Myslím ještě na Sagona... Člověk zůstane vždycky člověkem. Jsme lidé. A v sobě jsem vždycky našel zase jen sebe, Sagon znal jen Sagona. Ten, kdo umírá, umírá takový jaký byl. Ve smrti obyčejného horníka umírá obyčejný horník. Kde najdete tu šílící vytřeštěnost, kterou si vymýšlejí literáti, aby nás oslnili?
Ve Španělsku jsem viděl člověka, jak po několika dnech vyprošťovacích prací vylézá ze sklepa domu pobořeného vzdušným torpédem. Dav obklopoval v tichosti, a jak se mi zdálo, i s náhlou bázní toho člověka, který se vracel takřka z onoho světa, ještě celý pokrytý prachem trosek, napolo otupený nedostatkem vzduchu a hladověním, podobný jakési skomírající příšeře. Když se ho někteří odvážili vyptávat a on sledoval otázky se zsinalou pozorností, bázeň davu se proměnila v nelibost.
Zkoušeli to s ním neobratně různými způsoby, nikdo mu neuměl položit správnou otázku. Říkali mu: "Co jste cítil... Co jste si myslel... Co jste dělal..." Tak vrhali nazdařbůh přes propast lávky asi jako když použijeme nějaké nejznámější věci, abychom pronikli do temnot noci hluchoněmého slepce, kterému se pokoušíme přispět na pomoc.
Ale když byl ten muž schopen odpovědět, odpověděl nám:
"Hm, no, slyšel jsem dlouhé praskání..." Nebo zas...
"To víte, měl jsem velkou starost.
Byla to doba... To vám byla doba..."
Nebo zas...
"Bolely mě ledviny.. byla to hrozná bolest..."
A z toho člověka mluvil jen ten dobrák. Vykládal nám hlavně o hodinkách, které ztratil...
"Hledal jsem je... moc mi na nich záleželo... ale v té tmě..."
A život ho zřejmě naučil vnímat čas, jenž plyne, a milovat předměty na něž byl zvyklý. A skrze toho člověka, jímž tehdy byl, se vciťoval do vesmíru, i když to byl vesmír člověka zavaleného v temnotě. A na základní otázku, kterou mu nikdo neuměl položit, ale jež byla v pozadí všech jejich pokusů: "Kdo jste byl? Kdo se ve vás probudil?", by nebyl dokázal odpovědět jinak než "Já sám..."
Antoine de Saint-Exupéry,Citadela
Na úvodní
stránku