Důvody laického poradenství

Proč vlastně?
Proč vlastně chceme poradit, pomoci či jinak podpořit své blízké? Máme je rádi, jsme už takoví, obětujeme se pro ně, každému umíme poradit (jen ne sobě), máme vůči nim určitou zodpovědnost, nedá nám to, je to vlastně povinnost, přece je nenecháme hnát se do neštěstí a klouzat po šikmé ploše, vlastně ani nevíme? Poslední z naznačených možných odpovědí by zřejmě byla nejserióznější. Vědomých či podvědomých potažmo i nevědomých motivů k tomu, abychom různými formami pomáhali druhým, je velké množství. S psychoanalytikem bychom se k jejich poznání pozvolna dopracovávali po několik let.
Pozoruhodný výčet motivů, samozřejmě ne vždy zcela vědomých, k službě druhým lidem po tělesné, duševní nebo duchovní stránce publikoval ve zpravodaji Diakonie 6/1993 Pavel Říčan. Píše o soucitu, zvědavosti, pocitu povinnosti, skutkařství, osobním neštěstí, osamělosti, pocitu vlastní důležitosti, nedostatku sebevědomí a snaze kompenzovat pocit nedostačivosti, jakož i panovačnosti. K jeho devíti uváděným motivů přidáme další.

Soucit
V praxi to bývá spíše vědomí, že je třeba pomoci. Jinak to je emoce nebezpečná, teatrální, ponižující ty, s nimiž soucítíme. Mnohdy i berlička či skřítek (nebo snad skřet), jež nám našeptává: "Vidíš, však na tom ještě nejsi zdaleka tak zle jak on...". V sentimentální podobě jde o docela zajímavé hobby - možnost scházet se se zajímavými lidmi, litovat ty či ony chudáčky, dokonce nad nimi i slzu uronit. Mistrně to popsal Jaroslav Hašek i E. E. Kisch.
Zvědavost
Toť motor lidské aktivity, droga, které lze propadnout. Sami sebe jakž takž už dávno známe, v našem životě se již nemusí přihodit žádné velké změny. Jsou tu ale druzí. Jejich prostřednictvím lze prožívat i to, co bychom sami nikdy neprožili. Můžeme si s nimi ve vší počestnosti a mravnosti zahrát i řadu přímo "štábních" her. Ledacos vyzkoušet na nečisto, ba i nějakou svoji bolístku odreagovat. Apropos dokonce se i příjemně vzrušit, přinejmenším nad lidskou špatností.
Pomáhat
Lze také především z povinnosti. Je-li to povinnost skutečně zvládnutá, zpracovaná a takříkajíc přijata do našeho životního scénáře, pak všechna čest. Važme si jí i toho, co z ní pochází. Nedělejme však chybu svérázných žen, požadujících po manželovi nejen, aby luxoval, ale aby luxoval RÁD! Povinnost je prostě povinnost, ne hobby. Na jedné straně může sklouznout do extrému otrávené nutnosti a na straně druhé hrozí jev zvaný:
Skutkařství
Někdo sbírá známky, jiný rychlá auta, erotické úspěchy či obaly od žvýkaček. Někdo sbírá SKUTKY a pak není divu, když skutek ve skutečnosti "utek". Jde mu o gesto. Jak to bylo z těmi skautíky, jež zvěčnila anekdota? Inu, když viděli slepou babičku, převedli jí přes ulici, aniž se ptali, zda si to přeje nebo ne. Potřebovali přece přírůstek do záznamu o dobrých skutcích do celoročního hodnocení.
Osobní neštěstí
Motiv nad jiné složitý. V plné míře na něj platí okřídlené, když dva dělají totéž, není to totéž. Jsou lidé, které individuální neštěstí dovede k zralosti. Mají svůj osobní prožitek a přesně vědí, jak trpícímu před nimi je. Z knih se tohle dá naučit jen někdy a ne dokonale. Jsou také nešťstníci "mrazem přešlí", zatrpklí a řešící si své komplexy. Ti vás budou hladit do vyhlazení. Opomenout nelze ani podvědomý motiv připomínající říkanku "bude nás víc, nebudem se bát vlka nic". Jestliže jsem prožil určité zklamání, smířil se s jistou ztrátou, nelze vyloučit, že mému podvědomí nebude tak docela proti mysli, pokud osob s obdobně (nezvládnutým) postižením bude víc. Rozvod, odchod z prestižního zaměstnání, rezignaci na kariéru z různých rodinných důvodů, rozchod s dětmi či rodiči atd. mohu navíc podvědomě vnímat jako stav, kdy jsem zklamal a čím více lidí půjde "mou cestou", tím bude jakoby závažnost zklamání menší.
Osamělost
"Samota není zlá, pokud člověk žije sám se sebou v míru a má co dělat", řekl J. W. Goethe. Touha pomáhat vyplývá i z toho, že bychom jinak neměli co dělat nebo si připadali neužiteční. To je samozřejmě zcela v pořádku. Horší je, když si na objekt, jemuž pomáháme, činíme nároky, očekáváme od něj, že zaplní naše sociální vakuum.
Pocit vlastní důležitosti
Rada a pomoc druhým může posílit naše sebevědomí. Můžeme si libovat v pocitu, že by to bez nás nešlo, že ten či onen by bez našeho úsilí dopadl špatně, že jsme pro něj prostě nepostradatelní. V tomto přístupu nás druzí lidé obvykle utvrzují - ať již se našimi radami řídí nebo ne, děkují a tváří se jako bychom jim právě vytrhli trn z paty. Není podstatné, co "ted' a nyní" říkají. Důležité je, co sami se sebou a svým životem provedou. Variantou pocítu vlastní důležitosti je "spasitelský komplex" a "blud omnipotence". První komplex nás vede k tomu, že se lidem rozdáme. Je to hodno obdivu, nikoliv však následování, protože nemůže být našim cílem, skončit v pětatřiceti jako vyčerpaná troska, o jejíž děti se musí starat cizí lidé. Nebo chcete-li, nic nevyřešíme, když, co by neplavci, skočíme do vodních peřejí pro tonoucího a utoneme s ním. Blud omnipotence je přesvědčením, že musíme vše zvládnout, vyřešit, zajistit, obsáhnout, zkontrolovat. Někdy je to skutečně jen "kus života těžkého" lidí, kteří mají dojem, že jejich blízcí jsou povrchní a nespolehliví. Jindy ovšem omnipotence může dotyčnému po čertech vyhovovat. Ona šance mluvit do všeho, za každou cenu, povrchně, ale s patřičným patosem, se nám zalíbí. Výsledek tomu odpovídá.
Pocit nedostačivosti
Může být motorem touhy pomáhat, ale také nutkáním, s nímž se vyrovnáváme tím, že si suverenitou rad a přístupu "dodáváme ramena".
Panovačnost
Situaci přesně vystihuje rada, nezaměňovat touhu pomoci s touhou po moci. Ovládat druhé, manipulovat s nimi, učinit je na sobě závislými, odměňovat je svou přízní a trestat odmítáním, to může být drogou, které neumíme říci ne. Její konzumaci pak třeba zahalujeme do rádoby ušlechtilého hávu.
Touha zaposlouchat se do nejkrásnějšího hlasu nod sluncem
Stručně řečeno - někteří lidé se rádi poslouchají a čím déle hovoří, tím jsou šťastnější. Mluví a podle Karla Poláčka slova jim stékají z úst jako šťáva z přezrálé hrušky. Nabízí "dobré rady", obecné fráze tu s důrazem na pragmatickou, ondy a častěji s důrazem na etickou, stránku života. Protějšku sdělují to, co už dávno ví. Říkají, co by se mělo, ale ne, jak to udělat, aby to bylo.
Moralizování
Cítíme-li nutkavou potřebu sdělovat svému okolí, jak je svět zkažený, lidé mravně narušení, vše jde od deseti k pěti, přičemž se cítíme povinni onen stav změnit apelem na hodnoty, které sami uznáváme, můžeme svojí potřebě samozřejmě vyhovět, leč svět nezměníme a naší "oběti" nepomůžeme.
Dealerství
Tento motiv jsme původně chtěli nazvat "věrozvěstství". Je to přijetí určitého názoru, systému hodnot, kterému zcela nekriticky propadneme a jsme přesvědčeni, že právě a jen tento systém je jediný a možný. V rámci svého poradenství pak myslíme jen na to, jak si ohřát oblíbenou "polívčičku" a získat pro našeho guru stejně nadšenou ovečku, jakou jsme my. V tomto směru vynikají zapálení propagátoři různých sekt, systému zdravé výživy atd. Pro "dealery" filosofických i jiných systémů je typické, že uznávají jen jednu jedinou cestu. Vše ostatní je nejen špatné, ale i škodlivé a nemorální. P.S. Pokud se dokážeme s nadhledem a bez pocitu, že musíme autora těchto řádků žalovat pro urážku na cti, zamyslet nad motivy svého jednání a některé z nich v daném neúplném výčtu poznat, pak jsme učinili nezanedbatelný krok na cestě k tomu - být sám sobě psychoterapeutem.
Jako zdroj použita publikace Grada 1995, Sám sobě psychiatrem? Tomáš Novák

Jako reakce na článek přišel email jedné z čtenářek mé stránky. Jako vhodné doplnění jej uvádím v celém znění a respektuji její přání být uveden jako anonymní zdroj.

Dovolte doplněk k devíti důvodům laického poradenství (z knihy Tomáše Nováka). Autor zcela zapomněl na empatii, kterou považuji za základní důvod toho, proč člověk chce jinému člověku pomáhat. Když někdo upadne, mám potřebu ho zvednout, a nepřemýšlím o tom, co mi to přinese! A nejde jen o upadnutí fyzické.

Na úvodní stránku