Paní z Pecatoniky


         Vzpomínáte si, jak vám za klukovských let záleželo na tom, aby vás někdo miloval a obdivoval? Jak bylo úžasné, když se vám čas od času podařilo podat ve hře skvělý výkon, děvčata vás pak sledovala pohledy a spoluhráči byli rádi, že jste získal bod nebo proslavil váš tým? Létání je zvláštní, jednoho dne s ním začnete, a všechno je úplně jinak.
         V létě 1966 jsme pořádali vyhlídkové lety v Pecatonice ve státě Illinois. Měli jsme za sebou úspěšný pracovní den, od večeře do západu slunce jsme svezli přibližně třicet pasažérů a před setměním zbýval čas na jediný let. Zástup diváků zatím zůstával poblíž, seděli v zaparkovaných autech nebo postávali ve skupinkách přátel a pozorovali naše letadla.
         Stál jsem u křídla svého dvouplošníku a v přítmí na ně volal. "Ještě jeden let, lidičky, poslední let dnešního dne - nejlepší let za chviličku začne! Nic nemusíte připlácet, cena pouhé tři dolary! Místo je jen pro dva pasažéry!" Nikdo se ani nepohnul. "Podívejte se na ten západ slunce, celý červený! Je dvojnásob hezký, když ho vidíte přímo z nebe! Nastupte do kokpitu a můžete se octnout doslova uprostřed toho všeho!"
         Obrysy kopců a stromů se už jenom temně rýsovaly na obzoru jako vystřihovánky po obvodu planetária před tím, než světla zhasnou a hvězdná podívaná může začít. Ale nikdo nechtěl letět. Byl jsem bezmocný - měl jsem nádherný, krásný dar a  snažil jsem se o něj podělit se světem, který neměl zájem. Ještě jednou jsem se pokusil je přesvědčit, pak jsem to vzdal. Nastartoval jsem motor a vzlétl, abych se na západ slunce podíval sám.Byl to jeden z těch alarmujících momentů, kdy člověk ani netuší, jak hlubokou pravdu říká. Kouřmo končilo ve výšce patnácti set stop a v křišťálovém vzduchu nad ním se v  posledních paprscích slunce rozlévalo moře tekutého ryzího zlata, v němž vrcholky kopců vytvářely sametově zelené ostrovy. Něco tak dokonalého jsem ještě neviděl a dvouplošník a já jsme mořem zlata stoupali sami, ponořeni do barvy toho silného zážitku, a rozhlíželi se.
         Přibližně ve čtyřech tisících stop jsme přestali nabírat výšku, v tu chvíli se nedalo jen tak pasivně pokračovat. Letadlo šlo přídí vzhůru, pravá křídla dolů a se staženým plynem jsme provedli souvrat, plynule jsme navázali přemetem a sudovým výkrutem, stříbrná vrtule se při klesání před námi zvolna otáčela jako vějíř, země byla chvíli pod námi a chvíli jsme ji měli nad hlavou. Bylo to létání jen pro radost z toho, že jsme ve vzduchu, a vzdávali jsme jím dík božskému symbolu oblohy za to, že je k nám oběma tak laskavá. Byli jsme zároveň pokorní i hrdí, znovu bezhlavě zamilovaní do té hořkosladké báječné věci, které se říká létání.
         Zřetelně jsme slyšeli vítr, proudil kolem nás s lehounkým hvízdáním, které provází dolní fáze přemetů a zaznívá i při výkrutech, potom zeslábl a  uklidnil se u vrcholu našich pomalých souvratů, když jsme se málem na obloze zastavovali. Už jsme, dvouplošník a já, spolu zažili tolik dobrodružství bouřky a slunce, časy těžké i skvělé, lety dobré i špatné - a konečně jsme se spolu nořili do čistého zlatého moře. Klesali jsme v něm hluboko dolů, pak přímým letem plachtili až na dno, abychom přistáli na tmavé trávě.
         Vypnul jsem motor, vrtule smutně zachrastila a zastavila se. Zůstal jsem dlouhou minutu v kokpitu, ani jsem si neodepnul padák. Bylo velké ticho, přestože zástup se ještě nerozešel. Sluneční paprsky se vysoko na obloze určitě odrážely od našich křídel a oni tu zůstali, aby se na nás dívali. Potom jsem v tom tichu zaslechl, jak jedna žena říká druhé, a její slova se hlasitě nesla nočním vzduchem: "Má odvahu za deset mužů, když létá s tou starou škatuli!" Jako bych v tu chvíli dostal ránu železnou tyčí.
         Ano, jistě, byl jsem hrdina. Milovaný a obdivovaný. Byl jsem středem pozornosti. A hned jsem tím vším, i tou ženou, byl znechucen, a bylo mi jí hrozně a hluboce líto. Paní, vy to nevidíte? Vůbec ne?

         Tak tohle se stalo v létě roku 1966 v pilotní kabině dvouplošníku, který právě přistál v Pecatonice ve státě Illinois. Tehdy jsem zjistil, že radost vám do života nepřináší láska a obdiv jiných lidí. Radost se rodí z toho, že jsem sám schopen milovat a obdivovat cokoli, co já sám pokládám za vzácné a  dobré a krásné - na obloze, v přátelích, v dotyku a duši mého vlastního živého dvouplošníku. ".. odvahu za deset mužů, když létá... s tou starou... škatulí..." tak,to tehdy řekla.

zdroj:R.Bach, Dar křídel

Na úvodní stránku