Sedm džbánů zlata

Jistý holič procházel kolem začarovaného stromu, když tu náhle uslyšel hlas:"Chtěl bys mít sedm džbánů zlata?" Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde nikdo. To už v něm však ožila chamtivost a tak horlivě zvolal:"Ano, to bych chtěl". "Jdi tedy dned domů", pravil hlas. "Najdeš je tam. "
        Holič celou cestu domů utíkal. Samozřejmě tam těch sedm džbánů našel-a všechny plné zlata, kromě jednoho, který byl plný jenom do poloviny. Holič však nemohl snést pomyšlení, že má jeden džbán plný jen z poloviny. Pocítil silné nutkání ten džbán naplnit, jinak nebude mít klid.
        A tak nechal roztavit všechny rodinné šperky a nadělat z nich mince a pak je do toho poloprázdného džbánu nasypal. Ale ten džbán byl pořád poloprázdný. Bylo to k vzteku. Šetřil, škudlil, skrblil a hladověl, on i rodina. Všechno marně. Ať do džbánu doplňoval zlata kolik chtěl, džbán zůstával pořád poloprázdný.

         Jednoho dne tedy požádal krále, aby mu zvýšil plat. Dostal dvakrát tolik. A jeho boj o naplnění džbánu se znovu započal. Džbán pohltil každičký zlaťák, který do něj padnul, ale tvrdošíjně zústával poloprázdný.
         Král si nakonec všiml, jak zubožený holič vypadá. "Co se s tebou děje?" projevil svou účast. "Vypadal jsi tak spokojeně a šťastně, když jsi měl nižší plat. Teď máš dvakrát tolik a jsi celý ztrhaný a skleslý. džbán

Nemáš ty náhodou sedm džbánů zlata ?"
Holič překvapením strnul:"Kdo Vám to řekl, Vaše Veličenstvo?
Král se zasmál. "Ale vždyť přesně takhle se chová osoba, které dal duch sedm džbánů. Mně je také jednou nabídl. Když jsem se zeptal, jestli je možno ty peníze utratit, nebo se mají jen hromadit, beze slova zmizel. Ty peníze nelze utratit. Nesou s sebou jen nutkání je dále hromadit. Jdi a okamžitě je dej tomu duchovi zpátky. Pak budeš zase šťastný.

"Nemajetný člověk je vysoko létající orel, který se svobodně vznáší ve vzduchu, netíží jej starosti. Bohatý je však spoután starostmi a je přivázaný jako pes u boudy. Sebevětší množství majetku nemůže nasytit naši nejhlubší touhu po klidu a spokojenosti, touhu po souznění nás samotných se sebou".

Evagrius Pontský (Ponticus). Mnich, zemřel r. 399

"Strach, že tu jednou budeme stát bez prostředků a chudí může převrátit naše úsilí po majetku v křečovité lpění na něm. Zde může být naše touha po vlastnictví proměněna jen tehdy, když se obrátíme do nitra, když hledáme bohatství ve své duši, když se rozhlížíme po pokladu zakopaném v poli, po drahocenné perle, po obrazu naší podstaty. Abychom mohli hledat poklad v niterném světě naší duše, musíme položit hranice našemu úsilí po vnějším vlastnictví. Jinak jím budeme přemoženi a opanováni. Přitom nejde o radikálnost, nýbrž o dobrou rovnováhu mezi protipóly dopřát si a zříkat se, mezi vlastnit a nechat být. Touha vlastnit se promění, když budeme sdílet naše vnitřní i vnější vlastnictví s druhými. Nejde o negaci života, nýbrž o sdílení života. ".

Anselm Grün

Na úvodní stránku