Slušnost a úcta - věc každodenní

"Dobrý představený si nevytváří autoritu křikem a šikanováním, ale svými znalostmi, rozhledem a moudrostí" napsala Milena Majorová v r.1966 ve své knize Člověk mezi lidmi (čtení o společenském chování). Vzpomněl jsem si na to, když jsem si přečetl, jak po proběhlých listopadových volbách r.2000 vrcholný představitel ODS vytrhl z ruky novináře mobilní telefon a mrštil jím do kouta o  zeď. Novinář si totiž dovolil telefonovat při televizním interview, které dával ON, PŘEDSEDA strany. "Nemůže přece telefonovat, když já mluvím do televize. Jak si to vůbec může dovolit. Když jsem mezi staršími a dospělejšími, tak se chovám trochu uctivě, ne"? Ne, že by prstík zvedl, obočí zachmuřil či mravokárnou jízlivě zabarvenou větu pronesl. Při této příležitosti by byla na místě . Ale kdepak, co Vás to napadá. Žádné obočí, do kouta s mobilem, tam ostatně patří i ten novinář. Novinář se pak omluvil, netušil, že se již vysílá. Z druhé strany se však odezvy nedočkal. Řeklo by se, že "Omyl je součást reality" (Z.Chromý), že "Omluva je opožděná zdvořilost" (M.Růžička) nebo že "Omyl není na škodu, jestliže ho lituješ" (Prudentius). Ale jakoby ten král Ubu ohluchl, jeho soud byl přece správný. Ano, je to ten samý předseda Poslanecké sněmovny, který dva týdny předtím spěchal na volební mítink s rozsvíceným majákem a při nepřiměřené rychlosti (jakoby ji nevnímal) jeho vůz způsobil havárii. Spěchal, jakoby jel k požáru zachraňovat životy svých spoluobčanů. Je to ten samý člověk, kterému je připisován proslulý výrok, že ekologie není věda.
        Úctu obvykle vzdává mladší staršímu, podřízený nadřízenému, muž ženě. Ale není tomu tak vždy, dost špatně se uctívá opilý kmet, arogantní nadřízený, lehká žena či zpupný politik. Úctu nelze nadirigovat a není také patentována titulem či postavením. Můžeme cítit úctu k  někomu moudrému, obětavému či hrdinovi, který vykonal něco ne pro sebe, ale pro druhé. Pramen naší úcty by však neměl vyschnout a ani nemůže být nějakou medailí či řádem Zlaté vařečky zpečetěn navždy. Ten pramen musí být neustále živen- ne však vystupováním, elegancí, slovy či gesty té osoby, nýbrž jejími skutky. Jestli si někdo stěžuje na neúctu druhých a přitom jeho slova se rozcházejí s jeho činy, stěžuje si často sám na sebe- není totiž schopen tuto úctu vzbudit. Takové stěžování si je jako pláč na nesprávném hrobě.
         Můžeme pociťovat úctu k hrdinovi, který si své hrdinství ani neuvědomuje, bere to jako přirozenou a často i nezbytnou věc. Asi před půl rokem jsem tak tiše obdivoval Jana Bareše- naprosto mně a asi i většině lidí neznámého člověka. Tehdy dva velcí hlídací psi málem roztrhali desetiletého chlapce, který nedbal na výstražné cedule a vlezl na autovrakoviště v České Lípě. Ze spárů rozzuřeného rotvajlera a vlčáka jej vyprostil právě tento jedenapadesátiletý muž.. Na chlapcův křik jej upozornila osmasedmdesátiletá matka. "Vzal jsem sekáček na maso a běžel jsem, co jiného zbývalo" řekl Bareš. Ten líčil, že chlapce začali rozzuření psi trhat. "Kdybych dorazil o dvě minuty později, zvířata by ho snad sežrala." Sám zachránce se při zásahu poškrábal o zrezivělý drátěný plot a obával se také, že psi nebyli očkováni. Dokázal těžce zraněné dítě oddělit od běsnících šelem a vyvléci z jejich dosahu. . Zachránce se zachoval velmi statečně, což je dnes velmi vzácné
         "Býti zralý, toť vše" praví W.Shakespeare. Skutečná zralost znamená harmonii a zralý člověk si je vědom nedokonalosti mnohého lidského a  relativnosti mnoha emocí."Musíme být nejprve v souladu sami se sebou, abychom disharmonie, které na nás doléhají zvenčí, ne-li odstranili, tedy alespoň poněkud vyrovnali", napsal kdysi J.W. Goethe.
         Pod modrým antickým nebem Řekové ve vnějším vystupování žádali ušlechtilou slušnost, která nachází mírnou přívětivou střední cestu mezi odmítavým chladem a hrubou bodrostí, mezi povýšeností a  přílišnou důvěrností. V životní praxi doporučovali zachovati správnou míru, nebýt ani příliš přísný a ani příliš shovívavý. Antická tělesná výchova pěstovala krásné tělo , duchovní výchova pak dobrého ducha, vyznačujícího se ctností, spravedlností a udatností. "Buď umírněný ve všem co myslíš, cítíš a konáš", toť antická estetika. Uznávali bychom Platona či Sokrata, kdybychom věděli, že zlostně hází brkem či karafami o zeď, když jsou rušeni ve svém konání? A měl by šanci zapsat se do historie výrok: "Nenič mi mé……..interview"?
        Měšťáci v nás přeceňují své konvenční vzezření, svůj takzvaný image či svou legitimaci, která jim propůjčuje určité výsostné "postavení". Řada lidí se pyšní svým majetkem, domem, bazénem. Jedni se pyšní šaty od Versace, chodí v obleku od Brioniho a v botách Gucci. Druzí zase spoléhají na svou chytrost. Ale "Chytrost bez citu je mlýnský kámen bez zrna" (J.Paul). Mnozí však myslí na jiné mlýny- melou tu nejkvalitnější mouku pro sebe.
        Je na místě trefný aforismus J.Žáčka: "Lidé dobré vůle, ať jste kdekoliv, spojte se! Lidé zlé vůle se proti vám spolčili už dávno"." Myslím si, že ubývá slušnosti v naší společnosti. A není to jen nedostatkem výchovy. Je to i nedostatkem těch, kteří si tu úctu zasluhují. Prostě chybí ti úctyhodní. A jejich šediny, bonmoty a slogany na bilboardech to nedoženou.

Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie

Na úvodní stránku