V jedenácti letech jsem byl doslova závislý na baseballu. Poslouchal
jsem baseballové zápasy v rádiu: Sledoval jsem je v televizi.
Knihy, které jsem četl, byly jedině o baseballu.
Baseballové karty jsem bral s sebou i do kostela a doufal
jsem; že je směním s ostatními kluky. O čem jsem snil? Jen
o baseballu.
Baseball jsem hrál vždy a všude, stačila jen příležitost. Hrál jsem
v družstvu nebo jsem jen tak sám trénoval. Házel jsem si míč
s bratrem, s otcem, s kamarády. Když už jsem neměl jinou
možnost, házel jsem si gumovým míčkem o schody na terase
a představoval jsem si, jak své mužstvo
proslavím.
S převelikým nadšením jsem v roce 1956 nastoupil do Malé ligy. Byl
jsem průměrný hráč. Ani dobrý; ani špatný. Byl jsem ale na baseballu
závislý.
Gordon závislý nebyl. Ani nebyl dobrý. Přistěhoval se toho roku do
sousedství a přihlásil se do družstva. O jeho
hráčských schopnostech by se hodně mírně dalo říci, že neměl
žádné. Neuměl chytat. Neuměl odpálit míč. Neuměl házet. Neuměl běhat.
Gordon se vlastně míče
bál.
Ulevilo se mi, když byl výběr hráčů do družstev u konce
a Gordon se dostal do jiné skupiny. Každý hráč musel vždy odehrát
alespoň polovinu zápasu a já měl pocit; že Gordon by naše šance na
výhru příliš nezvýšil. To druhé družstvo mělo
prostě smůlu.
Po dvou týdnech tréninku Gordon zmizel. Kamarádi z jeho družstva se
smáli, když mi vyprávěli, jak jejich trenér nařídil
dvěma lepším hráčům, aby Gordona odvedli do lesa a promluvili si
s ním. "Zmizni," to mu chtěli říct, a také to udělali.
A Gordon zmizel.
To, co se stalo, mi nepřipadalo spravedlivé, i když mi bylo teprve
jedenáct, a tak jsem udělal to, co by udělal každý
rozhořčený hráč. Vyzvonil jsem to. Vyprávěl jsem celou tu
historku svému trenérovi. Podělil jsem se s ním o ni do
detailu a myslel jsem, že si bude stěžovat na vedení ligy
a zařídí,
aby se Gordon vrátil do svého původního družstva. Byla by tak zachráněna
spravedlnost i šance mého družstva na výhru.
Jenže jsem se spletl. Trenér rozhodl, že Gordon musí hrát tam, kde ho
chtějí - tam, kde by se k němu chovali s úctou a kde má
každý stejnou šanci uplatnit ve hře své
schopnosti.
A tak se Gordon stal členem našeho družstva.
Kéž bych mohl prohlásit; že Gordon zahrál skvělý zápas nebo že
v poslední směně odehrál dva auty. Nic takového se nestalo: Myslím,
že Gordon se za celou sezónu do míče ani
netrefil. Míče, které letěly jeho směrem (pravé pole), létaly přes něho,
kolem něho, skrze něho.
Nemůžu říci, že jsme mu nepomáhali. Trenér ho ještě zvlášť trénoval na
pálce, zlepšoval jeho práci v poli,ale nemělo to valné výsledky.
Pochybuji, že se ten rok Gordon od našeho trenéra vůbec něco naučil. Já
ano. Naučil jsem se odpálit míč falší a neprozradit svůj záměr.
Naučil jsem se vyautovat hráče míčem.
Naučil jsem se provádět hladší otočku na druhé
metě.
To léto mě trenér naučil hodně, i když to nejdůležitější se
netýkalo baseballu. Naučil mě hlavně, co je to charakter
a poctivost. Zjistil jsem, že každý má svou cenu, ať už dokáže
odpálit míč nebo ne. Zjistil jsem, že všichni máme svou hodnotu, ať už
dokážeme míč chytit nebo se musíme otočit a běžet pro něj. Zjistil
jsem, že dělat to, co je správné, čestné a férové, je důležitější
než vyhrát.
Jsem rád, že jsem ten rok byl v tomhle družstvu. Jsem moc vděčný za
to, že jsme měli takového trenéra. Jsem pyšný; že jsem byl jeho pravý
polař, a že jsem jeho syn.
Chick Moorman, Slepičí polévka pro duši
teenagera
Na úvodní
stránku