Výchova vlastních dětí
Všechny národy světa milují svoje děti, rozdíl je jen v tom, jak jim to dávají najevo.
Od chvíle, kdy jsem na vlastní kůži poznala, jaké dobrodružství je výchova vlastních dětí, se zostřeným zájmem sleduji, jak to dělají jinde. Vždycky jsem sympatizovala s národy, které své potomky ne-rozmazlují, na druhé straně uznávám, že každý má právo na dětství se všemi jeho půvaby. Jako ve všem, jde jen o to, najít tu správnou míru... Viděla jsem oba extrémy.
Západní civilizace se s rozmanitou dávkou citlivosti pokouší z dítěte vychovat osobnost. Malé děti jsou tak báječně samostatné a tvořivé, že si po libosti mohou dělat zhruba vše, co nějak neohrožuje jejich život. Jsou zvyklé se prosazovat a nesouhlasit. Když jsem viděla upocené maminky, které nebyly schopny zvládnout dvouleté děti, myslela jsem si něco o rozmazlených fakanech. Dopřávají-li američtí rodiče svému potomku co nejvíce prostoru a svobodného rozhodování, hraje v tom nepochybně roli také pohodlnost a víra v kompetenci profesionálních institucí. Výsledkem bývají poněkud absurdní rodinné vztahy, kde se sice všichni rovnostářsky oslovují křestním jménem, ale jinak o sobě téměř nic neví.
Druhý extrém je drill, kterému jsou děti podrobovány už od kolébky a kráčejí s ním až do dospělosti. Jsou poslušné, plaché, lehce zvládnutelné a musejí mít takového dětství plné zuby. Jejich vůle jde stranou a přizpůsobuje se rodině, kolektivu, společnosti. Život člověka je nalajnován už v raném věku a dostat se za tyhle mantinely stojí mnohem více sil a energie než v západním světě. Většina se o to rozumně nikdy v životě ani nepokusí.
Tvrdá vychovaje bezesporu pohodlnější, ale zase dost krátkozraká. Dodnes si netroufám s určitostí tvrdit, který z obou protipólů je správnější. Záleží to asi na volbě kritéria. Chci však podotknout, že vyspělost a prosperita národa v další generaci není odpovědí. Drill ve výchově jsem viděla ve státech nejubožejších (Albánie) i nejvyspělejších (Japonsko). Stejně tak povolnost (Spojené státy, Mongolsko). Jsem přesvědčena, že to všechno začíná už v porodnici............
V úvodu této kapitoly rozvíjím úvahu na téma i hledání rovnováhy mezi autoritativní a rovnostářskou í výchovou a končím u toho, že nikdo z nás nemá patent. Kdesi v naprosté řiti světa, stovky kilometrů vzdálené od dobrodiní masmédií, u negramotného indiánského kmene Tarahumara jsem narazila na tak vybroušené výchovné principy, že jsem si jen pobaveně představila, jak by tu všichni světoví pedagogové polkli na sucho. Jako bych pozorovala virtuozního provazolezce, který s naprostou samozřejmostí běhá po laně mezi propastí totální manipulace - a svobody vedoucí k odcizení.
Když se to pokusím vyjádřit stručně, dítě tohoto kmene sice může všechno, ale od malička je vedeno k tomu, že za veškeré své činy nese odpovídající míru odpovědnosti. To jistě nezní nijak převratně, ale málokdy se podaří tuhle banalitu převést do praxe. Indián, jedno jestli kluk nebo holka, dostane ve svých sedmi letech kozu. Někdy dvě. O tu se stará a ta jej také živí. Rozdíl od našeho pojetí je v tom, že v tomhle případě nejde o hračku, o kterou se dospělí v nejhorším, když to potomka přestane bavit, postarají. Prostě nepostarají. Koza je výlučným vlastnictvím dítěte a nikdo mu nemluví do toho, co s ní udělá. Může ji vyměnit nebo třeba nechat chcípnout. O to míň dostane najíst. Ne z trestu, ale protože opravdu nezbude. Je to možná poněkud drastické, ale zato vysoce účinné. Dítě má okamžitou a reálnou zpětnou vazbu. Tyhle drobné pedagogické triky vedou k tomu, že děcko je sociálně zralé už ve svých dvanácti, třinácti letech, kdy se na ně pohlíží jako na dospělé. Nikdo nad ním nedrží roztažený deštník, co si kdo nadrobí, to si také sní. V takovém prostředí asi každý člověk brzy pochopí, jak je důležitá spolupráce a vůbec co nejlepší vztahy s ostatními. Vzájemná pomoc je samozřejmostí, respekt k druhému a pohostinnost (s výjimkou bílých) je norma. Jde to dokonce tak daleko, že nemocný nebo zraněný Tarahumaran přemýšlí, komu snad v minulosti nechtě ublížil...
Výsledek popsané filosofie a výchovy je omračující: indiáni tohoto primitivního kmene považují za nejdůležitější na světě nikoli věci, nikoli obchod nebo úspěch, ale mezilidské vztahy.
Milena Holcová, Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse.
Na úvodní stránku