Bylo to při jedné reportáži o občanské válce ve Španělsku. Neprozřetelně jsem kolem třetí hodiny ranní potají sledoval nakládání tajného materiálu na jednom nákladovém nádraží. Ruch v pracovních četách a jakési přítmí jako by usnadňovalo mou neuvážlivost. Ale anarchistickým milicionářům jsem se zazdál podezřelý.
Událo se to prostě. Neměl jsem ani tušení, že se pružným krokem a tiše přiblížili a semkli se kolem mne jako prsty jedné ruky. Hlaveň jejich karabiny mi najednou lehce spočívala na břichu a mlčení mi připadalo slavnostní. Zvedl jsem tedy ruce.
Spatřil jsem, že nehledí upřeně na můj obličej, ale na mou kravatu (na předměstí se taková okrasa nedoporučovala). Všechno se ve mně sevřelo. Čekal jsem výstřel. Bylo to období rychlých soudů. Ale k výstřelu nedošlo.
Po několika vteřinách naprosté prázdnoty, během níž mi pracovní čety
připadaly,jako by v nějakém jiném vesmíru tančily snový balet, mi moji anarchisté lehkým pokynem naznačili, abych šel před nimi, a dali jsme se beze spěchu na pochod přes kolejnice seřaďovacího nádraží. Zatkli mě v naprostém tichu a s obdivuhodně úspornými pohyby. Tak se chová podmořská fauna.
Za chvíli jsme vstoupili do jakéhosi podchodu, proměněného ve strážnici. V nejasném světle petrolejové lampy ostatní milicionáři podřimovali, karabinu u nohou. Lhostejně prohodili několik slov k mužům mé hlídky. Jeden z nich mě prohledal. Mluvím španělsky, ale katalánsky neumím. Přesto jsem pochopil, že po mně žádají doklady. Řekl jsem: "Hotel... novinář" a vůbec jsem nevěděl, zda jim má slova něco říkají. Milicionáři si předávali z ruky do ruky můj fotoaparát jako usvědčující předmět. Někteří z těch, kteří zívali a seděli unaveně na rozviklaných židlích, jaksi znechuceně vstali a opřeli se o zeď.
Neboť hlavní dojem byl dojem nudy. Nudy a rozespalosti. Zdálo se mi, že pozornost těch mužů je otupená až do krajnosti. Téměř jsem toužil třeba
po projevu nepřátelství. Ale nepoctili mě ani projevem hněvu, dokonce ani ne výčitkou. Několikrát jsem se pokusil španělsky protestovat. Ale můj protest nenalézal ohlas. Dívali se na mne a nijak nereagovali, jako kdyby se dívali na čínskou rybku v akváriu.
Čekali.
Na co čekali? Až se jeden z nich vrátí? Nebo na úsvit Říkal jsem si: "Možná čekají, až budou mít hlad...
Ještě jsem si říkal: "Provedou nějakou hloupost! Je to naprosto směšné..." Mnohem víc než úzkost jsem pociťoval znechucení z té absurdnosti. Říkal jsem si: ,Jestli se rozhýbou a budou chtít jednat, zastřelí mě!"
Byl jsem skutečně v nebezpečí, nebo nebyl? Stále nevěděli, kdo jsem; věděli, že nejsem sabotér ani
špión, ale novinář? Že mé doklady jsou v hotelu? Dospěli k nějakému rozhodnutí? A k jakému? Nic jsem o nich nevěděl, jen to, že střílejí bez velkých skrupulí. Přední stráže revoluce, ať patří jakékoliv straně, nepořádají lov na lidi (nerozvažují o podstatě člověka), ale pořádají lov na jeho příznaky. Pravda protivníka jim připadá jako nakažlivá nemoc. Kvůli podezřelému příznaku posílají nakaženého do lazaretní izolace. Na hřbitov. Proto mi připadal ten výslech zlověstný a občas na mne dopadala neurčitá jednoslabičná slova, kterým jsem nerozuměl. O mou kůži se hrála slepá ruleta. Proto také jsem pociťoval zvláštní potřebu křiknout na ně něco o sobě, aby si uvědomili mou skutečnou přítomnost, něco, co by rozhodlo o mém osudu. Třeba svůj věk. Věk muže je přece důležitý. Je to souhrn celého jeho dosavadního života. Jeho zralost se uskutečňovala pozvolna. Dospěl k ní zdoláním tolika překážek i těžkých nemocí, i tišením tolika utrpení, překonáním tolika zoufalství, tolika nebezpečí, z nichž si většinu již ani neuvědomuje. Vytvořila se v tolika tužbách, v tolika nadějích, v tolika zármutcích, přes tolikerá zapomnění a tolikeré lásky. Věk člověka před stavuje pořádný náklad zkušeností a vzpomínek. Přes všechny nástrahy a nesnáze i vyježděné koleje jsme se jakž takž pohybovali kupředu,jak se jen dalo, jako stará dobrá kára. A teď' vzhledem k nezvratné souhře okolností jsem zde. Je mi třicet sedm let a,je-li to vůle boží, potáhnu dál ten náklad vzpomínek. Říkal jsem si tedy: "Vida, kde jsem se to octl. Je mi sedmatřicet let..." Rád bych to důvěrně svěřil svým soudcům... ale už se mne na nic nevyptávali.
A tu se stal zázrak. Ach, zázrak velice nenápadný. Neměl jsem už cigarety. A protože jeden z mých žalářníků kouřil, poprosil jsem ho posuňkem, aby mi jednu dal, a nepatrně jsem se usmál. Muž se nejprve protáhl, přejel si pomalu rukou po čele a pozvedl oči. Nepohlédl však už na mou kravatu, ale na můj obličej. A k mému velkému údivu se také on nepatrně usmál. Bylo to jako svítání. Ten zázrak nevyřešil nic z toho dramatu, ale setřel je, jako když světlo zaplaší stín. Už tu nebylo žádné drama. Ten zázrak na první pohled nezměnil nic. Stará petrolejová lampa, na stole rozházené papíry a muži, opření o zeď', barva předmětů, pach, všechno zůstalo, jak bylo. Ale všechno se změnilo přímo ve své podstatě. Ten úsměv mě osvobozoval. Bylo to znamení tak nezměnitelné, tak zřejmé ve svých dalších důsledcích, tak nezvratné jako východ slunce. Otvíralo nové období. Nic se nezměnilo, a přece se změnilo všechno. Stůl s rozházenými papíry ožil. Ožila petrolejová lampa a ožívaly zdi. Nuda, prosakující z neživých předmětů zde ve sklepení, jako kouzlem nabývala lehkosti. Bylo to, jako by neviditelná krev začala zase proudit, spojovala všechny věci v jediný celek a znovu mu dávala význam.
Muži se také nepohnuli, ale zatímco před chvílí se mi zdáli vzdálenější než nějaký předpotopní druh, nyní už procitli ke skutečnému životu. Měl jsem zvláštní pocit přítomnosti. Ano: přítomnosti. A pociťoval jsem svou příbuznost. Mladík, který se na mne usmál a který byl okamžik před tím jen výkonný nástroj, jakýsi nestvůrný hmyz, se nyní jevil trochu neobratný, téměř bojácný, nádherně bojácný. Ne že by ten terorista byl méně drsný než ostatní. Ale procitl v něm člověk a ozářil v něm zranitelnou část. My lidé se tváříme povzneseně, ale vskrytu srdce známe váhání, pochybnosti i bolest...Ještě nic nebylo vysloveno, a přesto bylo všechno rozhodnuto. Na znamení vděčnosti jsem položil ruku na rameno milicionáře, když mi podával cigaretu. A jakmile byl led prolomen, i ostatní milicionáři se stali opět lidmi a já jsem vstoupil do jejich úsměvů jako do nové a svobodné země.
Vstoupil jsem do jejich úsměvů jako do úsměvů našich zachránců na Sahaře. To když nás kamarádi po dlouhém hledání našli a přistáli co nejblíže a pospíchali k nám, houpajíce v napřažených rukou koženými měchy s vodou, aby je bylo dobře vidět. Vzpomínám si na úsměv zachránců, když jsem ztroskotal; a na úsměv trosečníků, jimž jsem byl zachráncem, sí vzpomínám jako na vlast, kde jsem se cítil šťasten. Opravdové blaho je blaho našeho druha. Záchrana je jen příležitostí k procítění toho blaha. Voda má zázračnou moc jen tehdy, je-li darem dobré vůle.
Péče poskytnutá nemocnému, přístřeší nabídnuté vyhnanci i odpuštění mají cenu jen díky úsměvu, jenž ozáří ten svátek. Setkáváme se v úsměvu, který převyšuje jazyky, kasty i strany. Ten či onen se svými zvyky, stejně jako já se svými, jsme věřící téže církve.
Antoine de Saint-Exupéry, Dopis rukojmímu
Na úvodní
stránku