Vznešeně plachtil v silných větrných proudech, téměř nemusel ani mávnout svými dlouhými, zlatými křídly. Celý život orel dělal to, co kuřata na dvorku, myslel si o sobě, že je kuře ze dvorku. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz. Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl.
Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka.
Vznešeně plachtil v silných větrných proudech, téměř nemusel ani mávnout svými dlouhými, zlatými křídly.
Starý orel užasle vzhlédl"¨:"Kdo to je?"
"To je orel, král ptáků" odpověděl mu soused. "Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice".
A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celou dobu za slepici považoval.
Antony de Mello, SJ
Na úvodní stránku