tom nejsem tak zle, abych musel do poradny" nebo "to, co prožívám, není nikdo schopen pochopit". Určitý odstup profesionála není projev nezájmu. Přílišná osobní angažovanost může naopak škodit. Lidské trampoty i jejich řešení se opakují. Erudovaný poradce zná mnohé obdobné příběhy a může z nich vytěžit potřebné zobecnění.

         Velkým dilematem každého poradce je, co udělat, když se druhý člověk nezachová podle rady. Vzniká stav, kdy jsme dotyčnému "dobře radili", on ovšem dělal po svém a ted' "na naše slova došlo". Nabízí se možnost triumfovat ("já to říkal, mám vždycky pravdu"), peskovat ("kdy si už konečně dáš poradit", "máš svou hlavu a takhle to dopadá"), nebo situace využít a obrazně řečeno "umýt si ruce" ("Neposloucháš, jdu od toho a nechci s tím už nic mít společného"). Kvalitní laické poradenství nic z toho nedoporučuje. Vychází z názoru, že každý člověk má plné právo volit tu cestu, která je pro něj v dané chvíli subjektivně nejpřijatelnější. Jiné cesty mu lze nabídnout, ale nejde je vnucovat. Stejně jako nemůžeme nikoho nutit, aby šel na turistickou túru v našich botech, byť jsou pohodlné a nám se velice osvědčily. Pokud tedy naše rada respektována nebyla, bereme to sportovně a vůbec ne osobně jako nevděk. Na druhé straně si ovšem ten, komu nebylo rady, musí nést důsledky. Jestliže mu pomáháme, neznamená to, že jej zbavujeme odpovědnosti, nebo dokonce, že za něj budeme z ohně tahat každý kaštan.
Proč vlastně?
Proč vlastně chceme poradit, pomoci či jinak podpořit své blízké? Máme je rádi, jsme už takoví, obětujeme se pro ně, každému umíme poradit (jen ne sobě), máme vůči nim určitou zodpovědnost, nedá nám to, je to vlastně povinnost, přece je nenecháme hnát se do neštěstí a klouzat po šikmé ploše, vlastně ani nevíme?

Na úvodní stránku