Obloha je tu vždycky

         .............Když jsem se odvrátil od pozemských věcí, náhodou jsem vzhlédl. A tam, nad elegantním areálem přímořského letoviska, nad mořem a hosty, kteří si za okny baru nevšímali venkovního světa, nade mnou i všemi mými malými problémy, se klenula obloha. Kráčel jsem po písku stále pomaleji, až jsem se zastavil a podíval nahoru do vzduchu. Od severního obzoru k jižnímu, ze souše na východu po hlubiny moře na západě se na miliardy kilometrů rozprostírala obloha. Velmi tichá, velmi klidná. Pod srpkem měsíce se pohyboval vysoký citrus, jak ho opatrně unášel slabý, slaboučký vítr. Tehdy večer jsem uviděl, čeho jsem si nevšiml nikdy předtím. Že obloha se neustále pohybuje, ale nikdy nezmizí. Že ať se děje, co se děje, je stále s námi. A že na oblohu nemají vliv žádná trápení. Moje problémy pro ni neexistují, neexistovaly a nikdy existovat nebudou. Obloha si nevykládá věci nesprávně.Obloha neposuzuje. Obloha prostě je.
         Je, ať už si tuto skutečnost přejeme vidět, nebo se pohřbíváme pod tisícem kilometrů země, nebo dokonce ještě hlouběji, pod neproniknutelnou střechou bezmyšlenkovité každodennosti.
         O rok později jsem z nějakého důvodu byl v New Yorku, nic se mi nedařilo, veškerá moje aktiva činila dvacet šest centů, měl jsem hlad a úplně poslední místo, kde jsem si při západu slunce přál být, bylo vězení manhattanských ulic se zamřížovanými okny a dveřmi zamčenými na čtvero zámků. Ale náhodou jsem se podíval vzhůru, což, samozřejmě, člověk na Manhattanu nikdy nedělá; a znovu jako tehdy u moře - tam nahoře daleko nad kaňony Madison Avenue a Lexingtonu a Central parku byla obloha. Byla tam. Neuspěchaná. Stále stejná. Hřejivá a vítaná jako domov.
         Co ty víš, pomyslel jsem si. Co ty o tom víš. Ať je život pilota jak chce zamotaný, spletitý a těžký, vždycky má domov, který na něho čeká. Vždy na něho čeká radost, že je zpátky ve vzduchu, dívá se na mraky shora nebo k nim vzhlíží, vždycky na něho čeká pocit: "Zase jsem doma!"

         "Kupa mlhy, hromada prázdného vzduchu," řeknou lidé země, "přestaň mít hlavu v oblacích a postav se na pevnou zem." Přesto mě obloha v okamžicích tak od sebe vzdálených, jako tehdy na opuštěné pláži a pak na manhattanské ulici plné lidí, vynesla z černého zoufalství ke svobodě, z trápení a hněvu k myšlence: "Hej! Co na tom záleží'? Jsem šťastný!" A stačilo jen podívat se vzhůru.
podle R.Bacha

Na úvodní stránku