Drahý klobouk z Bond Street

         Hubert Horsley byl mladý úředník, který se nedávno oženil. Se svou půvabnou manželkou Doritkou dlouho šetřili na dovolenou v Itálii. Měla to být velkolepá poznávací cesta za úchvatnými italskými památkami, skvostnými pomníky slavné minulosti; chtěli si nejen prohlédnout umělecké sbírky a poklady, ale spatřit i cypřišové a citrovníkové háje, nádhernou záplavu květin na Riviéře a šmolkově modré Středozemní moře. Do programu byl navíc zařazen i jednodenní výlet do Benátek, perly mezi městy na Jadranu. Nikdo z účastníků jejich zájezdu o tom sice neměl tušení, ale právě Itálii si Hubert a Doritka vybrali jako místo, kde prožijí své 1íbánky.
         A skutečně to byla cesta, na jakou snad v životě nemohli zapomenout. Trampoty začaly už při jejich jednodenním výletě do Benátek. Po obvyklé prohlídce dóžecího paláce se odpojili od své výpravy, že si zajdou krmit holuby na náměstí Sv Marka a obdivovat ruch a shon v bočních uličkách s tak typickým koloritem. Nakonec si sedli do jedné malé trattorie a objednali si láhev chianti.
         Náhle Hubert strnul úlekem.
         "Moje buřinka," vyjekl. "Moje překrásná nová buřinka! Je pryč! Někdo mi ji ukradl."
         Byla to opravdu těžká rána. Ten klobouk byl totiž nesmírně drahý, Hubert si ho koupil na Bond Street v obchodě více než zvučného jména: v kloboučnictví Wilkie and Sons. Speciálně na svatbu. A naneštěstí se ani nedal pojistit. Jen tak, čistě bezmyšlenkovitě, si svůj tvrďásek prve odložil na vedlejší stůl - a teď byl zkrátka fuč. Sprostá krádež!
         Po zbytek dne neměl Hubert Horsley pro Benátčany příliš mnoho dobrých slov Ale tím se teď snad ani nebudeme zaobírat, vždyť v ličení té strastiplné cesty jsme koneckonců teprve na začátku. A měly přijít ještě o dost horší věci!
         O pár dní později přijeli, jak bylo naplánováno, do Florencie. Poklidně právě seděli v jedné restauraci pobliž Piazza della Signorina a pochutnávali si na specialitě tamního šéfkuchaře - byly to v oleji smažené sépiové kroužky, zvané calamari, obložené olivami a srdíčky artyčoků, když vtom se Hubert znenadání zase zhrozil.
         "Můj fotoaparát!" vykřikl téměř nahlas. "Svatební dar od strýce Matouše! Vždyť byl úplně nový! A měl super-betamax-zoom a makro-objektiv!
         Aparát zmizel!
         Jaksi bezmyšlenkovitě si ho předtím pověsil na jeden z háčků, kam si hosté hned u vchodu odkládali svrchní oděv a kudy neustále proudil dav přicházejících i odcházejících turistů či místních občanů.
         Ted' Hubert dočista zapomněl na dobré vychování.
        "ZatraceníTaliáni!" zuřil se slzami na krajíčku. "Klidně mi ukradnou fotoaparát rovnou před nosem, tihle makaróni. Budou koukat, špageťáci, kam to dopracujou, až se jim každý slušný člověk vyhne obloukem!"
         Situace byla dosti vážná - skoro zoufalá. Hubert si s sebou nevzal dost cestovních šeků, takže na nový fotoaparát mu peníze nestačily; museli si tedy koupit pohlednice z míst, která již navštívili. Nutně však potřeboval nový klobouk na ochranu před zrádným žárem jižního slunce. Nepřicházelo ovšem v úvahu, aby si jako náhradu za svůj tvrdásek obstaral obdobnou exkluzivní buřinku, avšak rozhodl se, že si pořídí lehký a elegantni italský slamák, dekorativně prolamovaný, pod nímž se hlava příjemně větrala. Navíc šlo o origínální florentský model, se kterým se mohl po návratu domů předvést.
         Na svůj florentin byl ohromně pyšný.
         Druhý den, když těsně před odjezdem do Boloně obědval se svou hezkou plavovlasou manželkou v jistém hostinci před Palazzo Vecchio, nespustil svůj krásný florentinský klobouk ani na vteřinu z očí. Odložil si ho nahoru na polici v šatně, ale po celou dobu, co jedli, si na něj bez přestání dával pozor. Nabíral si z talíře těstoviny, pozvedal sklenku a upíjel víno, i s assata si jaksi popaměti poradil a nakonec se chopil přineseného šálku caffé espresso. Všechno se mu nějak podařilo sníst i vypít s očima ustavičně upřenýma jen a jen na drahocenný florentin.
         Aniž si byť na okamžik přestal všímat svého slaměného širáku, přivolal číšníka, aby vyrovnal účet.
         "Vrchní... Haló, cameriere! Můžeme zaplatit? Favorisca.,. favorisca il conto!"
         Číšník sepsal útratu a položil účtenku na stůl. Hubert si ani netroufl zkontrolovat, jestli mu nepřipočetli i datum - přitom byli v Itálii, tam člověk koneckonců nikdy nemohl vědět! Přesto ani teď nesklopil zraky a dál střežil svůj klobouk. Poslepu vytáhl z peněženky několik bankovek a zaplatil.
         "Mille grazie, signore! Grazie ancora!"
         Bříšky prstů přejížděl Hubert po vrácených drobných a pohmatu se snažil zjistit, kolik peněz vlastně dostal zpátky. S očima na stopkách, plně soustředěn na slamák, si pak konečně zastrčil mince i bankovky do kapsy kalhot a vstal.
         "Tak, Doritko... Půjdeme, miláčku," řekl a na zlomeček vteřiny odvrátil pohled od nového florentinu.
         V tu chvíli strnul.
         Některý z těch zpropadených italských sukničkářů mu mezitím ukradl manželku!


Willy Breinholst, Jak si život zahrává
Na úvodní stránku