Mark Twain kdysi napsal, že nic člověku tak nerozšíří obzor, jako cestování po cizích zemích. Autobus nás odvezl do hotelu na jihu Chorvatska nedaleko Dubrovníku. Hned jsme se ženou vyrazili ke skalnatému moři. Procházeli jsme okouzlujícím loubím, tvořeným palmami, oleandry a ibišky. Mezi nimi oslňoval kultivar Red Heart svým panensky bílým květem s krvavým středem. G.B.Show na pohlednici přátelům v r.1929 napsal: "Chcete-li uvidět ráj na zemi, přijeďte do Dubrovníku". Jako by se čas zastavil- vnímali jsme to stejně. Náhle jsme úžasem oněměli. Potkali jsme válku. Uviděli jsme zničený hotel, za ním druhý, třetí a další. Dříve luxusní hotely, nyní prorostlé břečtanem až po střechy. Došli jsme ke kdysi honosnému sídlu s ohromnými sukulenty. Tito němí svědci zažili střelbu z moře. Útočníci jako šílenci ničili vše- živé
i neživé. Dům byl od kulometů a děl proděravělý jako řešeto. Jenom v Dubrovníku padly dvě stovky lidí. Oproti jiným válkám to není mnoho. Někdo by mohl i říci, že za rok války je to málo mrtvých. Tím je právě naše doba nebezpečná, neboť mnoho lidí zbystří pozornost teprve tehdy, když jsou něčím šokováni či fascinováni- nahými ženami, silnými auty, nadměrnými zisky, vzrušujícími zážitky, ohromujícími čísly či zápisy do Guinnessovy knihy rekordů.
Čím to, že nás tak zaskočily pozůstatky války, která tu proběhla před deseti lety? Člověk je zavalen svými všedními starostmi a nevnímá či zapomíná na ty opravdové problémy jiných. Je otupován všemi těmi násilnostmi, které se vrší den co den- násilí akčních filmů, střílení ve školách, útoky teroristů. Stává se netečným, někdo možná i cynickým. Stejně jako moderátorka televizního programu Sedmička, která se snažila do politické debaty zatáhnout tragédii mrtvých dětí, které zemřely při srážce dvou letadel nad Švýcarskem.
V pohodlí svého pokoje, oddělen obrazovkou od světa, přeje divák tomu či onomu, žádá si odvetu tam či onde. Nezúčastňuje se toho ale doopravdy. V tom televizním světě to nebolí, nekrvácíte a necítíte žár ohně. Nic se vám tam nemůže stát. Nemyslím si, jak tvrdil jeden Afghánec, že pochopit pravdu o jejich zemi může jedině ten, kdo tam žije. Myslím, že hrůzy války může chápat i ten, kdo v ní nebyl. Nesmí mít ale umrtvené vcítění, neboť "lhostejnost je ochromení duše, předčasná smrt"(A.P.Čechov). Není nic horšího než apatie mlčící většiny a slova "ještě, že se mně to netýká" anebo "co je mi po tom?".
Místní obyvatelé vyprávěli, jak se u nich před válkou žilo dobře. Pláže byly plné turistů- prý samí Němci a Angličané. Nyní jsme viděli hodně Rusů a Čechů. Cítili jsme trochu to neúmyslné přezírání, ale vždyť bez našich turistů by se z toho daleko později vzpamatovávali. Mnoho Čechů tu dříve žilo
a naši turisté byli vždy vítáni. Pamatujeme, jak našim malým ratolestem v tehdejší Jugoslávii zmrzlinář přidával velké kopečky sladoledu. Teď číšník vytrhl dalamánek české holčičce, když si ho odnášela po večeři a hodil ho do odpadního koše. Při švédských stolech je zakázáno nosit jídlo z restaurace. Zamrazilo mne pomyšlení, aby i tady nezavládla neviditelná ruka trhu a přátelství a sympatie nenahradila honba za ziskem.
Když mladý Moskvan nechápal, proč se vůbec v tak krásné zemi válčilo, tak jeden Chorvat odvětil otázkou, proč že Hitler napadl Rusko. Zamlčel zdejší občanskou válku, etnické čistky, genocidu či šovinismus. N.Chauvin (šovén) byl granátník, který při každé příležitosti projevoval vlastenectví voláním: "Ať žije Francie! Ať žije Napoleon!". Vytvořil hlavní postavu komedie, která ve Francii v roce 1811 slavila ohromný úspěch a jméno vojáka se stalo pojmem. Jenže tady to nebyla veselohra, ale smutná realita. Nacionalismus zplodil zlo a země nesla následky. Příroda se vzpamatovala do dřívější nádhery, ale duši to poznamenalo. Nejen duši místních obyvatel, ale i tu mou
Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie
Na úvodní stránku
Mark Twain kdysi napsal, že nic člověku tak nerozšíří obzor, jako cestování po cizích zemích. Autobus nás odvezl do hotelu na jihu Chorvatska nedaleko Dubrovníku. Hned jsme se ženou vyrazili ke skalnatému moři. Procházeli jsme okouzlujícím loubím, tvořeným palmami, oleandry a ibišky. Mezi nimi oslňoval kultivar Red Heart svým panensky bílým květem s krvavým středem. G.B.Show na pohlednici přátelům v r.1929 napsal: "Chcete-li uvidět ráj na zemi, přijeďte do Dubrovníku". Jako by se čas zastavil- vnímali jsme to stejně. Náhle jsme úžasem oněměli. Potkali jsme válku. Uviděli jsme zničený hotel, za ním druhý, třetí a další. Dříve luxusní hotely, nyní prorostlé břečtanem až po střechy. Došli jsme ke kdysi honosnému sídlu s ohromnými sukulenty. Tito němí svědci zažili střelbu z moře. Útočníci jako šílenci ničili vše- živé
i neživé. Dům byl od kulometů a děl proděravělý jako řešeto. Jenom v Dubrovníku padly dvě stovky lidí. Oproti jiným válkám to není mnoho. Někdo by mohl i říci, že za rok války je to málo mrtvých. Tím je právě naše doba nebezpečná, neboť mnoho lidí zbystří pozornost teprve tehdy, když jsou něčím šokováni či fascinováni- nahými ženami, silnými auty, nadměrnými zisky, vzrušujícími zážitky, ohromujícími čísly či zápisy do Guinnessovy knihy rekordů.