Všechna tahle setkání a postřehy mě nutily přemýšlet. Pokoušela jsem se dopracovat k nějakým obecně platnějším závěrům. Co je to vlastně ženský půvab? Je to všechno jen společenská konstrukce, nebo tu existují nějaká všeobecně platná kritéria? Ani v omezeném a spřízněném prostoru Evropy jsem se nedočkala jednoznačného závěru.
"Ženskou by mělo být za co chytit," tvrdí na jihu.
"Hlavně nesmí být rozměklá. Měla by připomínat závodního koně, to tělo musí zvonit, mít svalový tonus." Slyšela jsem v různých obměnách ve Skandinávii.
Mladí muži kladou důraz na viditelnou estetiku, starší oceňují půvab pohybu a gest.
Inteligence a samostatnost většinou nepřekážejí. (Aspoň to tvrdili). Problém je jen ve způsobu, jak je ženy servírují.
Všude jsem se pokoušela dopracovat k co nejjednodušší odpovědi na otázku, která část ženského těla v mužích vzbuzuje erotický zájem. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že to jsou nepochybně druhotné pohlavní znaky, zejména ňadra. Zodpovědně prohlašuji, že je to omyl, který platí snad jen ve Spojených státech a části Evropy. Běda ženám, které tomuto mýtu podlehnou! Americké krásky, které si v zájmu větší atraktivity nechávají implantovat bujaré poprsí, možná zároveň zcela zbytečně plýtvají drobnou nožkou nebo něžnou šíjí, která by jim zvedala sebevědomí v Asii.
Tělnatým Švédkám by stačilo pár týdnů v Turecku nebo Karibské oblasti, ochmýřená Italka by k extázi přiváděla muže v Číně, zlaté zuby Ukrajinek by okouzlovaly indiány na Orinoku... Všechny ty mindráky jsou prostě nesmysl. Nejsi ošklivá, jsi jen v nesprávné zemi.
Milena Holcová, Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse.
Na úvodní stránku