Serpentýn.

          V době, kdy se hledala pro nerosty česká jména, došlo se k serpentýnu, velmi tvrdé vyvřelině, nepravidelně štípatelné, vzdorovitě houževnaté, ale nesmírně krásné. Dobře se leští a na kamenickou galantérii je jako stvořená. Co je to kamenická galantérie? Jsou to kamenné přívěsky, drobné etuje, flakóny, těžítka, bibeloty, kalamáře a vůbec malé předměty, které umějí udělat velkou radost.
         Nerostem se vinou nazelenalé žíly, sám je šedavé barvy, někdy až do černa. Serpentýn byl do češtiny přeložen jako hadec. Překlad je to doslovný, i když důraz na hadovi nemusel být tak výrazný. Pravdou však je, že někdy se zelená žíla uvnitř kamene chová opravdu jako malý hádek, mizící v jeho hloubce.
         Je to nerost vzácný?
         V době, kdy jsem poznával na kamenické škole v Hořicích tvrdosti kamenů vlastníma rukama, učil nás v dílnách sochařskému řemeslu pan učitel Haňák. Obdivoval hadec. Ctil ho a nám, kteří si počínali velmi suverénně a chtěli za týden udělat když ne sousoší, pak aspoň nadživotní figuru, ho dával po kapkách jako vzácnou medicínu. Kámen nebyl v našich zemích dosažitelný, dovážel se, ani jsme nevěděli odkud. Asi z daleka, když nám k němu dával pan učitel jen přivonět. Z jeho obdivu k hadci jsme postupně nabyli dojmu, že hadec patří do polodrahokamů, jestliže i jen malý odštěpek lze získat tak nesnadno.
         Pan učitel ze zkušenosti věděl, že serpentýn má svou vlastní sezónu. Dobu těsně předvánoční. Každý druhý z nás přece toužil ukázat doma, co se už naučil, a udělat svou prací radost mamince, tetičce, babičce nebo své milé. A protože i drobný úlomek se brousí a  potom leští zdlouhavě a vytrvale, brousili jsme pod lavicí hadcové přívěsky o závod s časem. Naše náruživost nechávala míjet kolem našich uší letící vědomosti, které jsme potom po vánocích museli lákat zpět.
        Představovali jsme si, jak se asi hadec nalézá, zřejmě jako alabastr v malých valounech na polích Toskánie, a že jen šťastlivec může zakopnout o větší valoun hadce.
         Později jsem sice zjistil, že se hadec láme v opravdových kamenolomech, že se nenachází jako vltavíny nebo měsíční kameny, ale obdiv k němu jsem měl už hluboko zadřený pod kůží.
         Obdiv byl vystřídán šokem, když jsem na vlastní oči a vlastní dlaní osahal hadcový útes, přímořské skalisko, a sedl si pod hadcový úlomek skály, který odtržen od skaliska ležel pod ním jako bachratá loď. Milióny přívěsků, statisíce slziček pro statisíce ženských hrdel. Pane učiteli! Samozřejmě že jsem takový silný zážitek spojený s ještě větším překvapením musel zdokumentovat. Zamířil jsem aparát, jak jsem nejlépe uměl, a udělal pár fotek. Pro své spolužáky, pokud ještě žijí, a v duchu pro pana učitele, který už dávno opustil tuto kamenem prostoupenou zemi. Leží na hořickém hřbitově a měl by na hrobě mít hadcovou vázu. Dlouho jsem na ten zážitek myslel a říkal si, že obdiv hraničící s adorací by měl být vždy podložen objektivními fakty. Nezlobil jsem se na učitele, vycházel ze svých vlastních zkušeností a obdiv měl zažitý podle svého. Nebyl nikdy v Americe, nenachytal hadcové skály potloukat se po letním pobřeží. A kdyby se tam býval dostal, ztratil by iluzi, nebyl by se hadci obdivoval a ani nikoho vzácným nerostem neobdarovával. Byl by tedy zkušeností naopak ochuzen.
         Já jsem se z ponížení hadce dostal celkem snadno a pod tíhou rodinných událostí na setkání se serpentýnem po čase úplně zapomněl.

         Za rok přesně na den po našem návratu z Ameriky Zdena náhle zemřela. Jako když někdo zaklapne dveře, aby se jimi už nikdy nevrátil, jako když zemětřesení nenechá dokončit větu, jako když se na peróně bílý šátek nestačí zvednout k  zamávání.
         Naučil jsem se častým čtením nazpaměť úmrtní zprávu, proškrabal se každodenním úsvitem i soumrakem, nebál jsem se hledět do tmy pokoje a po nějaké době zakopl o ztracený klid duše. Zařadil jsem se mezi jedince, kteří při zmínce o smrti svého bližního přestanou mluvit a zahledí se nikam. Vzal jsem Zdenin odchod jako nelítostný příkaz a pokračoval v  cestě.
         Teprve po třech letech jsem našel odvahu prohrabat se kupou fotek, které jsme tehdy v Americe nacvakali, dali expres vyvolat, přinesli domů ke koukání a ukazování. Sami jsme byli zatím zcela čerství pamětníci, tedy na fotky jsme se sotva podívali, a přátelé, ti by byli jistě ke snímkům zcela neteční, maximálně by předstírali zájem. Krabici jsme patrně brzo zaklapli a dali ji do skříně k ostatním věcem, které se již nějak vyslovily. Dokument se zakuklil do mlhy, která nastala novými událostmi a zasunula je do nedobrovolného mlčení.
         Otevřel jsem nyní krabici a převracel tehdejší dny a snad se i chvílemi usmíval. Až vypadla z hromady fotografií jedna, která byla mezi ostatními nejsdělnější, dnes, kdy dostala jinou příchuť sdělení. Zamrazilo mě. Zdena jde klidně po pláži v pestrých plavkách, které jí velmi slušely. Koupila si je v San Francisku den předtím. Dívá se do kamery a snaží se o úsměv. Nedaří se jí, zůstává jen u snahy se usmát. Netuší, že za jejími zády se obrovité skalisko tvaru nepravidelné hadcové koule rozhodlo ji zahubit...
         Sugestivní obrázek mi vyvolal pocit mrazení. Pronásledoval ji kámen veliký jako dům. Tu osudovost aparát zachytil, my snímek donesli od fotografa domů, ale přečíst jsme ho neuměli. Barevná fotografie jakoby naznačovala manželčinu brzkou smrt, tak jsem obrázku porozuměl dnes. Vyfotografoval jsem čirou náhodou nebezpečí jako dokument, nebezpečí jako prostý výjev, nebezpečí jako varování. Co kdyby se Zdena bývala otočila? Spatřila by ve skalisku hrozící nebezpečí? Sotva. To jen sám osud jako by chtěl mít alibi, že varoval, že předpovídal, naznačoval.
         Snad jsou v našem životě příběhy neplánované a mimovolné, které mají schopnost samy se vepsat do osnovy osudu anebo se s námi setkávat na důležitých životních křižovatkách, snad je tomu tak i s kamenem jménem serpentýn, o kterém národovci rozhodli, že mu napříště budeme říkat hadec.

Vladimír Preclík, Americký kolotoč


Na úvodní stránku