Tolik, kolik jsme schopni


         Při mé nedávné návštěvě New Yorku mi jeden přítel vyprávěl, že za posledních několik let vzrostl počet miliardářů v Americe ze sedmnácti na několik stovek. Zároveň však chudí zůstali chudými a v některých případech jsou ještě chudší. To považuji za naprosto nemorální. Je to rovněž potencionální zdroj problémů. Když miliony lidí nemají dokonce základní životní potřeby - odpovídající stravu, obydlí, vzdělání a  lékařská zařízeni - je nerovnost v rozdělení majetku ostudná. Jestliže by tomu bylo tak, že každý by měl dostatečně naplněny své potřeby a  ještě více, pak by možná luxusní životní styl mohl být obhajitelný. Pokud by to bylo to, co by jednotlivec skutečně chtěl, bylo by obtížné argumentovat tím, že mají upustit od uskutečňováni svého práva žít tak, jak jim vyhovuje.

        Ale skutečnost je jiná. V tomto našem světě jsou místa, kde lidé zahazují nadbytečné potraviny, zatímco nedaleko se jiní lidé jako my a mezi nimi nevinné dětí - probírají odpadky a mnozí hladovějí. Takže přestože nemohu říci, že luxusní život, který vedou bohatí, je sám o sobě špatný, za předpokladu, že používají své vlastní peníze, které nezískali nepoctivě, říkám, že je nedůstojný a že nás kazí. Navíc mě zaráží, že život bohatých je často absurdně složitý.
         Jeden můj přítel, který žil u jedné nesmírně bohaté rodiny, mi vyprávěl, že pokaždé, když byli plavat, dostali oděv, který si oblékli potom. Ten pak museli vyměnit za nový pokaždé, když se vykoupali v bazénu, i když to bylo třeba několikrát za den. Nezvyklé! Dokonce podivné. Není mi jasné, jak takový život přispívá k něčímu pohodlí. Jako lidské bytosti máme pouze jeden žaludek. Množství potravy, které můžeme sníst, je tedy omezené. Podobně máme jen deset prstů na rukou, takže nemůžeme nosit sto prstenů. Ať už padnou jakékoliv argumenty o možnosti volby, ty, co máme navíc, nemají žádný smysl ve chvíli, kdy prsten skutečně nosíme. Ostatní leží zbytečně ve svých krabičkách. Odpovídající využití bohatství, jak jsem vysvětloval členům jedné velmi zámožné indické rodiny, se nachází v dobročinném dávání. V tomto konkrétním případě jsem navrhl - protože se mne zeptali - že nejlepší, co by možná mohli udělat, je utratit své peníze za vzdělání.

        Budoucnost světa je v rukou našich dětí. Proto pokud si přejeme vytvořit soucitnější - a  tudíž spravedlivější - společnost, je podstatné, abychom naučili své děti být zodpovědnými a soucitnými lidskými bytostmi. Když se člověk narodí bohatý nebo získá majetek nějakým jiným způsobem, má obrovskou příležitost prospět ostatním. Je to plýtvání, pokud se bohatství spotřebuje jen na vlastní požitkářství.
         Mám silný pocit, že luxusní život je nepatřičný, a musím připustit, že kdykoli pobývám v pohodlném hotelu a vidím, jak ostatní nákladně jedí a  pijí, zatímco venku spatřuji lidi, kteří dokonce ani nemají kde strávit noc, cítím se velmi zneklidněn. Posiluje to můj pocit, že se neliším ani od bohatých, ani od chudých. Jsme úplně stejní - chceme štěstí a  nechceme trpět. A máme na takové štěstí stejné právo. Výsledkem je, že kdybych viděl, jak kolem jde demonstrace pracujících, jistě bych se k  nim přidal. A přesto samozřejmě člověk, který toto říká, je jeden z těch požívajících pohodlí onoho hotelu. Opravdu musím jít dále. Je rovněž pravda, že vlastním několik cenných náramkových hodinek. A přestože cítím, že kdybych je prodal, mohl bych možná vybudovat několik přístřeší pro chudé, dosud jsem to neudělal. Stejným způsobem mám pocit, že pokud bych dodržoval přísně vegetariánskou dietu, nejenom že bych sloužil lepším příkladem, ale rovněž bych pomáhal zachránit nevinné zvířecí životy. Dosud jsem to neudělal, a proto musím v určitých oblastech připustit rozpor mezi svými zásadami a svou praxí. Zároveň nevěřím tomu, že každý může nebo by měl být jako Mahátmá Gándhí a žít život chudého rolníka. Takové odevzdání se je skvělé a mělo by být velmi obdivováno. Ale heslo zní
"Tolik, kolik jsme schopni"
- aniž bychom zašli do extrémů.


Etika pro nové milénium- Jeho Svatost dalajláma
Na úvodní stránku