Věštba nade vše...

Narodil se zajíc. U kolíbky v noře postávaly tři sudičky. "Až ti bude deset," povídá první, "budeš umět číst." "V patnácti uděláš maturitu," přidala se hned další. "Přesně v devadesáti se staneš nejbohatším na světě," děla třetí...

Nebyl by to zajíc ucháč, aby sudičky nezaslech. V deseti uměl fakticky číst. "Perfektní, daří se to," pomyslel si a zastříhal ušima. Přikulil se patnáctej rok, zajícovi se povedlo odmaturovat. "Super, a ted' už budu jenom čekat. Přesně podle věštby...," chechtal se na celý kolo.

Roky spurtovaly, všichni kolem si užívali, vychovávali děti, pařili, jezdili na dovolený, přejídali se, ale zajíc se jen usmíval - věděl, že má všechno eště před sebou. Když mu bylo osmdesát devět a půl, umřel. Uměl číst a měl maturitu. A moh' bejt nejbohatší na světě...

Pavel Traub: O volovi a funkci

Na úvodní stránku