O tom, že filosofovat znamená učit se umírat
Chci, aby člověk jednal a aby prodlužoval dělné životní
úkony, pouze pokud na to stačí, a aby mě smrt přistihla, jak sázím své zelné hlávky a o ni nedbám [a ještě míň o svou nedokonalou zahrádku]. Viděl jsem umírat jistého muže, který si na
smrtelném loži nepřestával naříkat, že mu osud trhá nit dějin,
které měl právě rozepsány, u patnáctého či šestnáctého z našich králů.
......
Musíme se sebe tyto nízké a škodlivé sklony setřást. Jako byly naše hřbitovy vysazeny okolo kostelů a na nejnavštěvovanějších místech města, aby navykly, říkal Lykurgos, nízký dav, ženy a děti neděsit se pohledu na mrtvého člověka, a aby tento stálý pohled na kosti, hroby a pohřební průvody nám připomínal náš úděl.....
a jako Egypťané po svých hostinách dávali účastníkům ukazovat velikou kostru, jejíž nosič přitom volal: Pij a raduj se, neboť
zemřeš a budeš jako tento!, tak i já jsem si osvojil zvyk mít smrt
ustavičně nejenom na mysli, ale i na jazyku. Není nic, nač bych se vyptával tak rád jako na smrt lidí: co v okamžiku skonu říkali,
jak se tvářili, jak se chovali. A není nic, čeho bych si pozorněji všímal mezi čtenými příběhy. Vždyť je to patrno na hojnosti mých příkladů. Mám tuto látku ve zvláštní oblibě, a kdybych byl
skladatelem knih, pořídil bych výkladem doprovázený seznam různých smrtí. Kdo by naučil lidi umírat, naučil by je žít.
Michel de Montaigne
Na úvodní
stránku
