Nikdo nechce vidět, jaký skutečně je

         Paradoxně totiž platí, že když je člověk plně zaměstnán tím, že hraje roli učiněného světce, bývá zcela slepý k tomu, co vidí všichni kolem. Shakespeare napsal, že celý svět je jako jeviště a lidé jsou jen herci, kteří hrají svou roli. Nikdo nechce vidět, jaký skutečně je, natož aby ostatní uviděli to, s čím se on sám nedokáže vyrovnat. A tak procházíme životem, jako bychom byli na jevišti, hrajeme zvolenou roli a pózujeme před těmi, o kterých víme, že by nás jinak nepřijali. Nikomu nedovolíme, aby zahlédl, co je skryto v propadlišti pod jevištěm. Dvířka propadliště, dvířka tohoto temného a smutného světa, musí být za všech okolností uzavřená. Pravda je ovšem taková, že vzdor všemu "předvádění" jsme silně ovlivňováni tím, co se stále snažíme udržet hluboko pod zámkem našeho nevědomí. Čas od času tak přichází "chybný úkon", jak pojmenoval Freud situaci, kdy se na povrch dostane něco, co jsme se snažili zakrýt nejen před ostatními, ale i sami před sebou. Než stačíme nohou přirazit dvířka propadliště, vynoří se náhle skutečná pohnutka toho, co vypadalo jako dokonale racionální jednání. V mžiku stojíme před publikem, které jsme se ještě před chvílí snažili ohromovat, takoví, jací skutečně jsme.

V poměrně dramatické podobě se mi něco takové přihodilo koncem šedesátých let. Dostal jsem tehdy od svého bratra Tonyho, který byl v tu dobu misionářem v Jižní Africe, dopis, ve kterém mi psal, že vystupuje z řádu, a nejen to, že se také hodlá oženit. Mí rodiče dostali podobný dopis, jen v něm nebyla zmínka o ženění. Byli z toho velice znepokojeni a rozjeli se za ním. Mě požádali, abych se k nim připojil. Setkali jsme se s Tonym v malé transvaalské vesnici nazvané Piet Retief, kde byl tehdy farářem. Nechodil příliš dlouho kolem horké kaše a okamžitě nám sdělil, že nejen opouští řeholi a kněžství, ale že má také v úmyslu se v brzké budoucnosti oženit.
         Po tomto sdělení byli mí rodiče pochopitelně šokováni, ale už vůbec nebyli připraveni na to, co následovalo. Tony nám oznámil, že si chce vzít černou Afričanku z kmene Zulu, s níž se setkal na jedné z misijních stanic. Tatínek s maminkou se zhrozili ještě víc a dali to také patřičně najevo. Umíš si asi představit, co všechno řekli v návalu rozčilení; rasismus, o kterém neměli ani potuchy, vybuchl. Atmosféra v místnosti by se tehdy dala krájet. Seděl jsem tam úplně zticha, uprostřed všeho toho vření, a neříkal vůbec nic. Byl jsem jen vyděšený tím, co se odehrávalo ve mně. Všechno, co mí rodiče vyslovovali nahlas, jsem totiž v duchu říkal i já. Odehrálo se to tak rychle, že jsem nestihl přirazit nohou dvířka propadliště. Rasismus, o němž jsem neměl ani tušení, vyvřel na povrch a zaplavil mou mysl. Než vyšlo najevo něco víc, povedlo se mi rychle zavřít dvířka. Zavřel jsem také svá ústa, aby se nikdo nedozvěděl, že všechno to, co je v mých rodičích, je i ve mně.Tu noc jsem nespal. Byl jsem do hloubi bytosti otřesen: celá léta ve mně dřímala zákeřná duchovní rakovina, a já o ní vůbec nevěděl.
         Na vysoké škole jsem byl prezidentem Ligy proti apartheidu. Mluvil a psal jsem o zákeřné chorobě zvané rasismus. Mnohokrát jsem se podílel na demonstracích před jihoafrickou ambasádou na Trafalgar Square... a přitom jsem celou tu dobu byl jedním z nich. To však nebylo všechno, co mi tu noc nedalo spát - byla tu ještě myšlenka na všechny ostatní předsudky, které ve mně byly zřejmě hluboko zakořeněné a které záporně ovlivňovaly člověka, o němž jsem si myslel, že ho tak dobře znám: sám pro sebe jsem se náhle stal cizincem.
         Věděl jsem tehdy, a to s neotřesnou jistotou, že v sobě chovám předsudky proti černým Afričanům. Uvědomoval jsem si, že se to muselo projevovat v razantním způsobu, jakým jsem za ně demonstroval, a v tom, že jsem s nimi zacházel nadřazeně. A přece jsem si toho nikdy nevšiml, dokonce se mi ani nesnilo o tom, že by to bylo možné, a kdyby mi někdo naznačil, že pravý opak je pravdou, asi bych se vehementně bránil. Otázka, kterou jsem si kladl, když jsem se celou tu noc převracel na svém lůžku, však zněla jinak: kolik dalších předsudků číhá skryto na dně mé bytosti? Jak velká část jednání toho člověka, o němž jsem si myslel, že ho znám, je ovlivňována někým jiným, kdo se hluboko ve mně usídlil a komu svatý Pavel říká "starý člověk"? Pak jsem uvažoval o té obrovské pýše, která mi bránila vidět pravdu. Nejenom, že se mi dařilo klamat druhé, sám sebe jsem podváděl ohledně skutečných kvalit člověka, jenž měl tu troufalost si myslet, že už je bezmála svatým - jen proto, že se u něj rozvinuly náboženské návyky, které zřejmě beztak měly svůj původ v pýše a předsudcích, o nichž on sám neměl ani zdání.

         Ta noc byla v mém životě velkým momentem pravdy. Jako nikdy předtím jsem teď jasně uviděl, že muž, který na svém jevišťátku hrál pro zvolené publikum téměř svatého, je vlastně podvodník, šašek a snob, ovládaný zevnitř pýchou a předsudky starého člověka. Byl výtvorem starého člověka, ale sám o tom nevěděl. Nejhorší ze všeho bylo však vědomí, že i když teď jasně vidím, co jsem předtím neviděl, nedokážu s tím přesto nic dělat. Cítil jsem se naprosto bezmocný. Uvědomoval jsem si, že já, ten velký bojovník za morálku, jsem vlastně rasistou, a nedokážu udělat nic pro to, abych se změnil. Vzpomněl jsem si, jak jeden terapeut, který přednášel psychologii na pedagogické fakultě, tvrdil, že jakmile je zdroj iracionálního jednání odhalen v nevědomí a předveden postiženému v jeho vědomé mysli, může být dotyčný uzdraven ze svého problému. Tehdy jsem se domníval, že to nebude pravda. Nyní jsem to ovšem věděl. Byl jsem rasista a prostý fakt, že jsem si to uvědomil, mě nijak nezměnil.
         Pamatuji se, jak jsem chodil po ulicích Johannesburgu a prohlížel si černé Afričanky. Marně jsem se snažil představit si, že si jednu z nich můj bratr vezme. Zkrátka to nešlo, právě tak jako jsem se nemohl osvobodit od rasismu, který mě ovládal. Jakým způsobem bych se mohl uzdravit? Teprve po té, co se v Anglii vzali, jsem jel svého bratra a jeho ženu navštívit k nim domů, do Liverpoolu. První návštěva pro mě byla velice těžká, a kdyby to bylo možné, byl bych se jí vyhnul. Následné návštěvy byly snazší a snazší, až se z nepříjemné povinnosti postupně stala příjemná. Jak jsem svou švagrovou Protasii stále víc poznával, začínal jsem ji mít čím dál víc rád, až jsem si ji nakonec opravdu zamiloval a mohl jsem zakoušet její lásku ke mně. A byla to právě tato láska, která způsobila mé uzdravení. Vykonala pro mě to, co nemohla vykonat žádná síla na zemi, ale láska ostatně není pozemskou silou.
         Zpočátku to byla právě její láska k mému bratrovi, která odhalila všechen ten hrozivý rasismus, o němž jsem vůbec nevěděl, že ve mně dřímá, ale nakonec to byla tatáž láska, která mě svým dotykem uzdravila. Její láska mi umožnila vidět tu hrozivou skutečnost, před kterou jsem se snažil utéct, ale pak mi také dala sílu tuto skutečnost překonat. Je zvláštní, že když se díky lásce změní tvůj vztah vůči jednomu členu skupiny, kmene nebo rasy, vůči níž jsi byl předtím zaujat, změní se tvůj postoj ke všem jejím členům. Nemyslíš si, že jsou všichni báječní, ale jednáš s nimi podle jejich hodnoty, ne podle svých předsudků.