Chystal jsem se udělat rozhovor s akademikem Otto Wichterlem, mělo to být trochu o vědě, víc o životě. Když jsem mu zavolal, laskavě mne odmítl. Vysvětlil mi, že právě vyšla kniha, kde o sobě říká všechno, a že v televizi natočili jeho portrét, kde pověděl to nejdůležitější a už by se jen opakoval.
Z rozhovoru tedy sešlo a já v televizi sledoval jeho medailonek. Pan profesor byl neokázalý, mluvil obyčejně a jeho úsměvný nadhled se vznášel nad světem, tím minulým i tím dnešním, vznášel se nad všemi režimy, které prožil, nad všemi ideologiemi, kterým nevěřil, nad lidskou malostí, kterou poznal. Nepoučený divák by ani netušil, že tento stařičký pán je světoznámým vědcem v oblasti makromolekulární chemie, že má za sebou řadu objevů, že vynalezl měkké kontaktní čočky, které vydělaly našemu státu a zahraničním výrobcům miliardy dolarů, a on sám zůstal téměř chudý. Jakápak sláva, jakápak světovost, jaképak pocty a tituly, jaképak bohatství, jaképak režimy a ideologie - nad tím vším se pan profesor usmíval, jako když člověk mávne rukou, aby zaplašil mouchy uplynulých desetiletí.
Co bylo, bylo, a bylo-li to špatné, už to není, a bylo-li to dobré, už to také není. Nezatracoval, neodsuzoval, nestýskal si. Osvobozovalo ho vědomí toho, co dokázal. Vyrovnal se se svým stářím i s myšlenkou, že už tu nebude, jako by i to bylo v nejlepším pořádku. Jestli je někomu osmdesát let, říkal, tak od něho už nečekejte nic velkého, a jestli on si chce dál užívat krás tohoto světa, je to dobře, ať si je v klidu užívá. Tak nějak to pan profesor říkal na závěr, ale mnohem líp, přesněji a vroucněji, než právě teď tlumočím svou špatnou pamětí. A já si jen znovu uvědomil, kolik je chytrých lidí, ale jen málokteří jsou chytří tak, že dovedou být prostí a moudří. Otto Wichterle tím udělal tečku za nádhernou větou svého života.
Díky za tu chvilku, pane profesore. Měl jste pouhých patnáct minut na to, abychom pochopili velikost člověka
Michal Černík, Povím Vám něco milého
Na úvodní
stránku