Dočítáme se, jak přibývá rasistických zločinů. Denně se
u nás stane extremistický čin. Všichni máme s lidmi jiné barvy pleti své zkušenosti. Moje první vzpomínka se týká Arménky. Byla v Praze v rámci studentské výměny. Jak na nás, mediky, tehdy zapůsobila svědčí i to, že si dodnes pamatuji její jméno- Žana Ambarcumovna Nagladjana. Nesnažila se být středem pozornosti, přesto byla- jako lilie v plevelu. Využívali jsme její lingvistickou slabinu a říkali jí, že je buchta a kost. Stále se ptala: " Što éto búchta?". Když se to pak dozvěděla, urazila se. Stejně, jako kdyby byla třeba Němkou nebo Švédkou.
Dále jsem se s cizinci hodně setkával při výkonu lékařské praxe. Kdysi do mého obvodu patřil i mostecký Chánov, sídliště obývané Rómy. Na pohotovosti jsem zase dost často ošetřoval Kubánce a Kubánky. Mé ženě připadali fyzicky nehezcí. Tehdy ji překvapilo, jak jsem obdivoval jejich jemnou heboučkou kůži. Mezi mými pacienty byla pochopitelně i řada mladých dívek. Jeden známý (byl to obdivovatel a dobyvatel něžného pohlaví) tvrdil, že by s ženou jiné barvy pleti nikdy nemohl začít nějaký vztah. "A co ty, doktore, ty by sis začal?" byla jeho oblíbená otázka.
Poznal jsem pár nemocných Arabů, kteří reagovali na bolest neadekvátně. Ostatně stejně, jako řada Čechů. Ale jednou jsem vyšetřoval fibroskopem (přístroj zaváděný ústy do žaludku) Araba v poutech. Byl prý nebezpečný a policie považovala za rozumné mu pouta ponechat. To vyšetření je samo o sobě nepříjemné, ale cizinec i přes omezení ani nehlesl. Takže nemohu jejich zvýšenou citlivost zevšeobecňovat.
Později, to jsme bydleli v Praze, mým dětem jeden Róm v parku ukradl kolo. Nenechalo to v nich rasovou zášť- pro ně to byl zloděj. Mezi cizinci mají hodně přátel, a to nejen mezi bělochy. Můj syn obdivuje Japonsko, učí se japonsky a v žertu tvrdí, že si najde nějakou Japonku, která za ním bude cupitat. Sám měří 190 cm a možná by vypadali trochu legračně. Jen
s tím cupitáním by to nebylo tak horké. Japonsko čelí revoltě žen. Ty se bouří a dávno pryč je doba, kdy pokorně přinášely saké a nechaly se mrzačit, aby měly malé nožky. Přítel mé dcery je z Afriky a nedávno ji vyprovázel v Athénách na letišti. "To bys nevěřil, jací jsou mezi lidmi grázlové", řekla mi po návratu. Bavili se anglicky a za nimi stál mladý pár. Byli to Češi a padla věta: "Doufám, že ta černá držka s námi nepoletí do Prahy". Dcera byla zhnusena. Přitom prý vypadali tak sympaticky. Misantrop Schopenhauer i filantrop Gorkij shodně tvrdili, že první dojem z lidí se jim ukázal vždy nejpravdivější. Jak je vidět, mýlili se, stejně jako má dcera. Setkala se tak v praxi (a určitě ne naposledy) s xenofobií tam, kde ji ani nečekala. A na vlastní kůži, nejen na vlastní oči, jak vídá v televizi. A jméno přítele Matthew Ajayi se jí vrylo do paměti stejně, jako jsem si já zapamatoval jméno té Arménky.
Někdy mám ale pocit, že se to s tím rasismem a právy etnik i přehání. Publikace vydaná v Londýně pro policisty jim říká, jak se mají chovat k cizincům. Nemají se třeba dotýkat sikhova turbanu a přivolávat k sobě Somálce prstem. Pro Somálce je to urážka, neboť tak přivolávají psy. Nevím, jestli by somálský náčelník (jsou-li tam) studoval, jak se chovat k londýnskému "bobíkovi". Kdybych já chtěl v Somálsku žít, tak bych se snažil přizpůsobit jim a ne, aby tomu bylo naopak.
A rasisticky se nechovají jen běloši. Šokuje nás afghánský Taliban, který kromě jiných zvěrstev též hinduisty barevně odlišuje od muslimů. Žlutou barvou. Stejnou měla i Davidova hvězda, kterou nacisté označovali Židy. Myslím i na Jihoafrickou republiku, kde se běloši nyní obávají černochů.
A jak jsem tehdy odpověděl na to, začal-li bych si něco s ženou jiné barvy pleti? Měl jsem svou ženu a ta byla lososová- tedy její svatební šaty měly tu barvu. A zeptal-li by se mne můj známý dnes, mám-li nějaký problém ve styku s lidmi jiné barvy pleti, pak bych řekl, že mám. Ten problém,
i když není velký, je v tom, že neumím mluvit jejich rodnou řečí a v angličtině to někdy přece jen nezní tak impozantně. No zkuste říci japonsky "Na shledanou. Jsem rád, že jsem Vás poznal". "Sayonara "….a pak se mohu jen tiše uctivě klanět.
Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie
Na úvodní stránku
Dočítáme se, jak přibývá rasistických zločinů. Denně se
u nás stane extremistický čin. Všichni máme s lidmi jiné barvy pleti své zkušenosti. Moje první vzpomínka se týká Arménky. Byla v Praze v rámci studentské výměny. Jak na nás, mediky, tehdy zapůsobila svědčí i to, že si dodnes pamatuji její jméno- Žana Ambarcumovna Nagladjana. Nesnažila se být středem pozornosti, přesto byla- jako lilie v plevelu. Využívali jsme její lingvistickou slabinu a říkali jí, že je buchta a kost. Stále se ptala: " Što éto búchta?". Když se to pak dozvěděla, urazila se. Stejně, jako kdyby byla třeba Němkou nebo Švédkou.