Tolik, kolik jsme schopni
Při mé nedávné návštěvě New Yorku mi jeden přítel vyprávěl, že za
posledních několik let vzrostl počet miliardářů v Americe ze sedmnácti
na několik stovek. Zároveň však chudí zůstali chudými a v některých
případech jsou ještě chudší. To považuji za naprosto nemorální. Je to
rovněž potencionální zdroj problémů. Když miliony lidí nemají dokonce
základní životní potřeby - odpovídající stravu, obydlí, vzdělání a
lékařská zařízeni - je nerovnost v rozdělení majetku ostudná. Jestliže
by tomu bylo tak, že každý by měl dostatečně naplněny své potřeby a
ještě více, pak by možná luxusní životní styl mohl být obhajitelný.
Pokud by to bylo to, co by jednotlivec skutečně chtěl, bylo by obtížné
argumentovat tím, že mají upustit od uskutečňováni svého práva žít tak,
jak jim vyhovuje.
Ale skutečnost
je jiná. V tomto našem světě jsou místa, kde lidé zahazují nadbytečné
potraviny, zatímco nedaleko se jiní lidé jako my a mezi nimi nevinné
dětí - probírají odpadky a mnozí hladovějí. Takže přestože nemohu říci,
že luxusní život, který vedou bohatí, je sám o sobě špatný, za
předpokladu, že používají své vlastní peníze, které nezískali nepoctivě,
říkám, že je nedůstojný a že nás kazí. Navíc mě zaráží, že život
bohatých je často absurdně
složitý.
Jeden můj přítel, který žil u jedné nesmírně bohaté rodiny, mi vyprávěl,
že pokaždé, když byli plavat, dostali oděv, který si oblékli potom. Ten
pak museli vyměnit za nový pokaždé, když se vykoupali v bazénu, i když
to bylo třeba několikrát za den. Nezvyklé! Dokonce podivné. Není mi
jasné, jak takový život přispívá k něčímu pohodlí. Jako lidské bytosti
máme pouze jeden žaludek. Množství potravy, které můžeme sníst,
je tedy omezené. Podobně máme jen deset prstů na rukou, takže nemůžeme
nosit sto prstenů. Ať už padnou jakékoliv argumenty o možnosti volby,
ty, co máme navíc, nemají žádný smysl ve chvíli, kdy prsten skutečně
nosíme. Ostatní leží zbytečně ve svých krabičkách. Odpovídající využití
bohatství, jak jsem vysvětloval členům jedné velmi zámožné indické
rodiny, se nachází v dobročinném dávání. V tomto konkrétním případě jsem
navrhl - protože se mne zeptali - že nejlepší, co by možná mohli udělat,
je utratit své peníze za vzdělání.
Budoucnost světa
je v rukou našich dětí. Proto pokud si přejeme vytvořit soucitnější - a
tudíž spravedlivější - společnost, je podstatné, abychom naučili své
děti být zodpovědnými a soucitnými lidskými bytostmi. Když se člověk
narodí bohatý nebo získá majetek nějakým jiným způsobem, má obrovskou
příležitost prospět ostatním. Je to plýtvání, pokud se bohatství
spotřebuje jen na vlastní
požitkářství.
Mám silný pocit, že luxusní život je nepatřičný, a musím připustit, že
kdykoli pobývám v pohodlném hotelu a vidím, jak ostatní nákladně jedí a
pijí, zatímco venku spatřuji lidi, kteří dokonce ani nemají kde strávit
noc, cítím se velmi zneklidněn. Posiluje to můj pocit, že se neliším ani
od bohatých, ani od chudých. Jsme úplně stejní - chceme štěstí a
nechceme trpět. A máme na takové štěstí stejné právo. Výsledkem je, že
kdybych viděl, jak kolem jde demonstrace pracujících, jistě bych se k
nim přidal. A přesto samozřejmě člověk, který toto říká,
je jeden z těch požívajících pohodlí onoho hotelu. Opravdu musím jít
dále. Je rovněž pravda, že vlastním několik cenných náramkových hodinek.
A přestože cítím, že kdybych je prodal, mohl bych možná vybudovat
několik přístřeší pro chudé, dosud
jsem to neudělal. Stejným způsobem mám pocit, že pokud bych
dodržoval přísně vegetariánskou dietu, nejenom že bych sloužil lepším
příkladem, ale rovněž bych pomáhal zachránit nevinné zvířecí životy.
Dosud jsem to neudělal, a proto musím v určitých oblastech připustit
rozpor mezi svými zásadami a svou
praxí. Zároveň nevěřím tomu, že každý může nebo by měl být jako Mahátmá
Gándhí a žít život chudého rolníka. Takové odevzdání se je skvělé a mělo
by být velmi obdivováno. Ale heslo zní "Tolik, kolik jsme
schopni" - aniž bychom zašli do extrémů.
Etika pro nové milénium- Jeho Svatost
dalajláma
Na úvodní stránku